Draugen

Okamžitě se nám tu hlásí o pozornost nejedno žánrové klišé. Edward Charles Harden je téměř učebnicovým lovecraftovským hrdinou: odměřený, zádumčivý, strohý a tvrdohlavě odhodlaný učenec, zároveň však emočně křehký a netěšící se zrovna nejlepší fyzické kondici.

Naproti tomu jeho chráněnka, teenagerka Alice, je mu protikladem téměř v každém aspektu. Je to nadměrně energická, neposedná a emotivní čiperka, co ráda uhání napřed, lozí po stromech anebo se baví stojkami.

Jejich výrazné rozdíly umocňují i kvalitně nadabované dialogy obou protagonistů, působící povětšinou nenuceně a přirozeně. Strohý a obavami prostoupený Edward, který se do těchto bohem zapomenutých končin vydal přes půl světa hledat svou ztracenou sestru Betty, je neustále popichován chytráckou dívčinou, která zvládá být v kritických momentech obstojně oduševnělou a zároveň místy až nesnesitelně otravnou partnerkou. Její přítomnost vám navíc pomáhá rekapitulovat a analyzovat události a nalezené stopy, takže není zapotřebí neustále listovat osobním deníkem.

Ve dvou to snad půjde líp

Tvůrci Dreamfallu a The Longest Journey svým počinem konečně naplno vzdávají hold své severské domovině a také formátu her odstartovaných před lety senzačním počinem Dear Esther, tedy žánru, který později vybrousily hry jako What Remains of Edith Finch, Gone Home, popřípadě The Vanishing of Ethan Carter. Ale je to právě Dear Esther, která jako by pro Draugen byla tou největší inspirací.

Hra neobsahuje žádné puzzly ani akční scény či jiné rozšířené mechaniky pozdějších titulů. Jde víceméně o čistou, meditativní, krátkou detektivku, kterou však značně rozšiřuje přítomnost další postavy. Alice není jen důležitým protipólem hlavního hrdiny, ale také duševním zrcadlem jeho leckdy unáhlených a rozporuplných rozhodnutí, jejichž dopad by bez ní Edovi jinak jen stěží docvakl.

Zároveň však umí jinak velmi konvenčně smýšlejícímu parťákovi občas dodat kuráž, především v momentech, kdy by se měl dopustit byť jen sebemenšího přestupku. Edova uctivost k předpisovému chování je zde velmi akcentovaná: má problém i s drobným vloupáním do prázdných chalup, a to i přesto, že Graavik je spíš jen sídlem duchů.

Hra sleduje dvě příběhové osy: jednak samotné pátrání po Edově ztracené sestře, jednak rozplétání mystéria zmizení obyvatel pitoreskního Graaviku. Střípky odhalující místní zneklidňující historii nalézáte v podobě nejrůznějších zkazek, napůl spálených dopisů, rodinných alb, deníků a novinových výstřižků. Okolo hřbitova se nachází až příliš čerstvých hrobů a nezdravě často se v záznamech objevuje slovo kletba.

Cosi nasvědčuje, že k něčemu zlověstnému došlo v nedalekém dole, mezi jehož vlastníky bratry Fretlandovými panuje dvacetiletý svár. Ed čím dál tím více propadá zoufalství, které se projevuje ne vždy úplně oduševnělými výroky, a jeho pátrání po Betty je den ode dne frenetičtějším. Alici zase mnohem více zajímá rozluštění hrozivých tajemství vesnické kletby. Navíc se u ní s každým dalším dnem v Graaviku začíná projevovat probuzená nevraživost vůči Edově posedlosti Betty. Dynamika mezi postavami tak postupně graduje a hráči začíná pomalu docházet, že sovy nejsou ani zdaleka tím, čím se zdají být… Ale to už bychom zabíhali do spoilerů.

Po stopách mrazivých událostí

Draugen mimo jiné prozkoumává také problematiku osamocení a izolace, k čemuž je prostředí naprosto ideálním nástrojem. Nikam vás nežene, spíš nutí k poklidným procházkám, které protrhne jen několik akčnějších scén. A to i přesto, že je základní příběhová linka dost naléhavá.

