Diablo IV: Vessel of Hatred

Nahantu

Může křehká mysl prostého člověka soupeřit se zničující zlovůlí pradávného zla, nebo se pokus o něco takového rovná jen beznadějnému propadu v černočerné šílenství? Odvážná Neyrelle věří v první možnost, když bere kámen, v němž je uvězněná Mephistova duše, do hlubin džunglí Nahantu (Pamatujete třetí akt Diabla II?), aby se tam pokusila prastarého pekelníka zbavit jednou provždy. Ale to se snadněji řekne, než udělá. Neyrelle se v ďábelském šepotu z posledních sil snaží zachovat zdravý rozum, ale bez pomoci to nakonec nepůjde.

Hrdina se proto vydává v jejích šlépějích a běsi jedovatých pralesů už si brousí zuby. A je nač se dívat – výtvarné zpracování bylo a je jednou z největších předností původní hry a tvůrci neztratili nic ze svého umu ani při tvorbě datadisku. Ať už se v novém regionu Nahantu vydáte kamkoliv – a nemusí to být jen do hlubin džungle – přivítá vás prostředí prosycené atmosférou temnou jak bezměsíčná noc. Zapomenuté chrámy, nečisté chodby, fascinující odpornost lesa znetvořeného tajemnou nákazou, zdobené gotické kobky i vyprahlá skaliska skládají ponurou vizuální hostinu s chutí po kostech a jedu. Nezbývá, než na chvíli zapomenout na Neyrellino trápení, jen se rozhlížet a nasávat lahodný zmar.

Na síle mu mimochodem přidává i výborný a správně ponurý soundtrack, což by vlastně nemělo nikoho překvapit – o rozhodnutích a minulé i současné tvorbě Blizzardu by v jistých chvílích bylo možné vést polemiky, ale hudbu ve svých hrách neměli špatnou snad opravdu nikdy.

Nebohá Neyrelle se nicméně snadno vytratí z mysli i z druhého důvodu: Příběh jako takový bohužel za moc nestojí. Prakticky celá nová kampaň pod sebou nutně musí mít důlek jak nervózní golfista před puttem na eagle, protože skoro celou dobu jen nevýrazně přešlapuje na místě. Pak se ve vytoužené chvíli nadechne, aby se konečně začalo něco dít, ale místo vyšponovaného finiše a zasloužené katarze jenom spadne opona. Pokračování příště a na jazyku pachuť. Zápletka Vessel of Hatred je cítit po vatě a ve výsledku nejde o nic než nepříliš zajímavou výplň mezi Diablem IV a příštím chystaným datadiskem.

Nová povyražení

Zkušenost už mě naučila být opatrnější při velkohubých prohlášeních typu: „Ale co, kvůli tomu to beztak nikdo nehraje.“ Hráčů, kteří si jen projdou příběh a hru zase odloží, se jistě najde dost, přesto si ale dovolím odhadnout, že většina komunity se přeci jen bude soustředit spíše na endgamové aktivity. Vessel of Hatred rozšiřuje herní obsah třemi hlavními novinkami: Novou hrdinskou třídou Spiritborn, časem omezeným dungeonem Undercity a kooperační výpravou do Citadely.

Spiritborn, věrný svému jménu, propůjčuje tělesnou schránku dávným duchům pralesa a pak s jejich pomocí rozsévá zkázu. Výsledek se po praktické stránce hraje zhruba jako potomek třech rodičů, Witch Doctora plus mnicha z předchozí epizody a druida – konceptuálně sice nic moc nového, ale krotitel duchů se pod rukama chová velmi příjemně a jeho kouzla a dovednosti hladce přecházejí jedna v druhou v záplavě spektakulárních efektů.

Tu přivoláte brutální gorilu, tam sežehnete okolí ohnivým jaguárem, otrávíte nepřátele smrtící stonožkou či je rozmetáte blesky mocného orla. Mordování pekelných legií má se Spiritbornem zkrátka náležitě animální říz a pokud vám sedne jeho styl, nelze nového hrdinu hodnotit jinak než kladně. Tedy krom faktu, že je také momentálně znatelně silnější než všichni ostatní, ale rovnováha se samozřejmě neustále upravuje a za měsíc už může být situace zase úplně jiná.

Undercity je nový druh kobky, v níž je potřeba pracovat s nejcennější surovinou – časem. Neúprosný časový limit si vždy o několik vteřin prodloužíte zabíjením elitních démonů, ale mimoto je také potřeba po cestě zapalovat ohniště a vraždit jejich ochránce, kteří vám sice žádné sekundy nepřidají, ale zlepšují poklady, které čekají na konci dungeonu. Jádro zážitku samozřejmě opět spočívá v co nejrychlejším masakrování všeho na obrazovce (a od Diabla bych ostatně ani nic jiného neočekával) a Undercity se tak pocitově nijak zvlášť neliší od běžných kobek či riftů, ale jeho pekelné tempo má rozhodně něco do sebe.

