Dragon Quest III HD-2D Remake
Dragon Quest III HD-2D Remake je i přes stáří originálu velmi svěžím a moderním titulem. Nabízí spoustu možností, jak se herně přiblížit současnému hernímu publiku, ale zároveň si nechává otevřená vedlejší vrátka, aby hra neodradila staromilce. Za největší přednost je nicméně nutné považovat především atmosféru a audiovizuální zpracování. Jinak je to „jen“ skvělé JRPG.
Někdy mám pocit, že recenzování tradičních JRPG s sebou nese jeden zásadní problém: Tradiční japonská produkce je totiž ve své podstatě podobná jako vejce vejci, a tak je extrémně těžké zkusit napsat něco nového a podnětného. V případě předělávek (ať už jde o remake, nebo remaster) klasických titulů z dob minulých je to pak ještě o řád zrádnější. Přesto jsou aspekty Dragon Quest III, které stojí za to vyzdvihnout navzdory skutečnosti, že původní hra vyšla už v roce 1988.
Bije to do očí
V případě HD-2D remakeu třetího dílu Dragon Quest nejde navíc ani zdaleka o první remaster. Hra jich má za sebou už několik, ať už v rámci nejrůznějších balíčků prvních dílů nebo jako samostatný port. V rámci oslav 35. výročí byl oznámen tento recenzovaný kousek s příslibem, že se hra bude vizuálně podobat současníkům jako jsou Octopath Traveler. Je to svatá pravda, jen posunutá ještě o kousek dál. Osobně jsem velkým fanouškem Octopathu. Série mě baví a druhý díl mi opakovaně nabízel spoustu skvostných herních prostředí a míst, kde stojí za to se zastavit a jen se kochat.
Ve své podstatě jednoduchá grafika totiž umí překvapivá kouzla a HD-2D na tom není jinak. Je na tom možná dokonce i o něco líp než osmicestný příbuzný. Dokonce i při hraní na PlayStation 5 a velké televizi hra neztrácí vůbec nic ze svého kouzla. Způsob, jakým je celý herní svět vykreslen, nepřestává ani po šestatřiceti letech překvapovat a nová grafika dělá z herního zážitku něco skoro až výjimečného. Samozřejmě, že můžete hrát onen zmíněný Octopath, ale HD-2D rozhodně nebude sedět v koutě. Kdepak, vtrhne na vaše obrazovky a smyslným tancem vás očaruje do takové míry, že budete místy skoro až proklínat každý náhodný souboj, který vás vytrhuje z herního světa.
Zatímco cestování po světě zase tak fenomenální není (ale spíš kvůli mechanice samotné), tak procházení jednotlivých lokací si nezadá ani s nejvýraznějšími současnými tituly jako je třeba Indiana Jones. Atmosféra lokací a městeček mluví sama za sebe a jakmile začnou mluvit i jednotlivé postavy dokreslující lokální nešvary a problémy, budete rádi za chvíle strávené ve hře.
Králem na jeden den
Tím se plynule dostávám k největšímu neduhu podobných hrdinských JRPG. Pro mě osobně totiž bývají hlavní dějové linky takové nemastné neslané. Hráči se ujímají role syna hrdinného bojovníka Ortegy, který před lety opustil svůj domov a rodinu, aby se vypořádal s arcidarebákem Baramosem. Hlavní hrdina s oslavením svých šestnáctin vyráží do světa a pokusí se navázat na otcovské skutky a dostát rodinnému jménu. Je to ta nejklasičtější fantasy klasika a popravdě mám problém se s ní nějak víc sžít. Jakmile se ale vymaníte ze základní příběhové formulky a otevře se před vámi velký a živý svět, vystrčí růžky další tradiční aspekt neméně tradičních JRPG a japonských her obecně. Ohromná péče o herní svět jako celek a vedlejší úkoly a dějové linky, které dělají nejen z HD-2D Remaku onu návykovou bombu.
Od chvíle, kdy se poprvé vydáte lovit nechvalně známého zbojníka Robina Ooda, si budete užívat téměř každý dialog a dějovou linku. Jde o onen známý mix srdceryvných příběhů a dávky humoru, která může vyniknout díky zvládnuté lokalizaci a spoustě chytře napsaných dialogů, které v originále musí mít ještě něco navíc, byť v angličtině neztrácí a pokud tak jazyk ovládáte, budete nadmíru spokojeni.
Samozřejmě někdo může namítnout, že JRPG se hrají kvůli soubojům a podobně, a byť ty jsou tu kvalitní jako vždy, je to právě herní svět, který si vás získá. Z jedné strany na vás útočí hlavní dějová linka a jistá linearita, z druhé pak všechny vedlejší příběhy a životy obyčejných lidí, které skvěle dokreslují atmosféru jednotlivých míst, jež během hraní navštívíte. Mám pocit, že jde dlouhodobě o nejlepší aspekt japonské produkce, protože bez ohledu na to, jestli budete hrát Yakuzu, Personu nebo právě Dragon Quest, rozhodně si užijete všechno to kolem. A často víc než hlavní linku.
