DOOM 3
Hratelností nejde o nijak průlomový kus, ale to by mohl od id Software očekávat jen někdo hodně optimistický. Design úrovní se dá shrnout slovy „střídavě oblačno“ a kvůli nadstandardní délce hry se postupem času může dostavit stereotyp i frustrace z opakování skoro stejného receptu po celou dobu hry. Avšak díky neskutečně kvalitní prezentaci a silné atmosféře všechny negativní vlastnosti ztrácejí na síle, protože hry by měly být především o zábavě – a té poskytuje DOOM 3 vrchovatě. Jestli vám nevadí místy zastaralý koncept hratelnosti a chcete se prostě jen bavit a odreagovat, nelze DOOM 3 nedoporučit.
Opakování může i nemusí být matkou moudrosti a třetí Doom jakoby si nebyl zcela jistý, kterou stranu barikády si vlastně chce vybrat. V jádru jde o prakticky úplně stejnou hru, jakou nám Texasani tehdy ještě s Johnem Romerem předhodili před deseti lety. Je to naprosto jednoduchá, lineární střílečka, která se drží stejných základů jako všechny předchozí hry od id Softu, a přesto je v něčem jiná. Označení „doomovka“ zdaleka nepřísluší každé FPS na trhu, naopak po určitou dobu šlo o krajně nedostatkové zboží. Pamatujete si na nadšení u Serious Sama, který znovu představil boje s hordami příšer, kde absolutně nešlo o příběh, variabilitu úkolů nebo nedejbože nějaký hlubší smysl? A právě zde tkví rozpačitost Doomu 3.
Tvůrci se zjevně několikrát pokusili přiblížit hru moderním trendům a ne vždy to je ku prospěchu hratelnosti. Jednoduše řečeno, někdy Doom 3 ani nepůsobí jako doomovka, ale spíše jako monotónní procházka pekelně klaustrofobickým komplexem budov. Je znát, že se během designování hry autoři umoudřili a druhá polovina solidně dlouhé hry daleko převyšuje nemastný neslaný prostředek. I přesto je ale jasné, že v případě Doomu 3 jde o drtivé vítězství formy nad obsahem. Kupodivu to však nevadí zdaleka tolik, jak by se mohlo zdát na první, nebo i druhý pohled. Díky skutečně úžasné prezentaci a stylovosti si zachovává Doom 3 glanc a je třeba zdůraznit, že rozhodně nepatří do škatulky zklamání typu Daikatana.
Ano, je tu i příběh...
Prakticky všechno od příběhu přes zbraně až k nepřátelům je předělávkou prvního a částečně druhého Doomu. Příběh je však ošemetná záležitost. Ačkoliv Carmack sám mnohokrát otevřeně přiznal, že ve hrách jeho firmy jde v prvé řadě o akci a dějová linka se může s klidem vypustit, zřejmě byl u Doomu 3 přehlasován. Je hezké, že se id o něco jako příběhové pozadí pokusili a najali si pro tento účel zkušeného spisovatele, ale lepší by možná bylo zůstat jen u premisy útoku pekelných sil na marťanskou stanici UAC a vypustit omáčku okolo. Žádné zvraty se nekonají a dějové filmečky ruší rytmus akce. I ta jedna jediná možnost, kde si jde skutečně svobodně vybrat kudy dál, vrátí hry během pár minut poslušně do lineárních kolejí.
Po stránce herního systému se nekoná prakticky žádné překvapení, kostru tvoří probíhání temných úrovní, otevírání dveří pomocí kódů nebo PDA a zabíjení nekonečných hord pekelných démonů, kteří se ale objevují po jednom nebo po malých skupinkách. V prvních pár sebraných PDA si jistě rádi pročtete maily původního vlastníka nebo poslechnete krátký audio záznam. Záhy však vyjde najevo, že PDA slouží jen k otevírání určitých dveří (nahrazuje klíče) a získávání přístupových kódů do skříněk s náboji nebo medkity. Je to vyloženě otravné - stát před zavřeným kontejnerem, poslouchat často nezajímavé řeči z audio nahrávky a dlouho čekat, až na konci její autor vyzradí kýžený kód.
Horor jen tak napůl?
To všechno jsou však jen drobnosti, nejpalčivější otázkou zůstává, jak se vlastně Doom 3 hraje. Při prvním spuštění si možná vzpomenete na slova jednoho z autorů, jenž proklamoval, že by nový Doom měl být spíše pozvolně ubíhající hrou, kde hráč nebude neustále držet prst na tlačítku pro střelbu a důraz bude kladen spíše na atmosférický prožitek. Pravda je, ostatně pro Doom ne poprvé, kdesi uprostřed. Po celou dobu hry jde o procházení úrovní s několika zamčenými dveřmi, objevování nových zbraní a nepřátel a samozřejmě boje s bossy.
Co staví hru nad běžné střílečky, je skutečně atmosféra, ale rozhodně se nejedná o takový horor, jak se nám snažil každý namluvit v rámci marketingové kampaně. Jistě, během hry se vyskytuje řada vyloženě strašidelných momentů, které spolehlivě zvýší vaši tepovou frekvenci, obzvlášť když hrajete uprostřed noci v temné místnosti. Zatímco ale během prvních pár úrovní dovede vyděsit každý imp, který se zjeví s ohnivým zábleskem za vašimi zády, po chvíli si na použitá schémata zvyknete a skoro vše se ve hře stane předvídatelným.
