Dishonored

Délku hry si zvolte sami

Jen tutoriálová mise, kde ještě nemáte schopnosti (a přesto je nesmírně zábavná!) může zabrat třeba dvě hodiny. "Nastavíte" si zde svůj styl průchodu hrou, například plíživý, kdy pokud možno nebudete nezabíjet, nebo maximálně ty, kteří si o to vysloveně říkají. A to je něco úplně jiného, než se vrhnout do mely, vykrývat údery, probodávat hrdla a střílet vojáky, kteří vám jdou po krku.

Smrtící skládačka magických hrátek

Alfou a omegou herního systému Dishonored jsou schopnosti. Viděli jste videa? Jak na záběrech z nich Corvo s plným inventářem všech schopností likviduje zástupy nepřátel, kteří strnulí v čase přihlížejí strašlivému tornádu oceli a magie, co je brzy smete? Jak se Corvo baví tím, že nechá zastřelit jednoho vojáka tím, že jej dovede před letící kulku z kamarádovy pistole? Viděli jste to? Tak na to urychleně zapomeňte!

Bylo by to přesně tak nudné, jak se mnozí z nás obávali a designéři hry to samozřejmě vědí. Na začátku hry tak máte k ruce jedinou, leč klíčovou schopnost - Blink, tedy teleportaci na krátkou vzdálenost. Její použití stojí manu, která se, podobně jako energie v Deus Ex: Human Revolution, regeneruje po jednotlivých dílcích.

Všechny schopnosti stojí manu a platí, že čím silnější, tím víc vás vysaje. Zastavení času je jen na chvíli a vyčerpá vás, posednutí trvá chvíli a také není nejlevnější. Na druhou stranu, pokud s rozumem používáte Blink a neskáčete jako teleportační fretka, regenerace vám zajistí, že můžete skákat bez pití manového lektvaru.

Dvakrát měř, jednou řež (či přidus)

Polovinu práce se schopnostmi tvoří management konzumace. Lektvary sice nejsou vzácné, ale jedna větší bitva vás může solidně vysát. Musíte přemýšlet, kalkulovat, mít perfektní načasování. Velmi inteligentní je, že dvě klíčové schopnosti, již zmiňovaný Blink a Dark Vision (umožní vidět nepřátele skrz zdi), vám při opatrném managementu nevyčerpají ani jeden dílek z manového zásobníku. Blink totiž představuje polovinu potenciálu Dishonored a Dark Vision je klíčová asi pro všechny styly hraní.

Další schopnosti už jsou žravější a nejde je donekonečna používat. Došla by vám mana a lektvary na ni. Dishonored vám tak dává prostor na to být polobohem, ale bez toho, aby to bylo nudné. Samotné schopnosti pak kupujete a vylepšujete za runy, které pomocí děsivě vyhlížejícího srdce hledáte ve světě. Což speedrunnery, kteří hru proběhli za čtyři hodiny, asi netrápilo, protože najít runy a kostěné amulety není taková sranda.

Sto a jedna úprava steampunkového zabijáka

K vyprofilování vašeho Corva slouží vedle schopností i další prvky. Třeba kostěné amulety, které můžete mít najednou tři (po upgradu víc), některé vaše vlastnosti a schopnosti dále modifikují. Kromě toho lze používat i vylepšení Corvovy výstroje. To vše samozřejmě stojí peníze, které po cestě Dunwallem nalézáte.

Možnosti profilace jsou opravdu velké, můžete si stvořit nenásilného tichošlápka, nebo třeba bombermana, který poletuje kol bojiště a pouští na protivníky houfy krys. Nebo tichošlápka-vraha, který je záludný, tichý a přesto smrtící. Rozhodujete se každých pár minut. Obejdete strážní post s elektřinou, která vás zabije? Nebo ho vyřadíte z provozu, a zatímco stráže řeší, co se stalo, problinknete? Dá se říci, že Dishonored je herním synonymem pro pestrost volby řešení situací.

Protože to hlavní, to úplně nejhlavnější, z celé hry je obrovská škála možností, jak řešit jednotlivé mise. Na první pohled jsou zdánlivě lineární – dojdi sem, pak sem a zlikviduj toho. Jenže cestujete Dunwallem, a to je město hodné zkoumání. Z různých prostor na vás vyskakují nejen peníze, runy, amulety, lektvary a tuny knih, v nichž je radost číst, protože rozšiřují celé povědomí o světě.

