DiRT Showdown
Hrát Showdown je jako skočit z letadla a až pak si vzpomenout na padák. Tahle hra chytne, pobaví, ale hodně rychle s vámi přistane.
Jako v neřiditelném smyku mezi dvěma svodidly si musí připadat všichni, kteří nedokáží odolat rallye sérii DiRT a roky kupují jeden díl za druhým. Ty se od sebe napřeskáčku liší natolik, že už se z toho každému musela rozkočit hlava. Jeden díl vás hodí do zběsilé terénní arkády kdesi na amerických stadionech a ten další se zas poslušně vrátí do klasické rallye. A tak pořád dokola.
Jojo efekt, nebo chcete-li tématická sinusoida, tentokrát zavelela opustit decentnější závodění a série se s dílem (či spíše spin-offem) Showdown věnuje závodům, které prý tolik milují Američané. Nám se také docela líbí. Showdown, to je extrémně koncentrovaný zážitek v chrochtajících buginách. Bahno v nich chutná a spálené brzdy voní. Alespoň na chvilku.
Hurikán
Předsudek velí pokládat americké hráče za tvory snadno ztrácející zájem o cokoliv, co není s každou další vteřinou jiné a zajímavější. Pokud je tedy Showdown tvořen právě pro ně, chová se naprosto typicky „regionálně“. Jeho snaha udržet hráče v akci je až komická. Už v menu je to samá rána a výbuch.
Jednotlivé položky závodů dopadají ve tvaru obřích kvádrů do trojrozměrného menu s takovým hromobitím, jako by snad už nic lepšího nemělo přijít. Ale přijde. Stačí si třeba hned zkraje zazávodit v typickém demoličním derby, které vyplňuje singleplayerovou kariéru asi tak z poloviny a rázem se ocitnete uprostřed toho nejskvělejšího novoročního ohňostroje. Všude to prská, řve, břinká a svítí. Až skoro zapomenete demolovat.
„To jsem já. Na mě se dívej. Tady, tady,“ jako by křičel Showdown na každém metru arény ve snaze čapnout hráčův krk a tisknout ho a tisknout. A to nejen v aréně. Showdown nabízí neskutečně množství typů podobně našlápnutých soutěží. Jednou jedete klasický sprint, podruhé stadiónové kritérium a než popadnete dech, už si to svištíte proti agresivní AI v knockoutu nebo bojujete o dominanci v traťových sektorech. A k tomu ještě přičtěte samostatné módy s trikovým závoděním v docích a nezbytný mutliplayer. Obsah Showdown je zkrátka bez námitek.
Chyť mě, ty to dokážeš
Showdown přitahuje vaši pozornost i stylem závodění. Jízdní model je samozřejmě opět přísně arkádový, dokonce se dá při vhodné kombinaci tlačítek zařídit, aby auto zůstalo zamknuto v 360stupňovém smyku a sbíralo v parádičce cenné body. Ovládání je však marginální oproti tomu, jakým způsobem Codemasters naprogramovali umělou inteligenci závodního pelotonu.
Předpokládáme, že víte, co to ve hrách znamená catch-up (jste-li pozadu, jede vám to rychleji, než těm vepředu), takže je třeba rovnou podotknout, že v novém DiRTu má sílu dostihového koně. A stádo soupeřů s ním dorazíte po jakkoliv katastrofální situaci. Třeba po těžké havárii, kdy už sjetí pelotonu odporuje času i prostoru.
Ovšem stejně jako se vám soupeři nikdy nevzdálí, tak se také vy neztratíte jim. A proto je závodění v Showdown navýsost zábavné. Na poměrně krátkých tratích to totiž zařídí parádní jízdu v chumlu kola na kola, kde se pořád něco děje. Jízda je nesmírně vyrovnaná a nervydrásající. Vytáhne z vašich dlaní litry závodnického potu a z obrovského tempa se vám bude chtít i zvracet. Bez notné dávky citu a nadšení pro rychlost uvnitř neklidného pelotonu raději ani nestartujte.
Rychlá přesnídávka
Na druhou stranu právě z těchto důvodů v Showdown veškeré závodění poměrně brzy končí. Je uspěchané. Jestli má tahle hra Američany bavit, dělá to zkrátka v rychlosti, a proto v ní ani hlavní závod sezony netrvá déle než pět minut. To je prostě zákon koncentrované zábavy. Suma sumárum, singleplayer lze odehrát do osmi čistých hodin, což sice není špatné (vzpomeňte na čtyřhodinový sprint v NfS: The Run), nicméně v Showdown plyne čas vskutku o trochu rychleji, takže hra skončí dřív, než v ní opravdu pořádně rozmlátíte nějaké auto.
Krása na pohled
Pravda, Ego engine sice nevyniká kdovíjakou detailností modelů vozů, na druhou stranu je však stále mistrem částicových efektů. Prach, kouř, voda a odletující bláto v něm vypadají zase o něco lépe a v odlescích slunce rozehrávají překrásný koncert.
Jedinými vadami na technické kráse hry tedy zůstává nejistý prostorový zvuk, kdy hra tlumí hlavního komentátora i zvuk vlastního auta a v interfacu si pak nerozumí s mnoha volanty. Nesnažte se tuhle hru předělat na simulátor a raději hned od začátku připojte gamepad.
Při pravidelném střídání dvou závodnických témat se od Showdown nedala čekat žádná revoluce. Protože se však Codemasters nemuseli pouštět do něčeho nového, udělali to staré alespoň řemeslně dobře. Showdown je po čertech chytlavá "americká" arkáda, navíc hezky vypadá a nabízí velké množstvím rozličných typů soutěží i vozů. Jediné, co hře opravdu sráží cenné body, je její relativní krátkost. Kdo nemá rád klipové závodění a chce mezi startem a cílem ujet víc než tři kola, ať raději hledá jinde.