Ed tak alternuje mezi pátrací zběsilostí a poklidným posedem na lavičce, při němž vnímá zdejší dechberoucí panorama. Každý den strávený na fjordu můžete vykonat jen několik výletů do rozlohou velmi omezeného okolí čítajícího několik nepřístupných rybářských chatrčí, koloniál, kostel na útesu s malým hřbitůvkem v pozadí, tajemný důl a dvě větší usedlosti bratrů Fretlandových, Johana a Fredrika. Vzhledem ke krátkometrážnímu pojetí hry (dohraní vám nezabere více jak tři čtyři hodiny) se vám zdejší herní mini-univerzum sice nezají, ale naopak budete spíš chtít vidět a zažít více, než vám hra nakonec umožní. 

Čímž se vlastně dostáváme k jádru problému. Ono, co vlastně hře vytknout? Uvolněné tempo navzdory naléhavosti děje, přílišnou linearitu či absenci puzzlů a akčních scén? To ani ne. Po audiovizuální stránce jde o řemeslně kvalitně odvedenou práci. Fjord zní a vypadá tak, že se by člověk rád rovnou i nadechl zdejšího severského vzduchu. Dialogy jsou ozdobou a hře přidávají hloubku a duši, což nejlépe vyzní při gradující vypjatosti situací.

Na duši pohladí taky na první pohled drobné, avšak velmi efektní detaily. Alice například nesnese, když se jí během projevu Ed nedívá zpříma do očí, a okázale jej na to upozorní, což je neobvykle silný herní zážitek. Ed si zas během předčítaní textů z norštiny rád zamumlá či některé pasáže přímo přeskočí. Když se pak Alice zas podiví nad tím, jak to, že mu ten jazyk tak jde, když studiem norštiny strávil jen pár měsíců, mávne rukou a odvětí: „Však mě znáš, mám mozek jako houbu!“ Jindy mu ale nápadně dělá problém přeložit vcelku banální text. Hra těmito náznaky pomaličku polehoučku ukazuje k ústřednímu rozuzlení příběhu, které na sebe nenechá dlouho čekat.

Příliš velké sousto

No a právě tady přichází ke slovu ta největší potíž Draugenu. Rozuzlení, tedy to, co má snad šokovat a uspokojit po kvalitním příběhu dychtícího hráče, se nakonec totálně míjí účinkem. Během něho se totiž stihne až skoro nepochopitelně zhroutit ta mnohem zajímavější dějová linka, zatímco ta druhá na sebe strhává veškerou pozornost. Jenže ji nezvládá a pak už spíše jen vyšumí do ztracena.

Celá ta proměna v oblouku Edova charakteru, co nakonec naplno prostřelí na povrch, si prostě urve mnohem větší sousto, než je schopná strávit. Příběh se neuvěřitelnou zkratkou úplně zbaví v podstatě celé jedné dějové linky a kvapně servíruje rozuzlení následované antiklimatickou tečkou, která za sebou nechává naplno otevřená vrata stodoly temné představivosti, kam si už ale hráč musí posvítit vlastními zdroji sám.

Všechna ta soumračná tajemství, která v úvodu slibovala mrazivou podívanou, jsou ta tam, a hráči tak zbude až příliš mnoho nezodpovězených otázek ohledně osudu prokletého Graaviku a jeho obyvatel. Přitom právě tady hra slibovala zdaleka tu nejchutnější příběhovou dřeň, pro kterou nakonec zbyly jen druhé, rozvrzané housle.

Na druhou stranu, Alice nás už na cestě sem varovala, že tentokrát nepůjde o klasický příběh Agathy Christie s přehlednou sadou stop a srozumitelně uhlazeným zakončením typu „vrahem byl zahradník“. Jestli to náhodou nebylo až příliš tendenční proroctví, už musí posoudit hráč. My máme bohužel pocit, že ano. Tak nezbývá než doufat, že se dočkáme nějakého toho přídavku, protože by byla velká škoda se za Draugenem do Graaviku nevrátit.