Doom: The Dark Ages - Revelations

K Doom: The Dark Ages mám výtky, rozepsal jsem se o nich před rokem v recenzi, tak se nebudu zbytečně opakovat. Dobrou zprávou je, že rozšíření Revelations sází na silné stránky hry a naopak ty slabší ustupují do pozadí, nebo je úplně vypouští... tedy skoro. 

Bohužel z neduhů zůstává přílišné soustředění na příběh, který je i tady naprostý brak. Nezajímavých a nezáživných filmečků je zbytečně moc, scénář působí jako ročníková práce studenta základní školy a jediný světlý moment je propojení závěru Revelations s ostatními díly rebootované trilogie. 

Doom Slayer se bezprostředně po konci Dark Ages vydává do pekla zúčtovat s ďábelským koncilem, padne ale do léčky a ocitá se v mrazivém očistci, v němž musí najít trojici artefaktů, aby z démonického vězení uprchl. Toť vše. Myslím, že k podobné expozici nepotřebujeme nějaké horentní žvanění o bolesti a odvážném srdci. 

V poslední kapitole se neumětelský scénář trochu blýskne a nabídne zajímavější pohled na nasteroidovanou rasu Sentinelů. Hlavně v momentě, kdy Doom Slayer získá svoji ikonickou Praetorian zbroj. V pár okamžicích se dokonce podíváte do nostalgických úrovní z minulosti, ve kterých (tehdy ještě Doom Marine) třímá brokovnici jako v původních Doomech z 90. let. Dál než za lacinou hru na strunu nostalgie ale retrospektivní pasáže nezachází a i tak by mohly mít asi poloviční délku. 

Rip and Tear... 

Nicméně, když se od přiblblé story oprostíme, zůstává v Revelations akce, akce a hlavně akce, kterou The Dark Ages dokázaly vystřihnout bravurně. Žádné hloupoučké pasáže na kyberdrakovi, žádné stupidní sekvence v obřím robotovi, prostě bezhlavá rubačka za štěkání superbrokovnice a řevu rotoštítu... respektive řetězového kopí. 

Hlavní novinkou Revelations je totiž nový nástroj zkázy, který můžete používat místo ozubeného štítu. Jak už z názvu vyplývá, kopím se sice nemůžete bránit, lze se s ním ale přitahovat k protivníkům, odrážet zelené projektily, a hlavně uskakovat úderům. Ani jsem nepostřehl, jak mi v The Dark Ages chyběl obyčejný úhyb, který těžkopádnému Doom Slayerovi propůjčí nevídanou mrštnost a s tím i záblesk rychlejší akce tak, jak ji známe spíše s předchozích dílů rebootu nebo Eternal. 

Přitahovat se k démonům, ale třeba kolem nich jen kroužit jako zkázonosný řemdih, uskakovat, nabíjet ukazatel kopí a vypouštět devastující pekelné bodnutí, je fantastická zábava. Od momentu, kdy se mi kopí dostalo do ruky, jsem po štítu vlastně nesáhnul. 

Je trochu škoda, že parádní arzenál nedozná žádné nové zbraně, řetězové kopí ale nedostatek bohatě vynahrazuje. Pravdou ale je, že s novou hračkou se počet kláves pro zprovozování démonů ze světa rozrůstá nad únosnou mez a nepočítaněkrát jsem ve víru boje omylem místo vržení kopí přepnul na štít, abych byl pak zmatený, že najednou nemůžu uskakovat a všechno funguje jinak.

Obecně některá designová rozhodnutí nechápu a doporučuji si je upravit v nastavení. Například kopí má přitahování hákem nabindované na pravé tlačítko myší a parírování projektilů na „R“. U štítu je to přesně naopak – respektive místo přitahování štít vrháte. Nevím, koho napadlo, že vám svalovou paměť potrápí prohozením klíčového odrážení zelených střel, naštěstí se dá přebindovat. 

Už dříve jsem říkal, že The Dark Ages jsou parádně přístupné množstvím různého nastavení jednotlivých prvků obtížnosti. Když budete hrát na vyšší obtížnost, dostává Doom Slayer tak vysoké poškození, že místo tanku působí spíše jako papundeklová krabice. Hlavní předností kopí je přitahování k nepříteli, ale často si spíše než pro uspokojivý kill dojdete akorát tak pro vlastní smrt. Naštěstí to je problém bezpředmětný, protože třeba právě obdržené zranění můžete s čistým svědomím nastavit tak, jak se vám to hodí. 

...Until it’s done 

Hodně mě potěšil design úrovní, který upouští od větších polootevřených lokací. Ve chvílích mezi čvachtavým šmelcováním démonů na červenou pastu spočinete u příjemných hádanek nebo sbírání různých collectiblů a objevování tajných místností. 

Výtečný je i obsah po dohrání. Jakmile dokončíte za zhruba pět hodin dlouhou hlavní příběhovou linku, vrátíte se do očistce a s ním spojených úrovní znovu, tentokrát ale s novými výzvami, přístupnými oblastmi a taky novými bossy. Endgame tady rozhodně nepůsobí jako nějaká výplňová vata, ale téměř až nedílná součást hry, bez které jsou Revelations poloviční. Tak se to má dělat!

Velkou měrou se na rozvržení úrovní podílí i výborný design a ztvárnění v enginu id Tech 8. Mrazivý očistec s potoky rudé krve vypadá skvěle, zavítáme opět do lovecroftovského světa šílenství, ale i do vyprahlé kostní pustiny. To vše bez jakýchkoliv technických kompromisů. 

Stejně jako The Dark Ages, tak i Revelations jsou po stránce výkonu a odladěnosti naprostá špička, která demonstruje, jak má vypadat škálování a optimalizace. Zahrajete si na starých strojích i na těch nejnovějších s path tracingem a nejmodernějšími technologiemi vykreslování. A při všech těch explozích, chlístancích krve a drcení lebek snímková frekvence drží jako smlouva s ďáblem. Precizní, pečlivě vybroušený diamant, před kterým nelze jinak než smeknout.

Výrazně víc jsem si užil i některé nové skladby ze soundtracku, který se podle mě snaží méně napodobovat experimentálnost Micka Gordona a sebevědoměji hraje jednodušší, řízný metal, který ale výborně do brutálního masakru sedí. Na rozdíl od hudebního doprovodu základní hry hned putoval do mého přehrávače. 

Jo, stále mě svědí rána po ztrátě glory kills. Pořád jsou The Dark Ages pro mě nejslabší z nové trilogie Doomu. Revelations se ale povedlo ságu ukončit vysokou notou, a i když to možná není můj nejmilejší Doom, pořád jde o bezvadnou střílečku.