Disco Elysium

Existují tituly, které vám svou unikátnost a příslib netradičního zážitku vmetou do tváře už v samotném úvodu a Disco Elysium je jedním z nich. V temné sekvenci zamazané existenciálními problémy, depresemi a sebepohrdáním vám dovolí spřádat první kličky vašeho charakteru a posléze vás vyplivne takřka nahé do nehostinného světa.

Co na tom, že se budíte s kýčovitou kocovinou a amnézií, kterou jste si způsobili týdnem neurvalého chlastání a fetování. Právě ona introspektivní vložka vám totiž naznačí, že Disco Elysium dokáže zpracovat i zajetá klišé trochu jinak a hlavně zajímavě.

S hlavním hrdinou se oblečete, zažijete pár duševních krizí a mimo jiné se od svého kolegy detektiva dozvíte, že jste absolutní kreténi a budižkničemové: To tělo, které je důvodem vašeho pobytu v hotelu a které nevlastní vinou visí na stromě rostoucím na nedalekém dvorku, už totiž týden smrdí zapomenuté na dešti, a jde tak spíš o hromadu hnusu než o důkaz.

Vyšetřování ale musí pokročit, a proto se spolu pustíte do pátrání, které se v konečném důsledku může změnit v přehlídku úplatků a nezměrné konzumace alkoholu i drog, nebo klidně v krvavý střet zájmů – volba bude vaše.

Kostky a úchylky

Disco Elysium v sobě skrývá základní vlastnosti klasické adventury – po herní ploše se pohybujete klikáním, na svět se díváte z izometrického pohledu a první, druhé i třetí housle zde hrají rozhovory. V pojetí samotného dialogu se ale hra odlišuje od žánrové konkurence tím, že do promluv nechává zasáhnout vaše duševní problémy, detektivní intuici a kostky.

Ve výsledku tak po odkliknutí odpovědi může vaše intuice naznačit, jak byste dialog měli vést dál, zatímco jedna strana vašeho já vás bude nabádat ke zlu a druhá třeba k ještě většímu zlu. Charakterové projevy jsou vyznačeny barvami a specifickými zvuky, takže rozhovory neztrácejí na přehlednosti a výsledný efekt je takřka bezkonkurenční.

To, jak moc se vaše vlastnosti projeví či jak „správným“ směrem vás povedou, určují nejen hody kostkou, kterými hra nenápadně pokukuje směrem k deskovkám, ale také RPG systém. Tenhle mix se mi sice zprvu zdál extrémně nepřehledný a přišlo mi, že se v něm spíš ztrácím, než abych jej dokázal nějak ovlivnit, ale v průběhu hry jsem si neustále ověřoval, že v praxi funguje skvěle a dialogy jsou díky němu svěží i proměnlivé.

Chci se s tebou vyspat!

Disco Elysium vás nebude skoro v ničem omezovat. Drobné zápletky můžete vyřešit jednou z mnoha cest a málokdy vám hra bude bránit například v tom, abyste aktivně pracovali na svém vlastním sebezničení. Chcete pobíhat po světě jen s jednou botou? Zkusíte se oběti znásilnění zeptat, zda by s vámi nechtěla mít sex? Rozloučíte se s kolegou, a zatímco on půjde spát, utečete z hotelu ven a celou noc prochlastáte? A kdo vám zabrání?

Důležité je dodat, že hra je na vaše počínání připravená a za své činy ponesete následky. Dobře si tedy rozmyslete, zda do té špíny, která je všude okolo vás, chcete strkat nos – nebo zda si ji hodláte píchat do žíly.

Pátrat budete v nádherně vyvedeném světě podepřeném portréty postav, které v sobě snoubí zkratkovitost s impresionismem. Symbolika tady jde ruku v ruce se silným estetickým cítěním. A veskrze melancholickou náladu titulu navíc podbarvuje skvělý soundtrack, jehož melodie se nám až podezřele rychle zaryly pod kůži. Co se audiovizuálu týče, nemáme Elysiu co vytknout.

Řekni mi, co čteš…

Na druhou stranu je potřeba zmínit, že studio úplně nezvládlo ukočírovat tempo, v jakém se Disco Elysium odehrává. Dialogů a obecně textu, který budete muset číst, je totiž obrovské množství. Právě v tomto ohledu si hra podává ruce s Planescape: Torment, protože i ten se proslavil rozhovory, které se mohly táhnout klidně ke dvaceti minutám čistého času.

V Elysiu se k takovým extrémům nezachází, ale přesto jsou dialogy velmi dlouhé a kvůli neustálým charakterovým odbočkám často až ubíjející. Titul si totiž jejich prostřednictvím od samých základů buduje svůj unikátní svět, o kterém se dozvíte kdeco – od geografie až po rasové rozvržení.

Expozice je zkrátka obrovská a vystačila by klidně na knížku, což není nutně špatná věc. Ale minimálně prvních pár hodin jsme měli pocit, že se na nás ze všech stran nevalí nic jiného, zatímco oběšenec se houpal na větvi a tiše hnil. Problematická nám přišla také kvalita textů, která místy až zbytečně haprovala, nebo jejich občasná bezobsažnost. Samozřejmě uznáváme, že ne pořád se dá mluvit k věci, ale přišlo nám, že na některých úplně zbytečných detailech se dlí příliš dlouho.

Zároveň jsme se celou dobu nemohli přimět k tomu, abychom Disco Elysium brali příliš vážně. Už jen kvůli množství úchylek a bizarností, které promlouvají do dialogů, od samotného začátku vládne cynicky-žertovná nálada. I když se tedy na obrazovce řešily vážné věci, nemohli jsme je vnímat úplně seriózně, protože nám v jejich rozplétání občas pomáhala kravata… Pokud s něčím takovým počítáte, není to problém – realistický a zdrcující příběh ale hledejte jinde.

Rozsekané dobrodružství

Poněkud trpčí nám přijde také skutečnost, že se zážitek skrývá za hromadou nahrávacích obrazovek. V době, kdy hry dokáží bez jediného načítání vykreslovat obrovské světy, Disco Elysium zvládne hráče zabrzdit dvěma loadingy během průchodu jednou místností. Obzvláště v okamžicích, kdy si vás například přehazují dvě postavy, z nichž jedna je v lobby hotelu a druhá na jeho střeše, dělí je od sebe čtyři nahrávací obrazovky – a to na cestě tam i zpátky.

Pohyb světem a rozložitost dialogů zkrátka dovedou člověka vyšťavit, a z našeho pohledu tedy příběh našeho detektiva není úplně určen na celodenní maratony.

Disco Elysium je hra s obrovským a propracovaným světem, který je vypolstrován ukrutným množstvím textu – v tom je jeho síla, ale zároveň i slabina. Hratelnost stojí v drtivé většině na tom, že někam jdete a čtete dialogy, během kterých se nějak rozhodujete.

Jestli vám tohle nestačí, pak ve vašich očích DE nic nespasí. Pokud ale naopak toužíte po komplikovaném, převážně textovém příběhu plném odboček, který by vydal na zábavnou knihu či dvě, jste tady na správné adrese.