Kouzlo tmy a prokletá baterka
Syrová atmosféra stojí na dvou hlavních pilířích, a totiž na nepřátelích a tmě. Vydržme prozatím u tmy – snad žádná jiná hra nebyla do ní tak ponořena a rozhodně nikde, maximálně s výjimkou her jako je Thief nebo Splinter Cell, nehrála tma tak klíčovou roli. Bez ní by Doom 3 jednoduše nemohl existovat, stala by se z něj naprosto tuctová střílečka a všechno kouzlo by vyprchalo. Je ale třeba se adaptovat na prostředí a nejpoužívanějším kusem vybavení je bez pochyb baterka. Vedle toho, že zpracováním převyšuje o světelné roky své kolegyně z jiných her, vám nejspíš bude alespoň v začátcích lézt řádně na nervy. Není totiž možné používat zároveň baterku a zbraň, a tak je třeba u každého boje rychle baterku přehodit na nějakou účinnější zbraň (ano, baterkou se lze skutečně bít, ale rozhodně ne jednou ranou někoho zabít).
Perfektní nepřátelé
Ruku v ruce s tísnivým prostředím temných koridorů jde sbírka nepřátel, kteří představují bez debaty to nejlepší na Doomu 3. Opět jde o vítězství formy nad obsahem, hmoty nad duchem. V žádném případě totiž nejsou pekelné zrůdy tak inteligentní jako například žoldáci z Far Cry, kteří dovedli hráči zatápět hlavně díky svým taktickým schopnostem. Co však ztrácí nepřátelé na rozumu je více než dostatečně vynahrazeno jejich neskutečnou efektností. Imp je takový instantní nepřítel, vydrží po celou dobu hry a snad není minuty, kdy by se jeden z nich nezjevil ve vaší blízkosti. Přesto nezačne nudit a tempo, jakým přechází od vrhání ohnivých koulí do útoku svými pařáty zůstává děsivé pořád. Jednoduše řečeno, nepřátelé nenudí a ačkoliv jejich AI stojí za starou bačkoru, není to zde až tak důležité.
Podstatný je samozřejmě výběr protivníků, kde se vedle spousty starých známých objevuje i několik nových přírůstků do pekelné rodiny. Je třeba uznat, že v id stále mají ty správně zvrhlé nápady. Batolata s hmyzími křídly nebo různé variace na pekelné mariňáky dovedou skutečně vyděsit a pro arachnofobiky budou setkání s Trite pavouky vždycky skutečně očekávanou lahůdkou. Prakticky všichni nepřátelé mohou útočit na dálku i zblízka a pokud vás třeba kostlivec Revenant trefí svým obrovským pařátem, obrazovka se brutálně zatřese, zrudne a na psychiku hráče to věru nemá dobrý vliv. Sympatické jsou filmečky, které uvádějí nové druhy nepřátel při prvním setkání. Neruší, jsou akční a pár z nich dovede i vyděsit.
Rozpačitý design úrovní
Design úrovní jsme již nakousli několikrát, jak ale působí celkově? Chvílemi rozpačitě, chvílemi skvěle, kdy je vidět, že autoři vytvořili každý zastrčený detail jako třeba žebřík nebo skříňku velmi precizně. Zpočátku dá práci zvyknout si na klaustrofobická, temná prostředí, kde se barevná paleta omezuje na šedou, rudou či černou. Ideálně sem zapadá stresující akční tempo hry, ale teprve v druhé polovině hry se na něj dá skutečně soustředit. Hlavní problém ale spočívá v tvrdém stereotypu, který na začátku hry panuje. Ať v lásku na první pohled věříte nebo ne, u her, filmů a knih rozhodně platí, že by měly člověka zaujmout hned v prvních chvílích.
Doom 3 sice díky vykradenému začátku á la Half-Life (jak poetické, když právě zaslepení fanoušci těchto her pro sebe většinou nemají dobrého slova) na pár minut pozornost přitáhne velmi dobře, ale poté nastupuje série naprosto monotónních misí, které si jsou podobné jak vejce vejci. Herní doba Doomu 3 je pro FPS nadstandardně dlouhá, zhruba 20 hodin. Daleko lepší by nepochybně bylo odstranit uspávací mise v první polovině hry a zážitek zkoncentrovat – ukazuje se, že cesta, již nastolil Max Payne, je správná.
Hoďte předsudky za hlavu
Nemá cenu zabývat se skalními fanatiky, kteří buď Doom 3 prohlašují za nejlepší hru pod sluncem, nebo jej naopak zatracují coby nudnou hloupost. Na Doom 3 je třeba dívat se střízlivě a odhodit předsudky i hype za hlavu. Pokud se vám to povede, spatříte hru, která je i přes všechny výtky skutečně velmi dobrá a zaslouží si uznání. Pro čistý požitek z výborné atmosféry podpořené nadčasovou grafikou a perfekcionismem autorů rozhodně stojí za to si Doom 3 zahrát.