Dordogne

Ať už je vám tohle povídání povědomé, nebo ne, právě tenhle námět zpracovali vývojáři ze studií Umanimation a Un Je Ne Sais Quoi. Autoři část své rodné země a nostalgických vzpomínek promítli do hry s názvem Dordogne, kde vám dají možnost podívat se do jihozápadní Francie a objevovat tamější líbeznosti z trochu jiného úhlu pohledu, než jsme zvyklí. 

Kam vás řeka zanese

Základ příběhu je poměrně jednoduchý. V první kapitole se zběžně seznámíte s hlavní hrdinkou Mimi, která zrovna míří do domu své nedávno zesnulé babičky Nory. Ta po sobě zanechala tajemný dopis, kde píše, že se v jejím domě nachází tajemství čekající na odhalení. A tak Mimi nedbá na nesouhlas rodičů, nasedá do auta a ujíždí ze šedého, upršeného velkoměsta do slunného údolí řeky Dordogne poblíž městečka Sarlat-la-Canéda. Do domu se vrací po dvaceti letech, kdy v něm naposledy strávila snové léto, prochází povědomé chodby a v myšlenkách se vrací zpátky do dětství.

Občas se tak přenesete zpátky do roku 1982, i v současnosti ale nacházíte nejrůznější memorabilie jako dopisy, kazety nebo samolepky. Předměty v Mimi vyvolávají dávno vytěsněné vzpomínky na dětství: Léto trávíte prostými aktivitami s babičkou - zaséváním bylinek na zahradě, vařením oběda, chozením na trh, kde se seznamujete s místními obyvateli. Nejvíc jsem si užívala chvilky v přírodě a okolí řeky. Jezdit v kajaku, prozkoumávat jeskyně nebo prostě jen tak ležet v trávě a koukat na nebe.

Vyprávění je velmi lineární. Vede vás jako dítě za ručičku a vám se vlastně nijak vzpouzet chtít nebude. O množství zápletek v něm každopádně není nouze. Minulost a přítomnost se pravidelně střídá a každý z časů má svou vlastní linii, která by se na konci měla nejlépe s tou druhou spojit dohromady. Po dohrání jsem však necítila ten příjemný pocit uspokojení z vypointovaného příběhu. Měla jsem (a mám) spoustu otázek a stále toužím po odpovědích. Je možné, že jsem někde přehlédla dopis či kazetu, ale jakožto hráč, který prohledává každou skřínku, aby náhodnou o něco nepřišel, je ta šance malá a otázek příliš.

Pocity plné barev

Příběhově sice hra trochu tápe, ale většinu zvládá dohnat emoční stránkou. Vrátit se zpátky v čase a vzpomínat, když naše myšlenky byly plné naivity a fantazie, je největším kouzlem celé hry. Cítila jsem při hraní lehkost, jakou dospělý mozek často ztrácí. Užívala jsem si procházky lesem, skákání po kamenech v řece, rozhlížení se na nejvyšším kopci do nekonečných krás údolí Dordogne.

Hrát za Mimi v dětství bylo opravdu na celé hře to nejzábavnější. Procházet se po zahradě a divit se každé kytce, klást otázky, jaké by dospělého nenapadly, bavit se s lidmi a nemít žádné zábrany, bylo zkrátka osvěžující. S vyobrazením dětí ve hrách totiž mívám často problém. Jejich rolí je totiž povětšinou jen být otravné a vše komplikovat. K Mimi jsem si však velmi rychle vytvořila vztah, ve kterém jsem byla schopna pochopit příčiny jejího chování a soucítit s ní jak v radostných, tak i náročných situacích.

Malé Mimi se totiž zpočátku u babičky Nory nelíbí. Je to kvůli kamarádům? Stýská se jí po mamince s tatínkem? Chce trávit prázdniny radši ve velkoměstě než v téhle díře, kde nic není? Nebo je to prostě jen rozmazlený fracek, který chce být za každé situace v opozici dospělým? Tyhle otázky a spoustu dalších si bude pokládat často a odpovědí se vám jen tak nedostane. Je tedy na vás, abyste se vtělili do dvanáctileté holčičky a zavzpomínali, jak funguje dětská mysl.

Tahy štětcem bez chybičky

Výtvarné zpracování atmosféře jen přidává. Sytost barev odráží rozdíl, jak svět Mimi vnímá jako dítě a coby dospělá. V očích dítěte je svět pestrobarevný, svěží a nikde není žádná kaňka. Když se však přesunete do budoucnosti a procházíte dům Nory v kůži třicetileté ženy se starostmi nad hlavu, problémy s rodinou a s nevyřešeným dětským traumatem, svět jako by byl mnohem temnější, chladnější, nedokonalý, střízlivý.

Pocity z míst na vás neútočí jen prostřednictvím zraku. Jak budete postupovat příběhem, hra vám do rukou dá prostředky, které vás donutí se zastavit a vnímat svět i jinými smysly. Dostane se vám možnost fotit pomocí polaroidu anebo nahrávat zvuky diktafonem na kazety. Po celou dobu vyprávění zároveň hledáte po světě slovíčka, díky kterým pak můžete skládat básně do svého alba, kam zaznamenáváte celý měsíc strávený na okouzlujícím venkově.

Autorem výtvarné stránky je Cédric Babouche, který dle svých slov objevil svůj talent už v pěti letech, kdy mu maminka dala první akvarelové barvy. Vodovky popisuje jako nekontrolovatelné, dynamické a syté stejně jako emoce, které se snaží do svých děl vložit. A které jako hráč cítíte velmi intenzivně. Vývojáři se nebáli otevírat těžká témata, u kterých by se mohlo zdát, že je dětská mysl nebude schopná pochopit, ale přitom je prožívá stejně intenzivně jako ta dospělá.

Nechce se mi domů

Každé prázdniny jednou skončí a Mimi se nakonec musí s domem, kde našla druhý domov, velmi tvrdě rozloučit. A i já samotná ještě teď cítím, jako by kus mé duše zůstal tam někde v jihozápadní Francii a moc bych se tam chtěla vrátit. Během hraní jsem si vytvořila neuvěřitelné pouto nejen k hlavní hrdince, ale i k ostatním postavám. Probudilo se ve mně spoustu vzpomínek a nostalgie, o nichž jsem ani nevěděla, že je v sobě mám.

Každý máme na dětství jiné vzpomínky, ale autoři dokázali vytáhnout a zkombinovat dohromady prvky, které jsme měli všichni společné. Sladkou nevědomost a okouzlení všemi maličkostmi světa kolem nás. Chuť objevovat a nebát se. Nepřemýšlet nad věcmi, ale prostě je udělat, protože jak jinak zjistit, jak se věci mají. Všechny tyhle nápady, a ještě mnohem víc, vám Dordogne předkládá a je jen na vás, který ze štětců si vyberete a začnete s ním malovat.