DmC Devil May Cry: Definitive Edition
Devil May Cry byl nadupaný, svérázný, stylový a po čertech zábavný restart série, což se s jeho přechodem na konzole nové generace samozřejmě nemění. Starší modely a textury působí na PS4 a Xbox One trochu nepatřičně, ale to vám bohatě vynahradí nové módy a hlavně stabilních 60 snímků za vteřinu. Tohle je hra, kterou je zkrátka radost hrát! Znovu a znovu...
Další informace
Výrobce: | Ninja Theory |
Vydání: | 10. března 2015 |
Štítky: | third person, bojová, akční |
Hra ještě nevyšla a vývojářům už někdo vyhrožoval smrtí. A jak! Nešlo o žádné sprosté tweety od anonymních vajíček nebo e-maily, ortodoxní fanoušci série Devil May Cry byli mnohem sofistikovanější a výhrůžky zpracovali formou komiksových stripů nebo metalové písně. Aneb když něco nesnášet, tak nápaditě. Proč k tomu ale vůbec došlo? Inu, ne každému se líbil výtvarný styl, kterým se restart japonské série ubral. Přitom ale jde výborný díl série Devil May Cry a jeho předělávka na konzole nové generace v podobě Definitive Edition to jen podtrhuje.
Otěže vývoje značky DMC roku 2013 převzalo studio Ninja Theory. Britští nindžové učarovali vydavatelskému domu Capcom svou prací na Heavenly Sword, který jim za odměnu svěřil Devil May Cry. Pokyn zněl jasně: vezměte si naše univerzum, ale udělejte v něm docela novou hru, která zaujme i nové publikum a prodá miliony kusů. Vše se povedlo – až na ty miliony prodaných kusů. A tak přichází remake restartu (to už zní hrozně), který by měl celkové prodeje trochu nakopnout. Předpoklady k tomu má, protože podobnou hru byste dnes na PS4 a Xbox One hledali jen stěží.
1080p/60 FPS
DmC: Devil May Cry je nadupaná řežba a o jejíchž kvalitách si můžete přečíst třeba na kartě původní verze. Zhostíte se v ní role Danta, který sice svůj původní albínský sestřih vyměnil za černé punkové háro, ale ze svého uštěpačného hláškování neslevil. Je to nephilim a charismatický mladý zmetek, kterému je osud světa lhostejný, jenže pak… No nechte se překvapit. Na to, že DmC je hrou primárně o sekání, řezání, mlácení a bušení, nabízí překvapivě důstojný děj.
Největším a nejlepším upgradem, který Definitive Edition na konzolích nové generace nabízí, se týká samotného zpracování. Pravda, do vylepšené edice se přenesly rozplizlé textury nebo hranaté objekty z původní verze, jenomže hra na PlayStation 4 a Xbox One běží v 60 snímcích za vteřinu namísto původních 30 FPS na PlayStation 3 a Xbox 360. A to je sakra rozdíl. Jsou hry, kde framerate není tak důležitý, a jsou hry, kde dělá hodně. Bojovka, která stojí na důsledném časování desítek různých útoků, patří do druhého tábora. Devil May Cry: Definitive Edition zkrátka 60 fps zatraceně sluší. Bitky jsou na první pohled ladnější, fantasticky plynulý obraz hladí po duši a vy si užíváte perfektní kontrolu nad rozverným hrdinou.
Už původní verze z roku 2013 se chlubila spolehlivou kamerou a precizním ovládáním, díky němuž postava vždy dělala to, co jste zamýšleli (zní to směšně, ale ve hrách bohužel nejde o samozřejmost). Plynulý obraz při 60 snímcích za vteřinu tomu jen přidává. Výsledek vypadá zkrátka božsky (resp. správně pekelně). Bůh ví co designéři levelů při navrhování zdejších úrovní brali. Limbo City je dvojdimenzionálním světem, který existuje jednak v klasické lidské podobě, ale též v podobě démonické – a jako takový se Danta snaží zlikvidovat.
Úrovně jsou hodně vertikální, mění se před očima, roztahují se i smršťují, vyžadují elegantní skákání, svou pestrou skladbou vás neustále drží ve střehu. O hlavu se vám rozbíjí našlapaný soundtrack a hra od začátku do konce skvěle graduje (jen to před-finále je trochu utahané). Bojovat na pozadí něčeho podobného je zkrátka radost. A ti bossové! Bob Barbas coby šéf zdejších Fox News je úžasná haluz.
