Divided We Fall

Tak trochu desková hra, která nebyla

Hra jako by naoko simulovala prostředí deskové hry, kde máte výřez mapy bojiště rozdělený souměrně do několika polí, která musíte obsadit a držet, dokud soupeři nevyprší body. Na mapách, které reprezentují různá urbanistická a venkovní prostředí pak probíhá ryzí pěchotní boj dvou družstev. A ono jde opravdu o pěchotní boj ohlodaný až na kost. Nečekejte žádnou těžkou techniku či dělostřeleckou podporu, a to ani v případě minometů. Pěkně puška, samopal, kulomet a samozřejmě granáty. No granáty, o těch si ještě napíšeme.

Pokud jste hráli Men of War, máte zhruba představu o tom, jak probíhá ovládání oddílů pěchoty, s tím rozdílem, že tady máte pouze čtyři. Z MoW si také bere inspiraci tím, že vám, pokud zamíříte kurzorem na místo možného krytu, objeví se průhledný panáček indikující výsledné postavení. Mapu lze odzoomovat do jakéhosi taktického módu, který připomíná ošklivějšího bratříčka téhož z Company of Heroes. Tam se panáci promění v šipky a navíc lze udílet jednoduché rozkazy ostatním hráčům, pokud jste velitelem celé čety. 

Interface mým nepřítelem

Nečekejte žádnou kampaň či příběh. Hra vás po nahrání hodí do lobby, odkud vstoupíte buď do potyčky proti živým protivníkům anebo proti AI, a to buď na jedné z hrstky oficiálních map či na nějaké, kterou vytvořila hráčská komunita. Je tu editor, takže se může komunita docela vyřádit. Bitvy podporují až 15 hráčů na každé straně, což vám může dát střety až 120 vojáků naráz. Dát si ale můžete i rychlovky jeden na jednoho na některé z menších map. Celý koncept zní slibně, ale bohužel provedení tak trochu zaostává a některé mechaniky hry umí potrápit více, než je zdrávo.

Grafika je spíše účelová a neohromí, ale opravdu problematické je zpracování uživatelského rozhraní. Potěší, že hra vám pokaždé u každého vojáka vyznačí dopředu trasu, kterou se vydá k cíli. Ale systém už nezvládá jasně a zřetelně ukázat, kterého z nich máte právě pod kontrolou. Všemu dominuje bílá barva indikátorů. Všech indikátorů. Ty se pak mísí a vytváří zbytečný chaos, což ve chvílích, kdy potřebujete jednotky rychle označit a nějak s nimi manévrovat, není zrovna ideální, tím spíš, pokud hrajete PvP multiplayer. Vašim největším kamarádem, bez kterého si při kompetitivním hraní ani neškrtnete, je zvládnutí hotkeys. To je, krom taktického myšlení, spolupráce s ostatními a také reflexu, čtvrtou naprosto nezbytnou přísadou vítězství v Divided We Fall.

Koukej kam střílíš!

Umělá inteligence vlastních pěšáků je také něco, co nám vrtá hlavou. Disponuje naprostou poslušností, takže pokud nekliknete až úplně na kryt, ale jen těsně k němu, pěšák se zastaví a nechá se s přehledem sejmout dva kroky od spásné překážky. V jiném případě zas další pálí z okna nepřítele stylem, že si dřepne, což by možná ještě občas dávalo i smysl, jenže ta zídka, co stojí mezi ním a nepřítelem, je teď někde v úrovni jeho očí a on do ní bude tvrdohlavě pálit. Na to ale přijdete až v momentě, kdy si situaci pěkně zazoomujete. Bohužel, na rozdíl od MoW zde chybí možnost manuální palby, takže se právě musíte spoléhat na mušku AI. Ta je vždy vyjádřena procentuálním indikátorem před každým výstřelem.

Kombinace palebných a útočných týmů sice jakžtakž funguje, ale k radosti chybí dvě věci. Jednak nejsou k dispozici kouřové granáty, takže je třeba opevněnou pozici vždy vzít z křídla, a pak zde absentuje jakýkoli přímý boj zblízka. Takže se často stává, že se do těsné blízkosti seběhnou dvě skupiny vojáků a nastane skrumáž, kterou vyřeší buď narychlo upuštěný granát či rychlý úprk stranou a palba. To by se ještě dalo snést třeba u takových Company of Heroes, ale tady jsme čekali víc. Nevylučujeme, že se to časem změní, ale momentálně je hra stále tak nějak nedopečená, až se divíme, proč je už venku z předčasného přístupu.

Víc granátů, míň hráčů

Když jsme u těch granátů... Jejich ovládnutí je zde naprosto klíčové. Schopný, což zde znamená rychlejší, granátník vítězí. Krom toho, že přímý zásah je samozřejmě smrtící, granáty, kterých máte navíc fůru, i nepřímým zásahem ochromí vaši i shluklou pěchotu, takže fungují rovnou i jako jakýsi flashbang. Vojáci se po úmrtí respawnují, tedy za předpokladu, že mají kde, přičemž interval se průběžně zvyšuje. Co se týče historické přesnosti, tak obě strany, jak pěchota Wehrmachtu, tak ta americká, mají k dispozici standardní arzenál. Od Kar89 a M1 Garand přes MP40 a Thompsona až po BAR a MG42. Každá vyhraná bitva vám přihraje nějaké ty zkušenostní body a vyhlídku na povýšení a odemčení nových zbraní. Bohužel, jejich nabídka je zatím velmi omezená.

Tutoriál se také moc nepovedl a snaží se jen tak nějak nemastně neslaně popisovat základní mechaniky. Má ale dost hluchých míst a hráč si tak spíš na všechno přijde až při samotném hraní. Komunita má možnost se paktovat do regimentů, nechybí ani příslib turnajů, jenže herní lobby povětšinou zeje beznadějnou prázdnotou, což taky není zrovna nejlepším indikátorem toho, že by o tuhle hry byl, navzdory její neokoukanosti s tradici, nějaký velký zájem.