Kořist z Undercity si navíc můžete sami přizpůsobit použitím speciálních předmětů před každým pokusem. Máte zálusk na konkrétní zbraně, na zbroje nebo například spíš na materiály k vyvolávání nejsilnějších bossů? Nabídněte bohu náhodně generovaných čísel před vstupem do Undercity příslušnou obětinu a hra vám vyhoví. Příjemná novinka.

A nakonec Citadela. Ach... Ta Citadela. Rozlehlá kobka plná nabroušených nepřátel, blyštivých pokladů a dokonce i jednoduchých hádanek. Zábavný herní režim, který však tvůrci uzamkli za hraní v partě – o samotě se Citadelou prostě a dobře neprojdete.

Dokud byla spolupráce s ostatními dobrovolná, dokud se jednalo o pouhou možnost a nikoliv povinnost, nebylo si nač stěžovat. Ale, nazvěte mě klidně zkostnatělým staromilcem, tohle nucení do multiplayeru je mi v Diablu silně proti srsti. Podívejte, kdybych měl náladu hrát izometrické akční RPG s důrazem na spolupráci a raidování ve skupině, zapnul bych si Lost Ark, který navíc nabízí nesrovnatelně kvalitnější bossfighty. K Diablu si chci sednout, neřešit, kdo z přátel má zrovna čas, aby mě doprovodil, a se slinou v koutku meditativně sledovat gejzíry krve při vraždění tisícihlavého davu pekelných zplozenců. Nic víc, nic míň.

Pravda, nutno alespoň pochválit, že do hry konečně přibylo rozhraní k hledání party a toužíte-li po náhodných spoluhráčích, už nejste odkázáni jen na zoufalé pokřikování v chatu či pátrání po svolných dobrodruzích kdesi na Discordu, ale i tak... na sílu roubované MMO manýry mi do Diabla zkrátka a dobře ani trochu nesedí. Pokud nicméně vnímáte tuhle záležitost jinak a povinné hledání party vám žádnou duševní tryznu nepůsobí, můžete mé hořekování samozřejmě směle ignorovat a Citadelu si užít, co hrdlo ráčí.

Příjemnější dobrodružství

Do hry mimo největších novinek přibyla i celá řada menších změn a vylepšení. Nově vás třeba budou při vaší výpravě doprovázet staří známí žoldáci – na výběr jsou čtyři a každý má dokonce jednoduchý strom talentů, pomocí nějž si můžete přizpůsobit, jaký druh pomoci vám bude nohsled poskytovat. Fajn věc ale, ruku na srdce, že bych snad přítomnost pomocníka při mýcení infernálních armád nějak zvlášť pociťoval, také tvrdit úplně nemohu.

Podobný pocit mám i z nového systému levelování – maximální úroveň hrdiny je nově 60 namísto dřívější 100 a po dosažení šedesátky pak nabíráte paragon levely, které se aplikují všem postavám naráz. V praxi se ale dere na rty prostořeké „prašť jak uhoď“ – dřív bylo potřeba vytrénovat geroje na level 50 a pak nasbírat 200 paragon bodů, nyní expíte na level 60 a sbíráte 300 paragonů, což je rozdíl zhruba jak mezi jíškou a zásmažkou. Je nicméně milé, že je díky sdílení potřeba paragony nafarmit jen jednou za sezónu a každá další postava už je má k dispozici hned od začátku.

S velkou slávou se dále vrací záležitost, po které hráči volali už od Diabla II: Do vybavení si konečně můžete opět nasázet runy. Nečekejte však šestislabičná runová slova jak ve staré klasice a nebude ani potřeba zocelit nervy v očekávání zhůvěřilého farmaření bosse s šancí 0,0002 %, že najdete, co potřebujete, abyste konečně mohli sestavit tu prokletou Enigmu (Jah a Ber ať shoří v pekle).

Ne, runy se ve Vessel of Hatred nacházejí poměrně snadno, slova se všechna skládají z pouze dvou částí a celý mechanismus hlavně funguje mnohem svobodněji: Každá kombinace má jednu runu, která zadává podmínku, a druhou, která ke splnění podmínky přidává účinek. Jak je postavíte k sobě, aby to vyhovovalo vašemu buildu či stylu hraní, už je na vás.

Výsledné sestavy pak mohou vypadat třeba jako: Pokud vypiješ lektvar, dostaneš 20% zvýšení života na 10 vteřin. Pokud se nehýbeš, máš vyšší šanci na kritický zásah. Pokud použiješ úhyb, spustíš tím ten a ten skill a tak podobně. Možností je přehršel a runy představují velmi sympatické ozvláštnění, když se člověk rozhoduje, jak hrdinu pořádně vyšperkovat. Palec nahoru.

