Devil's Hunt

Vstávání z mrtvých

V životě každého člověka přijde, s prominutím, den blbec. Vyhodí vás z práce, v hospodě dostanete na budku a doma v posteli si ještě lehnete na milence své ženy. Jeden by se z toho oklepal, ale druhý skočí z mostu, jak to udělal Desmond. Životní pouť tohoto zklamaného mladíka nicméně pod železobetonovými pilíři tak docela nekončí.

Desmond vstane z mrtvých, ale není to Bůh, kdo mu pomůže zpět na nohy. Jsou to síly pekelné. Je sice pravda, že v šílené scenáristické křeči se z Desmondova domovského Miami dostanete dokonce až na Golgotu, kde byl podle Bible ukřižován Ježíš Kristus, ale posvátná místa jsou v Devil's Hunt zneuctěna ohněm, lávou, rohy a kopyty. Nedává to moc smysl, jenže to koneckonců platí o celé hře.

Proti všem

Akční third person mlátička Devil's Hunt vznikla podle románu Equilibrium od Pawła Leśniaka, takže se přesně podle předlohy ocitnete uprostřed věčné války mezi dobrem a zlem. Spravedlnost každopádně nerozdávají ani střelné, ani sečné zbraně (až na drobné výjimky), nýbrž silné Desmondovy paže s magickými schopnosti. Někdo zkrátka vlastníma rukama postaví dům, jiný jimi obrátí peklo vzhůru rohama.

Desmond je typ hrdiny, který namísto inteligence projevuje nadprůměrnou sílu, a když to na něj přijde, shodí z báně i kostelní zvon. Nejčastěji ovšem používá své schopnosti proti desítkám, ba stovkám zatracených duší, aby si prožil svůj vlastní očistec a zjistil, zda peklo dokáže nejenom trestat, ale i odpouštět. Ale pokud jde o hru samotnou, ta vás za pokus ji hrát příliš neodmění a zrovna v bojové fázi jí k dokonalosti schází nejvíce.

Akční martyrium

Boj v Devil's Hunt nepřináší očekávanou satisfakci. Popravdě z něj bolí oči i ruce. Na vině je neohrabanost hlavní postavy, která ve špatně navazujících animacích nedokáže účinně kombinovat jednotlivé druhy útoků. K tomu se přidává mizerná detekce kolizí i váhavá kamera.

V Devil's Hunt bohužel přesně podle Cimrmanovy filosofie externismu udeříte často tam, kde nic není. A to je přitom Desmond napůl člověk a napůl démon, který se v některých chvílích umí převtělit do pekelného stvoření, aby se svými soupeři bojoval jako se sobě rovnými.

Své dovednosti Desmond také průběžně obohacuje o nové, a tak vás dohromady čeká několik odlišných bojových schémat, ve kterých se kombinují útoky nablízko s magickými střelami, elektrickými výboji, tlakovými vlnami a dalšími efekty. Jelikož ale na sebe v akci opravdu nijak dobře nenavazují, vcelku snadno vás pekelné bestie zatlučou do země, kdykoliv si to usmyslí.

Relativně v pořádku jsou ve hře pouze souboje s jednotlivými pekelnými pucfleky, které Desmond dokáže vyřídit holými pěstmi. Jakmile se ale objeví nepřátel více a zesílí, šarvátka se zvrhne v nekonečný slet mylných ran do prázdna a z obklíčení již obvykle není úniku.

Plnými doušky si neohrabanost postavy užijete také při soubojích s bossy. Jejich inteligence sice uvízla v polovině devadesátých let, ale i tak nezbývá než přistoupit na jedinou účinnou taktiku, totiž držet se od nich dál a kombinovat útoky s králičími přískoky, které nejenže vypadají směšně, ale de facto jen napravují další problém v podobě Desmondových lenivých nohou. Ke sprintu ho můžete přimět jenom promáčknutím analogového kloboučku, což není příliš ergonomické a brzy z toho bolí palec.

V zemi skrytých bariér

Nepříliš elegantní ovládání hra nedokáže skrýt ani ve svých klidnějších pasážích, kdy Desmond objevuje apokalyptické kulisy pekla a další lokace včetně městského hřbitova nebo jakéhosi postapo squatu připomínajícího Fallout. To sice svědčí o autorském smyslu pro pestrost, nicméně jednotlivé úrovně nejsou příliš dobře propracované a pohyb v nich je velmi omezený.

Design jednotlivých úrovní je bohužel prošpikován mnoha absurdními bariérami, které Desmond nepřekoná, pokud ho k tomu autoři v daném místě nenaprogramovali. Je to důsledek systému automatického provádění arkádových pohybů – když je nutno něco přeskočit, podlézt anebo se někudy protáhnout, stačí zmáčknout tlačítko a postava poslechne. Bohužel ale jenom na místech k tomu určených.

Tam, kde do hry nebyl vložen žádný interaktivní spínač (a takových míst je samozřejmě většina), neudělá postava vůbec nic a narazí do neviditelné stěny. A řekneme vám, Desmond vypadá vskutku tragikomicky, když v jednu chvíli takřka trhá skály, ale vzápětí sám nesleze ani z deseticentimetrové zídky.

K předem naplánovanému řešení hra nutí i v mnoha jiných situacích. Představte si například překážku, na kterou je možné bez obtíží vyskočit, ale autoři vás v danou chvíli donutí použít teleportér. Nikoliv proto, že by to bylo chytré anebo zábavné, ale protože ho chtějí předvést. Level design hry se zkrátka nepovedl.

Pravé peklo

Devil's Hunt je dílem polského studia Layopi Games, ale ztvárněné peklo vychází vstříc spíše americkému vkusu. I když možná ani tomu ne. Pekelný personál je v podstatě variace na Doom a Painkiller a samotný Lucifer, pokud je v civilu, vypadá, jako by se právě vrátil z nějaké vzdálené vesmírné stanice v Mass Effectu. Zlatý Karel Heřmánek a jeho nejtemnější temnost! To je sice čistě regionální úhel pohledu, ale nekonzistentní design nemůže potěšit snad nikoho.

Hra nezapře, že vznikala na omezeném rozpočtu, a přesto chce působit světově. To obvykle vyznívá do trapnosti a nutno podotknout, že například v otázce grafiky by jí slušela spíše artová prezentace, jak je u nezávislých projektů běžné. Autoři se každopádně rozhodli pro AAA řešení, postavené na technologii Unreal Engine, ale dané zpracování dech nevyrazí. Spíš zamrzí špatná optimalizace s nečekanými propady snímkování u scén, kde byste to ani nečekali. Například u Desmonda doma.

Nepovedly se ani cutscény, a to jak technicky, tak umělecky. Je jich jen zkrátka obrovské množství a snaží se vyprávět podivný a nudný příběh. Zkrátka, hledáte-li alternativu pro Darksiders nebo Devil May Cry, hledejte dál.

Devil's Hunt má sice své světlé chvilky, ale mnohem více těch temných, zakuklených do kostrbatého designu, mizerného ovládání a mdlé hratelnosti i prezentace. Nad takovou hrou bychom pohrdavě zvedli obočí už před dvaceti lety.