Tak vám to přišlo moc jednoduché?
Díky vysokému frameratu vše pěkně sviští, a aby toho nebylo málo, autoři do Definitive Edition přidali ještě tzv. turbo mód, během něhož se hra zrychlí o 20 % (filmečky a dialogy naštěstí zůstávají v původní rychlosti). Na první pohled to zní trochu epilepticky, ale vězte, že turbo mód funguje bezproblémově a potěší ostřílenější bojovníky, kteří se hrou prokousávají už poněkolikáté, zkouší nové obtížnosti a vyzobávají uvězněné dušičky. Devil May Cry sice nenabízí žádný multiplayer nebo alternativní konce, ale první finiš rozhodně neznamená poslední finiš.
Po úvodní desetihodinovce, během níž dojedete příběh, se odemkne nová obtížnost, a po ní se odemkne ještě další. To už znáte. K tomu ale tvůrci remaku přihodili ještě tři další variace. V Hardcore módu je náročnější stylové řetězení komb, v Must style módu zraňujete nepřátele, jen když držíte rank na S a výš, a nakonec tu je mód Gods must die, který vás nejspíš rozpláče. Je ještě těžší než původní nejtěžší obtížnost Dante must die, protože nepřátelé se objevují v „nabitém“ ďábelském stavu (devil trigger) a Dante nesmí používat žádné doplňující předměty. Přeji hodně štěstí.
Celkově nabízí Devil May Cry: Definitive Edition více než deset možných úrovní obtížnosti, které se rozhodně neliší jen co do počtu hitpointů nepřátel. Ninja Theory tak skutečně dali vzniknout dílu, které se užijí jak úplní zelenáči, tak zjizvení nindžové. Na nejlehčí nastavení se s většinou nepřátel vypořádáte i poslepu, protože stačí zběsile mačkat páté přes deváté, na nastavení nejtěžší se naopak nepřátelé vypořádají s vámi. Takhle má vypadat ztělesnění oblíbených frází o tom, jak „míří na nové publikum a zároveň chtějí uspokojit oddané fanoušky.“
Ještě něco nového?
Arénový mód je dnes už v každé druhé hře, protože pro vývojáře představuje jednoduchý způsob, jak zabavit hráče na delší dobu. Dantův Bloody palác z původní hry tak rozšiřuje nový Vergilův palác, kde musí odolat šedesáti vlnám postupně sílících nepřátel. Čím déle vydržíte, tím lépe. Je to ideální pro cvičení, ačkoli komba můžete samozřejmě zkoušet i nanečisto ve speciálním tréninkovém módu.
Autoři se chlubí, že Devil May Cry: Definitive Edition reflektuje celou řadu připomínek, které měla komunita. Milé je přidání manuálního zaměřování nepřátel a také úpravy chování bossů, několika specifických útoků nebo rozmístění určitých předmětů. Tyto drobnosti by pocítili jen harcovníci, ale ti si remake DmC asi kupovat nebudou, když jde o v zásadě identickou hru (byť za dvoutřetinovou cenu oproti jiným konzolovým novinkám). Faktem každopádně je, že všechno šlape jako promazaná švýcarská mašinka. Tvůrci odvedli precizní práci!
Je samozřejmé, že s Defintive Edition dostanete i všechny přídavky, které k původní verzi vyšly. Kromě několika skinů jim vévodí asi dvouhodinový datadisk Vergil’s Downfall, který navazuje na konec původní hry a navléknete v něm kabát Dantova bratra Vergila. Oproti hlavní hře však Vergil’s Downfall působí jako druhá cenová, neumí překvapit ničím novým, recykluje starší oblasti a úmorně natahuje souboje.
Darovanému koni na zuby nekoukej, a když už tam je, Vergil’s Downfall si jednou dejte. Ale pak následuje návrat k Dantově našlapané kampani, protože prvním dohráním to celé teprve začíná. Zapnout Son of Sparda, pořádně nastudovat komba a stylový ukazatel udržet na Sku a výš. DmC totiž není o tom, že dohrajete kampaň, ale že ji dohrajete jako frajer. Však je to taky pořádně frajerská hra.