Doom Eternal: The Ancient Gods, Part One

Akorát s tím rozdílem, že jste si dali půlroční pauzu, zapomněli na rozložení kláves a teď dostáváte sekec mazec. K ruce sice máte kompletní arzenál i upgrady, ale to v prvních momentech vede akorát k tomu, že si spletete Ballistu s BFG-9000 a na bandu trapných Arachnotronů vypálíte svůj nejcennější projektil…

Doom Eternal si znepřátelil část fanoušků tím, že byl tak trochu překombinovaný. Kromě plejády standardních zbraní řešíte ještě plamenomet, glory kills, dva druhy granátů, double jumpy, úskoky, dva různé módy střelby, runy, skákací hrazdy a nakonec i meč. A to se v prvním rozšíření rozhodně nemění.

Nemáte-li hratelnost Doomu Eternal čerstvě v malíku, doporučuju dát si jako rozcvičku před Ancient Gods jednu z původních úrovní. Jinak budete skučet. Ale nebojte, zase se do toho brzy dostanete. A pak? Pak vás čeká přesně to, pro co jste přišli: pekelně nadupaná střílečka.

Do pekla a dál

The Ancient Gods plynule navazuje na původní hru a opět se až nezvykle věnuje příběhu. Ději suverénně kraluje cliffhanger na samém konci Eternalu, což už je sama o sobě fascinující formulace. Koho by kdy napadlo, že v jedné větě použije slova „Doom“ a „cliffhanger“? Johna Carmacka rozhodně ne. Už teď se těšíme na druhou část datadisku!

Záměrně tu mluvíme o „datadisku“, nikoli jen o „DLC“, protože The Ancient Gods nabízí velice solidní porci obsahu. Až na pár drobností se vše točí kolem nové singleplayerové kampaně s trojicí monstrózních levelů. Jsou od sebe diametrálně odlišné, graficky pompézní a každý zabere asi dvě hodiny intenzivního hraní. Hodně samozřejmě záleží na vámi zvolené obtížnosti. Pokud se cítíte na Ultra Violence a víc, a pokud nejste Zero Master, klidně si ještě hodinu, dvě připočtěte. Umírání je na denním pořádku.

Každá druhá potyčka spíše než obyčejnou přestřelku z Eternal připomíná extra hutné Slayer Gates. Snad nikdy v novodobé historii Dooma jsme v jedné aréně nečelili tolika démonům najednou. Párkrát nás parta Cyberdemonů a další mackové regulérně zatlačili do kouta a my se cenné dvě, tři vteřiny nedokázali hnout z místa. Všichni přitom víme, že čas se v Doomovi nepočítá na vteřiny, ale jejich setiny – že během jednoho skoku „glorykillnete“ klidně dva Cacodemony, že nejlepší runa je ta, která vás po efektním fragu ještě zrychlí a že kdo zastaví, zemře.

Jejich půdorys jsme nepřeměřovali, ovšem pocitově jsou arény v The Ancient Gods o něco stísněnější než v původní hře. Hráčova mobilita tím trochu trpí, zvlášť když při zběsilém pobíhání zapomenete na vertikalitu úrovní. Level design je totiž opět postaven tak, abyste se pohybovali i nahoru a dolů. Toho je třeba využívat. Na vyvýšených platformách vás čeká nejen taktická výhoda, ale i vzácné power-upy nebo munice do BFG-9000.

Když už jsme u těch skrytých míst, schovek tu tentokrát moc nenajdete, zato máte šanci narazit na tři nové runy do svého repertoáru pasivních schopností. Jejich vliv na hratelnost je ovšem marginální (například dvojnásobná síla blood punche, je-li vaše zdraví pod 75… nic moc).

Nádech… a výdech

Zkušení hráči vědí, že klíčem k úspěchu je zůstat v pohybu. A autoři vědí, že to hráči vědí. Takže se nám to rozhodli trochu zkomplikovat. Přidali do arén statické střílny v podobě obřího oka, které vykoukne vždy jen jednou za čas, vypálí vaším směrem salvu bolestivých projektilů a pak se zase schová do svého pahýlu. Tento „turret“ zničíte jen precizním headshotem a šanci máte vždy jen v několikavteřinovém okně. Jenomže nuceně zpomalovat a zoomovat ve chvílích, kdy kolem vás řádí deset zombie vojáků se štíty, není žádný med.

Ještě náročnější chvíle čekají ke konci hry, kdy na vás vybafne nový druh Maykr drona. Také slyší jen na headshot, také svou slabinu odhalí jen jednou za čas a ještě k tomu poletuje a svými paralyzačními útoky vás jako kdyby polévá hektolitry hustého medu. A nic není v téhle hře víc frustrující než omezení pohybu!

