Dolmen

Autoři Dolmenu, stejně jako celá řada dalších studií, pojali myšlenku, že „soulslike“ je pořád ještě velmi zvučný buzzword a že vytvořit akční RPG ve střihu těch od FromSoftware přeci nemůže být zas až takový problém. Zmíněnou myšlenku nijak zvlášť nehýčkali, nejspíš proto, že je zlákala představa vytvoření nejambicióznějšího herního projektu, jaký kdy z Brazílie vzešel.

Protože podobných pokusů bylo v minulosti už mnoho, hráči i vývojáři si dávno stihli ověřit, že v tomto žánru nejde jen o to, že na spletitou mapu rozházíte náročné nepřátele, nějaké ty bossy a pár checkpointů, ke kterým se budete vracet, když nevyhnutelně zemřete. Celkový zážitek začíná už v momentě, kdy nad svým svěřencem převezmete kontrolu a zjistíte, jak zdařilé, citlivé a responzivní je ovládání, jak vypadají animace hrdiny i jeho protivníků a jak uspokojivý je soubojový systém. A ve všech těchto třech aspektech, které tvoří první dojem v úvodních minutách, Dolmen zoufale selhává.

Nechápejte mě špatně, nemám zapotřebí vyzdvihovat nějakou smyšlenou neomylnost FromSoftware, ostatně i veleúspěšný a masami milovaný Elden Ring jsem zkritizoval za celou řadu opakovaných a léta neřešených problémů. Vydařené variace na Souls s vlastními nápady navíc zvládli i jiní, vynikajícím Niohem počínaje a slušným The Surge konče. Dolmen proti zmíněným hrám působí jako špatný vtip, jako titul, který se na PlayStation 5, kde jsem jej hrál, zatoulal jakoby omylem a patří spíše do výprodejového koše u kasy v supermarketu.

Velká vesmírná hrozba

Dolmen je již několikátým pokusem přenést Souls do sci-fi prostředí. Se svým hrdinou se vydáváte na nehostinnou planetu Revion Prime a pátráte po eponymních dolmenech, které v tomto případě nejsou penisy (jakkoli by homoerotický thriller o astronautovi na planetě plné světélkujících a pulzujících pyjů byl daleko šťavnatější než prezentovaný příběh), nýbrž speciální krystaly propůjčující schopnost procházet mezi realitami. Tím je mimochodem také elegantně vysvětleno, proč se hlavní hrdina po každé smrti může znovuzrodit, jinak s interdimenzionálním trajdáním hra nijak zvlášť bohužel nepracuje.

Ačkoli je o dolmeny ve vesmíru velký zájem, vaše putování bude samozřejmě osamělé a společnost vám budou dělat jen nalezené deníčky, případně hlas vašeho velícího důstojníka. Jinak je na planetě víceméně pusto, tedy vyjma rozličné žoužele, kterou budete na své cestě potkávat a zabíjet. Variabilita nepřátel a prostředí je v zásadě asi jediným prvkem, za nějž lze vývojáře pochválit. Bohužel se vzápětí musím vrátit ke zdrcující kritice.

Mapy jsou zbytečně rozsáhlé a vývojáři mají velký problém zaplnit je smysluplným obsahem nebo alespoň něčím pamětihodným. V konečném důsledku budete dlouhé minuty běhat zcela nezajímavými chodbami, což se samozřejmě ještě znásobí, pokud vám některý z bossů bude činit potíže a přinutí vás cestovat do své arény opakovaně. Už i Elden Ring více méně pochopil, že benevolentnější rozmístění checkpointů nepředstavuje rezignaci na herní obtížnost, ale vstřícný krok, který dokazuje, že si hra váží vašeho času.

Všechno špatně

Zážitek z akčního RPG stojí a padá se soubojovým systémem a tady vývojáři opět totálně selhali. Nejenže animace působí jako studentský projekt, mnohem horší je ale mizerná detekce zásahových zón (a to na obou stranách konfliktu), útoky nemají patřičnou váhu a citelný dopad, opakovaně jsem propadal vzteku z toho, že hra jako kdyby podváděla, ale ve skutečnosti šlo zřejmě o další důsledek technické neschopnosti vývojářů.

Znovu – i významně vydařenější konkurenční tituly mají v tomto ohledu své problémy, mezi které patří třeba neskutečně otravné poškození přes zdi a podobně. V porovnání s Dolmenem, který dělá špatně ÚPLNĚ VŠECHNO, jsou to ale spíš jen úsměvné epizodky, které se ztrácí v celkovém pozitivním dojmu.

V soubojích máte k dispozici lehký a těžký útok, můžete samozřejmě blokovat, parírovat a také se kutálet. Zbraně mohou mít jeden ze čtyř elementálních nábojů, jako je led, oheň nebo kyselina. Hra obsahuje také crafting, bosse můžete porážet opakovaně, a shromažďovat si tak vzácnější materiály. Vyráběné zbraně můžete různými způsoby modifikovat, na planetě se taktéž nachází celá řada unikátních kousků, po kterých ovšem musíte trochu pečlivěji pátrat.

Nemusíte si hlídat jen zdraví a staminu, ale také ukazatel energie, která pohání střelné zbraně i léčení. Proto budete muset úroveň energie dobře vyvažovat a případně dobíjet skrz baterie, kterých máte omezené množství a doplňují se buď po smrti, nebo u checkpointů. Energie je také zásadní pro jakýsi ultimátní režim, při kterém aktivujete pohon svého skafandru a začnete rozdávat údery posílené o živelný náboj.

Skutečně všechno špatně

Na každém kroku je vidět, že si autoři zjevně ukousli až příliš velké sousto a své ambice museli během vývoje výrazně snižovat. Grafika sice není vyloženě odpudivá, rozhodně ale nepřipomíná moderní hry, za které bych měl zaplatit 40 eur. Navíc průchod provázejí neustálé menší či větší glitche a bugy, nepřátelé se zasekávají v prostředí, framerate je nekonzistentní, některé textury svou kvalitou zjevně nesedí ke zbytku hry a souboje s bossy vůbec nepředstavují adrenalinovou hrozbu, tepovou frekvenci vám zvednou maximálně nefunkční i-framy.

Kupředu vás nepotáhne ani příběh, který sice vykresluje potenciální katastrofu obřích rozměrů, ale absolutně nedokáže v hráči vzbudit jakýkoli zájem, podobně jako znuděný dabing a zcela zapomenutelná hudba. Hra mimochodem obsahuje i multiplayer a bossy můžete porážet s třemi dalšími hráči, trpět tedy nemusíte sami.

Z mého extrémně kritického textu byste si měli odnést jednu zásadní informaci – neexistuje žádný, doslova žádný smysluplný důvod, proč byste měli Dolmenu věnovat jakoukoli pozornost. Pokud chcete hrát akční RPG tohoto stylu, hrajte Elden Ring, remake Demon’s Souls, případně Nioh. Pokud mermomocí toužíte po sci-fi, dejte šanci The Surge, oba dva díly jsou mnohem lepší časovou i finanční investicí. A pokud vás ani jeden z výše zmíněných titulů neláká, můžete se pořád ještě šťourat dlouhým hřebíkem v uchu.

Dolmen je podprůměrná, zcela zbytečná hra, která sice nějak funguje a není tak rozbitá, abyste ji neprošli od začátku do konce, ale celých těch zhruba 15 hodin si budete klást otázku, proč raději neděláte něco smysluplného a radostnějšího. Ušetřete si to trápení.