Distraint

Cena za život

Hlavní hrdina Price chce být součástí firmy, mít spoustu peněz, držet si vysoký životní standard - zkrátka si připadat úspěšně. Čas od času se kvůli tomu nebojí odložit svědomí a jít takříkajíc sám proti sobě. Když tedy dostane úkol oznámit třem ubohým duším, že z rozličných důvodů přišly o domov, a tím pádem obvykle i o život, zatne zuby a vydá se roznášet špatné zprávy.

Nakonec ale zjistí, že vlastně není natolik cynický, aby jej jednoduché poslání neuvrhlo do spirály duševní devastace. Čím hlouběji zabředává do problémů lidí, které vyhání ze svých domovů, tím větší deprese a beznaděj se okolo něj svírají. Na scéně se objevují halucinace, výčitky svědomí, nečekané zvraty a dokonce i city.

Svět okolo se mění, dostává depresivní tóny. Jako blesk z čistého nebe do něj proniká nadpřirozeno, temnota je doslova na každém kroku. Ovšem na rozdíl od titulů, které se snaží hráči navodit pocit tísně v tajemných hradech nebo opuštěných nemocnicích, Distraint tohle všechno dokáže v reálném světě a navíc viděném z boku.

Posbírej si svědomí

Na povrchu je Distraint vlastně úplně klasická a jednoduchá adventura, ve které se pohybujete ze strany na stranu, máte skromný inventář o celých třech věcech a situace obvykle řešíte buď aplikací předmětu či rozhovorem, nebo aktivací. Důležité však je, že Makkonen dokázal i s takto jednoduchou formulí vykouzlit zážitek, za jaký by se nestyděla ani velká studia.

Důležité totiž není, jak komplikovaná je hratelnost, ale co provádí s hráčem. Ze začátku v Distraint vlastně jen tupě pobíháte a sbíráte nebo používáte předměty. Jednoduchý koncept však už v počátečních fázích podporuje skvělé prostředí a atmosféra opřená o tmu a vynikající nazvučení. Ať už se bavíme o kročejích postav, nebo nejrůznějších zvucích okolí, kulisy jsou „namalované“ natolik umně, že si vás obmotají kolem prstu.

Jak být svině

Postupem hry se objevují stále sugestivnější témata, ve kterých mohou někteří spatřovat hlubší symboly, jiní za nimi naleznou třeba jen temnotu a hrozbu – funguje ale obojí. Podstatné je, že Priceova cesta je stále komplikovanější a trnitější, čím dál se vzdaluje od svých kdysi čistých záměrů a stává se „korporátním hajzlem“. S jeho nelehkým údělem se vyvíjí také hratelnost, která se opírá o nové prvky a dříve triviální puzzlení koření tak, aby bylo zábavné až do samého konce.

Když si pak bizarnosti s hratelností podají ruce a před vámi se vyrolují závěrečné titulky, zůstanete sedět s pocitem, že jste za zatraceně málo peněz dostali nečekaně moc muziky.

Vykřičník

Jenže i tohle povyražení má svoje ale, které pramení z místy poněkud nepřehledných herních mechanik. Kdykoliv narazí hlavní postava na nějaký aktivní prvek, vyskočí jí nad hlavou vykřičník, aby upozornil hráče. Tu a tam se ale dostaví pocit, že jsou tyto „oznamovací“ zóny krapet jinde než by bylo logické. Marnou snahu o komunikaci s některou postavou často vyřešíte tak, že si od ní stoupnete dál nebo ji obejdete - z druhé strany už je sdílná.

U některých předmětů se navíc vykřičníky objevují, až když jste v jejich bezprostřední blízkosti. A vzhledem k tomu, že ve hře nepoužíváte myš a nemůžete si tudíž každou obrazovku bleskově prošmejdit, znamená to, že ji s postavou musíte procestovat a být velice bedliví. Když se vám totiž povede něco přehlédnout a zaseknete se, jste odsouzeni k prohledávání každého centimetru pěkně „naživo“, což není moc zábavné.

V jádru věci

Obzvláště pak s přihlédnutím ke skutečnosti, že herní plocha často není úplně přehledná. Interiéry mají obvykle tvar pruhu uprostřed obrazovky, z něhož vedou dveře do dalších místností a chodeb. Vejdete do jedněch dveří, vejdete do druhých, pak do třetích a najednou nemáte absolutně ponětí, kde jste. Chápeme, že zmatenost je součástí našich životů a neznámá místa musíme nejdřív prozkoumávat, než se v nich zorientujeme. Pokud jsou ale všechny lokace v základu stejné, nakreslíte si v hlavě mapu až po docela nudném „boji“.

Naštěstí stačí nezapomínat, že hrajete adventuru, nikam se příliš nehnat a všechno pečlivě zkoumat a zkoušet. V současnosti, kdy první housle hraje adrenalin a spěch, je to trochu nezvyk. Pokud ale přistoupíte na pečlivost, odmění se vám Distraint příjemně mrazivým zážitkem. Hlavní kouzlo hry spočívá ve skutečnosti, že všechno zlé, co se stane hlavní postavě, se může přihodit komukoliv z nás, kdo se pokusí prosadit se v moderní době. Distraint je zkrátka velice příjemné překvapení a za směšných pět eur byste nad ním rozhodně měli zapřemýšlet.