Vyskakují na vás i vedlejší úkoly, o které můžete doslova náhodou zakopnout a mohou vám nabídnout alternativní řešení buď celé mise či její části, nebo prostě jen nějakou tu odměnu. Ostatně, i hlavní cíle vašich misí jde odstranit nenásilně. Jen musíte přijít na to jak... velmi často je čeká osud horší, než smrt, tak se nebojte, že by snad spravedlnosti nebylo učiněno za dost.

Hra, kde vás nikdo po ramenu nepoplácá

Stejně tak variabilní je řešení... všeho. Od toho, jak se proplížíte pro támhletu runu, přes to, jak překonáte hlídku až po to, jak se zbavíte svého cíle. Dishonored je nesmírně namáhavá na myšlení „out of the box“. Poslední Deus Ex měl vždy řekněme dvě, tři možné alternativy. Zde je jich nepočítaně.

De facto nejde popsat ta rozmanitá škála, vlastně spíše ta svoboda, kterou vás tvůrci skoro až zaplaví. Souvisí s tím i to, že vás nikdo nevede za ručičku. Jen výjimečně si řeknete „aha, jdu správně, tohle tu pěkně postavili pro nás, plíživce“. Ne, level design je mnohem komplexnější. Dunwall prostě stojí, má mnoho možností, jak se zde pohybovat, ale nikdo na vás nemrká ve stylu „našels to, ty šikulo“. Našli jste prostě jednu z možných cest.

Dobojováno jest!

Boj s nepřáteli je adrenalinový, v podstatě jednoduchý a velmi rychlý. Kromě střelných zbraní je tu váš věrný meč, jímž jde parírovat a sekat, a k tomu nějaký ten protiútok. Corvo je velmi křehký, vydrží jednu, dvě rány a konec, takže nečekejte heroické souboje. Musíte být rychlí, přesní a využívat schopnosti správným způsobem.

Pár krysek na kráse

Několikrát se vám může stát, že se Corvo v určitém bodě zasekne. Blinkem se dostanete skoro všude, a tak se kvůli tomu párkrát zaseknete mezi dvěma předměty a nepůjde skočit ani popojít. Jasně, další Blink to vyřeší, ale vytrhne vás to z pohlcujícího světa Dunwallu.

Při vylézání z vody velmi často hapruje interakce s výskokem/výlezem a vy padáte a padáte zpátky, dokud se hra nechytne. Není pořádně ukázáno, jak moc jste skryti ve stínech. Někdy prostě nevíte, zda je okolní osvětlení dostatečné, aby vás strážný zdáli přehlédl. Zblízka s tím ale moc nepočítejte, strážní nejsou idioti, kteří by na vás koukali zpříma a neviděli vás, protože jste v magickém stínu, kam lidské oko neprohlédne. Občas se ale stane, že na dálku myslíte, že jste v klidu skryti v tmavém koutku a najednou se nad hlavičkou bdělého strážce pořádku objeví blesčíky znamenající zbystření a je zle. Platí, že je lepší spoléhat se na pevné překážky, za které se skryjete a dynamický pohyb mezi kryty pomocí Blinku.

Příběh mého života

Příběh je dobrý, ale ne vynikající. Oba „překvapivé“ zvraty, které si tvůrci nachystali, odhalíte velmi brzy. Samotná intrikánská zápletka je dobře srozumitelná, dá se říci komorní, ale chybí jí nějaký opravdu silnější moment, kdy vám dolní čelist poklesne. Ale to je opět drobnost, zvláště pokud si uvědomíte, že vám vlastně mnohem více učaroval Dunwall a jeho obyvatelé v rámci úkolů.

Dishonored je nicméně hra, která skoro vyžaduje několik zahrání. I když to třeba děláte jen výjimečně, ale tady nelze jinak - celý systém vás k tomu nabádá. Při dalším rozehrání v případě, že jste šli tichou cestou a nyní si chcete vyzkoušet roli bojovníka, na vás čeká naprosto jiná hra. Dishonored je výjimečná právě tím, že tohle rozhodnutí bere v potaz a dokáže vám podle toho nabídnout obsah.