Doomdepths

Základní premisa není kdovíjak objevná a vlastně následuje další roguelite hry. Máte hrdinu, toho vybavujete předměty, procházíte úrovně, bojujete s nepřáteli a snažíte se dostat co nejdál. Obtížnost stoupá a dříve či později narazíte na protivníka, na kterého nebudete stačit. Jak říkám, zcela běžná záležitost. Hra však nabízí chytré systémy a dostatečně hlubokou strategii, aby vás přikovala k displeji na několik hodin v kuse. 

Po spuštění hry si vyberete prvotní zbraň. A v několika prvních kolech toho opravdu moc nezmůžete. Máte k dispozici základní útok. Ten můžete provést i víckrát za tah, záleží na rychlosti zbraně. Takže zatímco dýkou švihnete třikrát, velký meč zvládne právě jeden útok. Ta opravdová zábava však přichází ve chvíli, kdy nasbíráte více předmětů a především schopností. 

Jak je dnes zvykem, po postoupení na vyšší úroveň si vyberete jeden ze tří skillů. A tady je kouzlo hry. Může to být aktivní, ale také pasivní schopnost. Ty aktivní vás zpravidla stojí manu a je potřeba čekat na jejich obnovení. Zvládnete však třeba díky nim provést více útoků v jednom tahu, ale také nechybí omráčení nepřátel, vyhnutí se útokům apod. Právě chytrá kombinace těchto dovedností vám zajistí hladký průchod souboji. 

Jestli bych hře chtěl něco vyčítat, pak je to trochu nevyvážené tempo. Zatímco řada úrovní po sobě bude působit jako úmorná práce, kdy ani nemusíte tolik přemýšlet, protože je obtížnost příliš nízká, najednou hra poskočí o úroveň výše a další sada nepřátel vás smázne jak nic. K tomu si přidejte i pomalý začátek hry. 

Trochu otravně na mě působilo, že padání předmětů je silně náhodné. Z nepřátel tak klidně vypadne magická hůl, pak zase obří štít a jindy třeba očarovaný luk. Přitom zbraň je naprosto zásadní a určuje, které schopnosti můžete využívat. Na 99 % se tedy nestane, že byste v půlce průchodu hrou kompletně změnili strategii a vyměnili dýku za pomalý luk, čímž si jednak vypnete řadu schopností, ale hlavně vám vůbec nebudou sedět pasivní efekty, které třeba počítají s tím, že chcete dělat spíše více menších útoků za tah než jeden velký. 

A kdybych chtěl ještě nadále kritizovat, grafické rozhraní je opravdu peklo. Existuje dobrý důvod, proč právě na tohle existuje zaměření „ux designer“, protože hráčský zážitek se vždy skládá i z toho, jak se hra ovládá. A tohle zcela evidentně navrhoval programátor bez špetky citu. Hra se dá ovládat, ale přívětivá teda není ani trochu. Zvyknete si na to, ale začátek bolí, čemuž nepomáhá ani chybějící tutoriál. 

Na druhou stranu nemohu popřít, že jsem ve hře nechat spoustu hodin. A stále mě baví! I přes své vady prostě nabízí povedený systém, obří variabilitu předmětů, různých očarování, schopností a skillů. Prostě to budete chtít zkusit hned znovu, jen tentokrát půjdete úplně jinou cestou. Free-to-play model také není špatný a převážně vás bude otravovat reklama, ale to jen velmi zřídka. Celkově však hru mohu doporučit, obzvlášť, pokud vám nevadí trocha toho retra. A tip na závěr: rovnou si v nastavení vypněte hudbu, je vážně otravná. Asi ji taky skládal programátor!