Když už je řeč o frustraci, pamatujete na Maraudera? Pekelného rytíře se sekyrou, čoklem a štítem, kterého šlo zranit pouze při blýsknutí zelených očiček? Tak ten je samozřejmě zpět. A občas si k sobě dokonce vezme kámoše. A když už je oba KONEČNĚ zdoláte, otevřou se portály, vyhrne se dalších asi sto pekelníků a vy si uvědomíte, že bráchové Maraudeři byli ve skutečnosti jen předkrmem před hlavní bitkou. Uf!

A tak je to v Ancient Gods pořád. Souboje, které v Eternalu vydaly na regulérní boss fighty, jsou zde vaším denním chlebem. Tak dobrou chuť a nevylámejte si zuby.

Klid před bouří

Hopsací pasáže v původní hře nám žíly netrhaly a v datadisku jsme je uvítali s otevřenou náručí. Šlo totiž o chvíle odpočinku a relativního klidu, kdy nám nehořela koudel za zadkem. Tedy až do momentu, než jsme se dostali k regulérním mariovským miniúrovním – časový limit běží a vy musíte rychle proskákat komplexní místností. I to ale byla větší pohoda než čelit libovolnému posedlému démonovi.

Vidíte, to je další novinka. Spirits jsou nový typ astrálního protivníka, který Doomguyovi sám o sobě nic nedělá, ovšem vstupuje do těl ostatních démonů a činí je násobně silnějšími (Cyberdemon ustál dvě rány BFG!). Posedlého démona poznáte podle modrého zbarvení a jak na takového narazíte, máte rozhodnuto o prioritách.

Když už do buffnutého Cyber-Mancubuse vyprázdníte všechny rakety, kulometné střely i půlku brokového pásu a ten zmetek se konečně rozprskne jako morče v mikrovlnce, modrý duch akorát opustí jeho tělo a vy máte pár vteřin na to, ho uvařit mikrovlnným proudem z Plasma Rifle. Jinak si vybere jiného hosta a jedete nanovo. Pokud vám tedy ještě zbývá munice. Krotitelé duchů hadr!

Modří Spirits jsou dalším důvodem, proč je datadisk citelně těžší než už tak docela těžká původní hra. Jde o vítanou inovaci, která nás však zároveň nutila hrát konzervativněji, než bychom si byli bývali přáli. Obsah zásobníků do všech zbraní je už tak omezený (málokterou arénu dokážete absolvovat pouze s dvojhlavňovkou) a nevyzpytatelní Spirits člověka podvědomě nutí nevyužívat Plasma Rifle a potažmo ani Ballistu, protože na duchy nic jiného neplatí.

Ztlumené rádio

The Ancient Gods vám nedá vydechnout. Ten klid před bouří, kdy vstoupíte do arény, rozhlížíte se kolem, sbíráte munici, sondujete zásoby nafty do motorovky a prokřupáváte klouby těsně předtím, než aktivujete portál s démony, je k nezaplacení. Následně se strhne peklo a vy nevydechnete, dokud neodloupete poslední kus masa z těla Hell Knighta (tenhle grafický efekt je prostě boží). Je to nářez.

Bohužel poprvé od Dooma (2016) k tomu nehraje nářezová muzika. Tedy, heavy metal tu samozřejmě je. Chtě nechtě však ucítíte (a uslyšíte), že soundtrack už nepochází z taktovky australského hudebního mága Micka Gordona. Jeho náhradníci, David Levy a Andrew Hulshult, odvedli dost solidní práci, která sama o sobě zní dobře, ale ruku na srdce: Tohle byla předem prohraná bitva. Zatímco v minulých dvou Doomech byla hudba integrální součástí každé přestřelky, tady je pouhým podkresem, který kolikrát sotva registrujete. A to je smutné.

Ve výsledku je ale i tak první část The Ancient Gods skvělým datadiskem, který dělá přesně to, co se od něj očekává: Bere původní hratelnost Doomu Eternal, přidává několik nových elementů a zatápí pod kotlem.

Pokud se vám Eternal zprotivil hopsacími pasážemi, množstvím herních prvků nebo vyskakujícími tutoriály ještě předtím, než se vůbec pustíte do boje (ty tu jsou bohužel zase), The Ancient Gods na vašem názoru nic nezmění. Všichni ostatní však budou nadmíru spokojeni a ihned po dokončení začnou vyhlížet Part Two. Kdy dorazí? Nejpozději v březnu 2021.