Díky tomu máte pocit, že se neustále něco děje, protože každá zastávka v novém městě něco nabídne. Samozřejmě je tu úskalí neustálého odklinkávání dialogů a přiznám se, že například rozhraní je v tomto případě můj největší nepřítel, na druhé straně nabízí hra japonský a anglický dabing alespoň pro část obsahu, a právě japonština dělá nekonečné čtení o poznání barvitějším zážitkem. Pomáhá tomu i možnost si „ukládat do paměti“ nejrůznější dialogy a momenty, a pak si je podle potřeby přehrávat. Třeba abyste si vzpomněli, kam máte jít, nebo jaké jsou nejrůznější vztahové vazby a podobně.
Všeumětel
Samozřejmě by nešlo o JRPG, kdybychom se alespoň chvíli nebavili o systému hratelných tříd, schopností, dovedností a jejich přepínání. Je tu klasika jako válečník a mág, ale postupem času se začínají rozevírat nůžky a s partou si můžete pěkně pohrát. Stejně tak budete vítat momenty, kdy se vaše postavy poprvé naučí nějaká ta plošná kouzla, a vy budete alespoň ten nejběžnější kanónenfutr při levelování a procházení světa pálit na počkání. Náhodných soubojů je ve hře plno, opravdu plno, a i když budete mít dost možná nutkání z nich po čase utíkat, jen abyste se posunuli někam dál v příběhu a na mapě, onen grind za to nakonec stojí. Chcete každou zkušenosti, každý goldík. Všechno, co můžete přetavit v zářnější budoucnost pro své šestnáctileté herní já.
Svou partu tradicionalistů si můžete postupem času doplnit o hratelné třídy (říká se jim tu jobs) jako Sage nebo Martial Artist. Technicky vzato si můžete vystačit se základy, protože ony „pokročilejší“ posty jsou většinou spíš systémem výměny něco za něco. Martial artist sice dokáže napáchat docela slušnou paseku a má vysoký útok, vyšší než klasický válečník, ale také vydrží míň. Je tudíž na pováženou, jestli máte dost odolného plechu a můžete si tak dovolit investovat do této třídy. Podobně je na tom i sage, který kombinuje mága a kněze, a může se učit kouzla obou tříd. Problém nastává, když vám velmi rychle dojde drahocenná mana, a vy si ji zrovna nemáte čím doplnit.
Samotné tahové souboje asi netřeba příliš představovat, protože jde o klasiku z největších. Docela příjemná je možnost si na ty méně důležité souboje zapnout automat pro všechny čtyři svoje postavy v partě. Přiznám se, že hlavně při procházení už známých lokací jsem tuto možnost volil automaticky, protože jsem věděl, že si s nepřáteli moje skupinka poradí, a nechtělo se mi naklikávat všechny postavy od rána do večera. Naopak při průzkumu nových lokalit a náročnějších střetnutích jsem po vzoru Mass Effect 2 zvolal "Assuming control!" a ujal se řízení bitvy osobně. Velké plus je i možnost zvýšit rychlost soubojů, protože animace přece jen chvíli trvají a bojů je hodně.
S tím pak souvisí i varianty obtížnosti, kdy na Dracky Quest si můžete hru napoprvé pořádně užít a osahat a Draconian Quest pak slouží především ostřílením harcovníkům toužícím po tradiční výzvě. Ať už tedy patříte na kteroukoliv stranu barikády, a hledáte buď původní zážitek, nebo naopak chcete moderní twist, hra se vám pokusí maximálně vyhovět.
JRPG tak nějak pro všechny
Díky všemožným zmíněným i dalším nastavením, které HD-2D Remake nabízí, je snadné si uzpůsobit herní zážitek tak, jak zrovna potřebujete. Problém nastává ve chvíli, kdy na podobné hry nejste úplně zvyklí. Myslím, že pro seznámení s žánrem jsou tu pořád lepší a přístupnější tituly a zcela otevřeně se přiznávám, že Shin Megami a spol. mě prostě baví víc. Na druhé straně je ale možnost prožít kus herní historie v balení, ze kterého oči přecházejí a duše na nebesích plesá a jásá.
Nevím, jestli znalci díla budou chtít „další remake“, když už jich vyšlo několik a emulátorům současná doba přeje. A opět, na druhé straně možnosti a kvality remaku jsou nezpochybnitelné. Někdy jsem se do hraní musel, pravda, dokopat, protože je to přeci jen docela slušně velké JRPG, ale jakmile na vás dýchne atmosféra a soundtrack, budete si hraní užívat i přes všechna úskalí žánru i fantasy jako takového. Na dlouhé zimní večery jde rozhodně o víc než solidní volbu.
