Disciples: Domination

Z osvoboditelky královnou

Liberation byla přesně taková ta hra, kterou odehrajete a do měsíce zapomenete. O to větší potíž je, že vám pokračování jeho události prakticky nepřipomene. Děj se odehrává patnáct let po událostech prvního dílu: Z Avyanny se stala královna, stáhla se do ústraní a její věrní společníci se rozutekli po světě. Přesto se, hlavně v prvních hodinách, hra k jejich jménům a událostem spjatým s prvním dílem v náznacích vrací a je celkem obtížné se v tom všem zorientovat.

Hlavní zápletka se točí kolem toho, jak se Nevendaar vyrovnává se ztrátou svých božstev, fungováním nových spojenectví a nechybí ani temná hrozba, která jako nákaza prorůstá světem a samozřejmě mutuje a ovlivňuje ty, kdo ji uctívají. Na královně pak bude, aby všechny rozkoly vyřešila, zjistila, co se doopravdy děje a našla nové i staré spojence.

Dialogů je ve hře hromada. Voleb, které by ovlivnily směřování příběhu, už o poznání méně. Občas se objeví odpověď se srdíčkem pro vaše společníky nebo dílčí rozhodnutí, na kterou stranu se přidat. Mezi novinky patří i to, že se jednou za čas musí Avyanna vydat do trůnního sálu a rozhodnout trable svých poddaných.

Bohužel tenhle mechanismus ovlivňuje hlavně ukazatele přízně frakcí, které dávají bonusy, ale příběh už moc ne. Navíc tvůrci bohužel ukazují, co přesně vaše volba mechanicky způsobí. Nevolíte proto ani tak odpovědi, ale prostá čísla, kdy víte, že zaplatíte tolik surovin za tolik a tolik vlivu u nějaké frakce.

Spojenců máte ve hře pět. Legii, nemrtvé, lidi a elfy doplní horské klany plné trpaslíků a golemů. Celou dobu na mě působilo trochu ironicky, že hlavní třecí plochy vznikají uvnitř frakcí, kde se střetávají ideologie vyznavačů starých a nových pořádků, a ne mezi samotnými spojeneckými národy. Pobožní lidé si tak vesele obchodují s nemrtvými nebo démony, kteří chodí oblečení v lidských kůžích, nebo s heretickými biskupy, kteří kromě šílenství disponují třeba taky hřeby zaraženými do očí.

Příběh přitom neurazí, ale ani nenadchne. Jedná se o fantasy klasiku, která se honosí přídomkem temná hlavně proto, že jednou za čas popíše střeva rozházená po podlaze, hodí vám do cesty šílence a tváří se děsně zlovolně. Linky některých vašich společníků jsou přitom vcelku dobře napsané, hlavní příběh odsýpá a i některé vedlejší úkoly zabaví. Nicméně vyprávění schází něco, co by doopravdy zaháčkovalo a udrželo pozornost naplno.

Na zteč!

Když nebudete zrovna sledovat dialogy, většinu času strávíte na bitevním poli. Výhoda královny sjednotitelky spočívá v tom, že má od počátku k dispozici síly všech frakcí. Je tak na vás, které jednotky si vyberete. Omezovat vás bude jen postupně rostoucí hodnota vůdcovství a za příběhem uzamčené vylepšení hlavní budovy, která vám dává přístup k silnějším jednotkám.

Samotná Avyanna může vybírat ze čtyř specializací. Bohužel jejich vývojové stromy mezi sebou nejdou kombinovat, ale můžete je přepínat mezi bitvami. Jednou tak může fungovat jako magická podpora a jindy jako zuřivá válečnice. Ostatně i v tom, jak budete kombinovat jednotky, máte volnost. Neexistují žádné postihy, ani pokud budete mít v armádě zástupce všech pěti frakcí.

Hlavní roli hraje systém odolností a slabostí na určité typy útoků. Bohužel dost často stylem, že jednotky, co jsou zranitelné nějakým typem poškození, taky často způsobují větší zranění stejnému typu. Nejedná se tedy o klasický kámen, nůžky, papír, ale o divnou dualitu, kdy mlátíte silněji vy i nepřátelé. Nicméně, hra vám dovolí sestavit hned několik armád a vybírat si, se kterou zrovna chcete vyrazit proti oponentovi.

Vrací se i barevné dělení akčních bodů. Modré slouží k pohybu, červené k bojovým akcím a žluté jsou univerzální. Schopnosti přitom můžou vyžadovat jejich kombinaci. Většina jednotek ale disponuje jen základním útokem a jednou schopností s několikakolovým cooldownem. Podobně se to má i s hrdiny, kteří si alespoň splněním příslušné mise mohou odemknout i schopnost ultimátní.

