Divinity: Original Sin

Na první pohled je nové Divinity skvělá izometrická klasika, která nepromíjí, a v malíku má dnes již možná krapet omšelý mustr herního designu. Na pohled druhý je ale Original Sin něčím ještě mnohem lepším, než jen skvěle provedená klasika. Je promyšlená do posledního detailu a svou brilancí lehkou nohou překračuje stín zmíněných legend.

Zpočátku přitom nic nenasvědčuje, že se pouštíte do hraní něčeho výjimečného. Po tuctovém intru vás tvůrci hodí na pláž, aby se z obyčejného vyšetřování vraždy a trochy té špinavé magie vyklubal herní unikát, který nezapadne s příchodem prvního dalšího blockbusteru. Divinity si něco podobného jednoduše nezaslouží, a když hře dáte šanci, byť jen na pár minut, polapí vás na desítky hodin.

Kouzlo detailů

Pod pláštěm izometrického RPG, co zdánlivě omílá stokrát viděné a nic nového tedy nepřináší, se skrývá titul natolik promyšlený a s maniakálním smyslem pro detail vytvořený, až z toho oči přecházejí. A že mají z čeho! Divinity má úžasnou vlastnost, že dokáže s málem vykouzlit hodně, a za audiovizuální prožitek, který Original Sin přináší, si Lariani a jejich vrchní bard Kirill Pokrovsky zaslouží obrovskou pochvalu.

Herní svět sice jde, stejně jako příběh, na ruku nejzaprášenějším herním tradicím a vypravěčským klišé, ale dělá to neskutečně dobře. Až se skoro zdá, že hra zvládá klasiku přenést do moderní doby a stvořit tím něco nového. Možná to úplně neplatí o příběhu, který se z původní premisy zvrtne v naprosto klasickou záchranu světa, navíc obalenou černou magií. O grafice a stylizaci to lze prohlásit bez jakýchkoli výčitek!

Od první pláže přes listím zapadlé lesní stezky až po pavučinami prolezlé jeskyně je Divinity jedna velká nádhera plná krásných detailů, particle efektů jakoby vytržených z úplně jiné hry a hlavně neopakovatelné atmosféry. Grafici Larianu mají neuvěřitelný cit pro detail a designéři zase dokázali vytvořit dýchající svět hned v několika plánech, který navíc mohutně podpírá velkolepě komponovaný soundtrack nebo zcela obyčejné zvuky štěbetajících ptáků a opilecky halekajících námořníků.

Výsledkem je fantasy svět, který má co říct, a okem na něm hledáte chybky jen těžko. Navíc reaguje na každý váš pohyb a většina předmětů je nejenom interaktivních, ale hlavně aktivně použitelných v boji.

Na někoho možná bude použitá barevná paleta příliš křiklavá a je pravda je, že ani v nejtemnějších kobkách si tvůrci neodpustí kontrastní žlutou nebo červenou takřka na každém kroku. Ovšem stavět na tomto faktu jakoukoli kritiku je nefér, protože všudypřítomná barevnost je nedílnou součástí stylizace!

Rozhádaná dvojka

Dovozovat, že je hra barevná, protože na ní tvůrci tak dlouho pracovali až se zbláznili, a chtěli mít hru duhovou, by bylo čiré bláznovství. Pravdou je, že se ale Lariani během vývoje museli alespoň na čas zbláznit, minimálně při návrhu herních mechanik.

Ze hry je cítit nadšení, smysl pro titěrné detaily a zároveň obrovské ambice, což dohromady vytváří ohromující a komplexní monstrum, které se po právu pyšní označením RPG. Original Sin se svou hratelností hrdě hlásí třeba k tradici Baldur's Gate či Ultima, ale cizí hře samozřejmě není ani původní Divine Divinity z roku 2002.

Můžete se tedy těšit na propracované herní mechanismy a vývoj postavy. Vlastně postav dvou, protože kooperace dvou hráčů je jednou z integrálních vlastností hry, která nejen značně rozšiřuje variabilitu zážitku, ale hlavně má v konceptu hry své pevné místo.

Svým způsobem totiž Original Sin prostřednictvím vzájemných dialogů dokresluje kolorit Rivellonu, zatímco spousta hádanek a možnost vlastních dialogových rozhodnutí vás stále více vtahuje do dění. Samozřejmě lze to samé říct o ambivalenci jednotlivých dialogových rozhodnutí.

Divinity: Original Sin je zářným příkladem multiplayeru, ve kterém si druhý hráč nepřipadá jako křen, a je zřejmé, že tvůrci skutečně jeho implementaci důsledně promysleli. Za zmínku stojí i neutrální prezentace voleb a vlastně i vyprávění, které neškatulkuje na dobré a špatné, vyhýbá se jednoznačnému štítkování a zároveň podpírá promyšlenost herních mechanismů. Kupříkladu vývoj postav probíhá hned ve vícero rovinách. Zároveň je však velice snadno uchopitelný a sází na zaběhnuté pojmy a možnosti.

Tahový perfekcionismus

Všechny možností, odlišnosti a částečně nelineární průchod hrou nahrávají nejen hardcore hráčům, kteří si Divinity jistě střihnou vícekrát, ale především parádnímu soubojovému systému. Je tahový, návykový a umožňuje různé řešení situací podle okolností, nápaditosti hráče a schopností postav. Souboje neoslní klasickým principem akčních bodů, ale spíše ohromující variabilitou a funkční umělou inteligencí. Je úžasné, že můžete využít prakticky jakýkoli objekt nebo předmět v okolí a fungují zde i takové libůstky, jako využívání vody nebo páry ke kombinování různých kouzel.

Protivníci naštěstí dělají to samé - kombinují předměty z inventáře a umí slušně zatopit. Souboje v Original Sin připomínají barvitější šachové partie, které vyžadují absolutní pozornost, plánování a hlavně práci s prostředím, přičemž je úplně jedno, zda jde o výbušné barely nebo kaluž vody. Stejného principu ostatně využívají i četné prostorové hádanky.

Klasická nádhera

Divinity: Original Sin je izometrická hra s jednoduchými modely a texturami, která není stavěná ani na takovou samozřejmost, jakou je otáčení kamery ve 360 stupních (dá se ovšem zapnout v menu, když chcete), a zápletka je fantasy klišé největšího kalibru. Zážitek z hraní nic z toho ale nemůže pokazit, protože s komplexností jdou vždy ruku v ruce i nedostatky - ty zdejší jsou v kontrastu okouzlujícího Rivellonu, parádních tahových soubojů a roztomilých detailů zcela marginální. Přísahat by na to mohl i Lord British, jehož Ultima ságu Original Sin následuje, ctí a překračuje s takovou grácií, až z toho zrak přechází.