Dorfromantik

Dorfromantik není hra, kterou by bylo snadné zařadit do konkrétního žánru. Budujete v ní a řešíte jakýsi puzzle, ale označit ji za budovatelskou strategii či logickou hru prostě není přesné. Je to jedinečný zážitek sloužící k navození klidového stavu mysli za použití tak prostého mechanismu, jakým je domino či Carcassonne.

Vše, co ve hře děláte, je, že pokládáte jeden hexový dílek za druhým na postupně se rozšiřující krajinu při snaze napojovat stejné prvky na sebe. Dílky taháte po jednom ze sloupečku čítajícího desítky až stovky vzájemně podobných kousků, otáčíte je a s uspokojivým pocitem zacvakáváte do ekosystému kypícího životem.

Jste bohem, který určí to, kde vyroste jak velký les, kudy poteče jak velká řeka do jak rozlehlého jezera, kde bude založena první vesnice, z níž se po deseti minutách stane velkoměsto, jak velká ji budou obklopovat obilná pole s mlýny a zda celou tuto idylku přetne či obkrouží železnice s poklidně si oddychující mašinkou.

Jste tu jen vy, hromádka barevných šestiúhelníků a bílé plátno s jedinou loukou, kterou postupně s každým dalším tahem rozšířujete, až vám nakonec před očima vyroste krásná, pestrobarevná malba připomínající pohled z letadla na krajinu při konečném přistávacím manévru.

Je tu cíl, je tu cesta k němu, ale nic z toho není vyloženou výzvou, nemůžete tu vyloženě selhat. Ano, některé dílky vám dávají úkoly typu „k tomuto lesu je potřeba přiřadit 300 stromů“ nebo „tato vesnice se musí rozrůst na 50 domů“, což vás lehce vede k nějakému úsilí, zisku bodů i dodatečných dílků, pokud se vám podaří jeden dílek perfektně obklopit, tedy když na všechny jeho strany přiléhá stejný prvek – domy k domům, lesy k lesům, louky k loukám.

Budete se o to ale snažit přirozeně, nehledě na odměnu slibující prodloužení budování mapy (hromádka hexů jednou dojde a pak je s tvorbou dané krajinky nadobro konec). Možná není každý takový puntičkář jako já, ale neumím si představit, že by někdo hrál Dorfromantik způsobem zcela opačným, tedy snahou nerozšiřovat jednolité plochy. Už jen pomyšlení na takovou mapu mi nahání husí kůži! Ale nechápejte mě špatně. On osamocený domeček uprostřed lesa má své nezaměnitelné kouzlo. Jen se to nesmí přehánět.

Ve výsledku nebudete pokládat dílky kvůli bodům ani rozšíření zásoby. Tou největší odměnou je výsledné plátno před vámi, k němuž si vytvoříte vztah. Při hraní Dorfromantik jsem měl skutečně radost z každé jednotlivé vesnice, kterou jsem postavil, z každé železnice, kterou se mi podařilo pořádně natáhnout, z každé řeky, která se krásně kroutila mezi obilnými poli a z každého lesa, do kterého vesničané mohou chodit na houby a kochat se přírodou.

Hra není takto graficky konkrétní, ale já si to při hraní představoval. Tím nechci říct, že by snad grafice něco scházelo, právě naopak. Jednotlivé strany dílků k sobě perfektně pasují, stejné prvky přiložené k sobě se přirozeně propojují a díky mašinkám, lodičkám, mlýnům a dalším rozpohybovaným prvkům celá mapa skutečně žije. Hra tu a tam obmění paletu barev, a navodí tak trochu odlišnou atmosféru, kterou jedině podpoří velmi nenucený podkresový soundtrack.

Od Dorfromantik neočekávejte nic tak sofistikovaného jako kampaň. Máte tu několik módů: Klasický, hardcore s přísnějšími úkoly i měsíční výzvy. Nechybí rychlovka s méně dílky, kreativní sandbox, kde vás už vůbec nic neomezuje, a vlastní hra, kde si sami nastavíte pravidla.

Já si nakonec nejvíc oblíbil klasický mód, který mi umožňoval tak akorát vyjádřit svou tvůrčí touhu za doprovodu nenásilných a vítaných omezení a odměn. V tomto módu se totiž můžete hnát i za předdefinovanými úspěchy (zahraj tolik a tolik dílků, vytvoř takhle velké město…), po jejichž splnění se vám balíček hexů natrvalo obohatí o nové typy. Další nováčky můžete najít i na herním plánu – stačí se k nim postupně, ale v rámci jedné seance prostavět.

Dorfromantik je famózní indie počin. Neumí mnoho, ale vlastně toho nabízí strašně moc. S úplným minimem funkcí dělá divy, lahodí očím i uším, je skvělým prostředkem, jak se odreagovat, úplně vypnout, na nic nemyslet a na čtvrt hodinky se ponořit do hypnotického přikládání dílků, s nímž čas utíká jako s máločím.

Rozhodně to není hra pro každého. Někomu může chybět kampaň, jakýkoliv konflikt, nebude mu vyhovovat absolvovat pořád dokola a dokola uzavřené partie. Ale přesně o tom to je a to je na tom v těchto těžkých časech skvělé. Jsou to jednorázové radosti. Pomíjivé seance zaručující dlouhodobý pocit relaxace. Pokaždé před vámi vyroste něco jiného a pokaždé vám to na tváři vykreslí úsměv. Slovo „neúspěch“ sem prostě nepatří. Nezaznívá ani ve hře, ani o hře.