Asi nejvíc mě však krom procházky překrásným Nahantu na celém datadisku potěšil přístup k propojení endgamových aktivit. Všechny jsou totiž k něčemu potřeba a žádná není zbytečná. Třeba z nightmare dungeonů nově padá materiál na masterworking, což znamená, že konečně existuje důvod se do nich pravidelně vracet. Řežba v pekelném přílivu zase často odměňuje klíči k režimu pekelných hord (přibyl v páté sezóně) či obětinami do nového Undercity. A The Pit funguje nejen k testování vlastních schopností, ale i k odemykání vyšších obtížností hry a vylepšování glyphů, které lze mimochodem nově vyhnat až na 100. úroveň.

V praxi funguje tohle rozložení a provázání odměn medově hladce. Z jedné aktivity získáte přístup do druhé, z té následně do třetí, pak jsou potřeba materiály, tak jdete zase jinam, při farmaření nasbíráte dost surovin k vyvolání bossů, po cestě se zastavíte třeba u eventu a podobně... Jedná se o znatelné zlepšení oproti dřívějšku, kdy nezbývalo než jen do úmoru pořád dokola chodit jednu a tu samou věc. Jádro zážitku je sice pořád stejné a pokud už jste v Diablu IV stihli nechat stovky (nebo třeba tisíce) hodin, nebudete mít po instalaci Vessel of Hatred pocit, že snad hrajete novou hru, ale endgame působí mnohem organičtěji a rozmanitěji než dřív. A také je potřeba kvitovat s povděkem, že při běžném hraní už najdete dost zlata k zaplacení kováře a nejste odkázáni jen na obchod s ostatními hráči.

Stálo to za to?

Ani bych nečekal, jak složité bude na konto Vessel of Hatred přijít s nějakým závěrem, u nějž bych si zároveň neprotiřečil. Hraní na recenzi jsem si užil, ale mohlo za to nové rozšíření, nebo spíš úpravy původní hry? Drobných změn, které se dohromady slévají v kvalitnější zážitek, přináší Vessel of Hatred nespočet, jenže to se bavíme o vylepšeních, jež by se bez problémů dala vměstnat do úplně normálního patche... Byl vlastně potřeba datadisk?

Diablo IV je zábavné, návykové, nebál bych se říct dokonce nejlepší, jaké kdy bylo. Za to je však potřeba děkovat hlavně nasčítanému obsahu z minulých sezón a přepracovanému systému kořisti ze čtvrté sezóny, o němž jsme již mluvili. Zmíněná řada systematických změn a vylepšení z datadisku se navíc samozřejmě zpětně týká i původní hry a není si vyloženě kvůli nim potřeba pořizovat čtyřicetieurové rozšíření. On to stejně nakonec každý dlouhodobý hráč Diabla udělá, protože mu bude lézt na nervy hraní bez run, když je všichni ostatní mají, ale to přeci není úplně chvályhodný tvůrčí přístup.

Co tedy opravdu dostanete za své peníze? Nového hrdinu, procházku po Nahantu, kde se však po dokončení kampaně už nic moc dalšího neděje, slabý příběh, dva herní režimy, jeden s povinným multiplayerem a jeden, co působí jako rift s omáčkou, runy a podržtašky. Není to málo, Antone Pavloviči?

A fakt, že pořád chybí tak klíčová funkce, jako je rychlé přepínání přednastavených sad skillů, abyste pokaždé, když máte chuť zkusit nový build, nemuseli jak při cvičení v sanatoriu ručně po jednom překlikávat 400 skillpointů, už mi začíná docela silně vadit. A když už jsme u stížností – hra momentálně také padá častěji, než by bylo zdrávo, a narazíte i na bugy. Vzhledem k minulým zkušenostem nemám problém věřit, že technické svízele tvůrci ještě vyřeší, ale to nemění nic na faktu, že v současné chvíli umí docela rušit.

Současná podoba Diabla IV mě ale jako dlouholetého fanouška značky i přesto velmi těší. Dokonalost zatím dosažena nebyla, ale hra nám roste do krásy, nabírá jasnou vizi a nabízí čím dál tím bohatší vyžití. Z datadisku jako takového ale úplně bez sebe nadšením prostě nejsem. Nedělá po herní stránce prakticky nic špatně, ale dělá toho dost?

Budeme-li ho vnímat v tandemu s původní hrou, nedá se upřít parádní zábava. Ale když přijde řeč opravdu čistě jen na přínos samotného Vessel of Hatred... Vzhledem k nacenění jsem čekal přeci jen trochu objemnější porci zbrusu nového obsahu a výraznější osvěžení hratelnosti. A pokud hrajete Diablo především kvůli příběhu, od hodnocení si klidně ještě pár desítek bodů odečtěte, protože nová zápletka jen cestuje odnikud nikam.