Souboje jsou zábavné po celou dobu hraní. Jejich největší slabina tkví v nízkém počtu jednotek. Každá frakce má zhruba osm typů rozdělených do čtyř úrovní. Neutrální jednotky bohužel ze hry zmizely úplně. Maximální míru inovace v rámci série představují pojmenované jednotky, které mají většinou jen jinak rozházené barevné kombinace bodů, a hrdinové, ale ty zase máte k dispozici jen vy.

Nestačí ani to, že libovolné tři jednotky můžete určit jako podporu, která jednou za kolo automaticky poskytne nějaké to posilnění. Taktické možnosti sice máte, ale hlavně ze strany nepřátel se prostě monotónnosti nevyhnete. Občas potkáte bitvu s vedlejší výzvou za extra odměny nebo na bojiště třeba padají meteory, ale ve finále stačí jednu strategie, na kterou si přijdete, opakovat pořád dokola.

Příjemným vytržením jsou potom souboje s bossy, ti mají své unikátní mechanismy, a dokonce Avyanna dostane do vínku nějakou unikátní dovednost na ten jediný souboj. Bohužel jich ale není mnoho a prvního potkáte třeba až po nějakých patnácti hodinách. Jinak se zkrátka musíte spokojit s mlácením jednotek, které v armádě můžete mít i vy sami.

Hodiny tikají

Nevendaar budete prozkoumávat v reálném čase na hřbetu koně nebo v kobkách po vlastní ose. I tady je vlastně vše v pohodě, ale žádná překvapení se nekonají. Nepřátelé hlídkují nebo postávají na pevně daných pozicích a celkem jasně prostřednictvím svých úrovní dávají najevo, kam můžete a kam ne. Postupně zabíráte doly, plníte hlavní a vedlejší úkoly, hra tak nějak plyne.

Společníci vám odemykají nové možnosti, a tak se naučíte třeba na chvíli zrychlit pohyb, využívat runové brány na rychlé cestování nebo mluvit s mrtvými. Naštěstí rychlé cestování je téměř všude a léčivé fontány, které vás ozdraví mezi boji, taky. Hodně jsem ocenil, že když objevíte důl, který má moc silnou posádku, nemusíte k němu později jet znovu, ale stačí na něj kliknout na mapě a souboj se spustí automaticky.

v reálném čase po hodinách. Podobně to funguje i s novými spory, které můžete rozhodnout, nebo s obnovou vašeho hradního obchodu. Nemáte peníze nebo manu? Stačí si počkat, klidně si projet sociální sítě nebo cokoliv vás napadne, a suroviny časem dotečou. Nové problémy, které přinesou vliv frakcí, taky. A kdo ví, třeba bude v obchodě i zbroj s pěknými statistikami?

Jinak toho mezi souboji moc nenaděláte. Kouzla se učíte čistě do boje, mimo něj je můžete maximálně za suroviny zlepšovat. Podobně přímočaré je i vylepšování města. Jak postupujete, můžete po příběhových milnících povýšit hlavní budovu na vyšší úroveň a pak na stejnou úroveň i další stavby.

Každá frakce má vlastní kasárnu na vojáky, a kromě toho máte ještě tržiště (na nakupování výbavy a směňování surovin) a kovárnu na vylepšování výbavy. Tím to vlastně hasne. Posilovací nebo unikátní budovy se nekonají, takže město nakonec navštěvujete jen kvůli rozhovorům se společníky nebo náhradám za padlé. Což je trochu škoda a zasloužilo by si víc péče.

Zázraky se nekonají

Sečteno a podtrženo, Domination se hraje vlastně stejně jako předchozí díl. Minimum změn se projevuje hlavně na monotónnosti bitev a příběhu, který neumí správně zatnout drápky. Nevendaar je pořád sympatický fantasy svět, zmizela ale stylová gotická atmosféra, kterou nahradilo možná až moc barev a jistá generičnost.

Nové Disciples už prostě nemají s původní trilogií moc společného, a i když uslyšíte známá jména božstev a narazíte na události, které jsou se sérií spjaté od jejích kořenů, bylo mi trochu smutno po něčem, co by hru doopravdy odlišovalo a vyzdvihlo. Přesto fanouškům a fanynkám tahovek dobře poslouží na pár večerů nebo jako vzpomínka, když místo Avyanny běhali s Amélií v King's Bounty.