Devil May Cry 4 Special Edition

Hned na úvod si můžeme říct, že remasterovaná verze Devil May Cry 4 je vynikající bojovka. Vynikající v tom smyslu, že se drží na vrcholu tohoto, dnes poněkud skomírajícího, žánru a opakovaně dokazuje své kvality. Navíc tvůrci v případě Special Edition dotáhli některé uvolněné šroubky původní verze - soubojový systém je tedy přesný jak švýcarské hodinky a nijak hráči nebrání ve splnění hlavního úkolu.

Právě v tom, co je v Devil May Cry hrách hlavní úkol, bývají ovšem hráči často zmateni. Nejde o to nějak projít příběhem, probojovat se přes bossy a vidět konečnou animaci. To je jen cesta, kolem níž se základní hratelnost odvíjí. Úkolem hráče je (krom toho, aby se bavil) co nejlepší hodnocení v misích, což je podložené maximálně elegantním pojetím boje. Jde o řetězení co nejlepších komb, vyhýbání se útokům a obecně dosažení pozice toho největšího drsňáka pod sluncem, který projíždí hordami nepřátel jako horký nůž máslem až získá kýžené hodnocení SSS - Smokin' Sick Style!!!

Rovnýma nohama do rozjeté mytologie

Ale zpátky na začátek. Vzpomínám si, jak se hráči rozčilovali, že hlavním hrdinou původní verze DMC 4 není Dante, ale Nero. Ne, že by se pak Dante hráčům do ruky nedostal, ale zápletka se primárně točí kolem Nera, který se chová, jako kdyby někdo vzal Dantovy otravné povahové prvky a znásobil je. Minimálně první hodinu budete namachrovanou frackovitost schopného bojovníka Nera nesnášet. Pak se, naštěstí, ve stylu mnoha japonských her, jeho povaha ustálí na (v zásadě) sympatických hodnotách.

V hektickém a stylovém (tohle slovo k DMC prostě patří) začátku se Nero představí jako nafoukaný lovec démonů pro kult s názvem Řád meče. Při bohoslužbě, během níž Nero pubertálním šarmem okouzluje svou milovanou Kyrie, se ovšem objeví Dante, z velekněze nadělá fašírku a než stihne podobně naporcovat i zbylé rytíře, zastaví jej právě Nero. Dante bere, opět stylově, do zaječích a Nero se vydává po jeho stopách, ačkoliv je jasné, že vše není tak, jak se zdá.

Boj, to je oč tu běží

Upřímně, více než klasicky za vlasy přitažený, ale pořád zábavný, příběh vás hrou svou atraktivitou protáhnou boje. Tohle není akční RPG, ani sandboxová akce, ale lineární a intenzivní bojovka, stojící na kombech a vybičování vašich schopností do nejzazších mezí. Ohrozí vaše prsty, zápěstí a především gamepad - v případě, že s ním fláknete o zeď, což hrozí především na nejvyšších obtížnostech. Neznamená to ale, že je DMC 4 nějak výrazně obtížná či snad nefér hra. Popravdě, nejtěžší momenty nevychází z toho, že byste někde pořád umírali, ale z toho, že se vám nedaří hromadit komba a soupeře jen nějak upoceně umlátíte. A to není co? Správně, to není stylové.

Nero, na rozdíl od Danta z předchozích dílů, disponuje odlišnou sestavou zbraní a schopností. Jeho meč Red Queen má tři úrovně nabití - každá z nich má vliv na míru rozdávaného poškození a společně s baterií komb ovlivňuje hodnocení. Pro boj na dálku má revolver Blue Rose a největší zábava vychází z jeho démonické pazoury Devil Bringer. Právě o ni se opírá hra za Nera. Kromě pohazování si s nepřáteli zvládne i jejich přitahování, stejně jako přitahování sebe sama třeba k objektům, na čemž stojí některé skákací sekvence. S těmito třemi zbraněmi, přesným načasováním a postupně odemykanými bonusy zažitjete spoustu bojové zábavy.

Bělovlasý oldschool frajer (a není to Geralt)

Výše zmíněné ovšem platí i pro Danta, za kterého si zahrajete takřka půl hry. A protože používá vlastní set zbraní a schopností, je hra s ním o něčem jiném. Nejde tedy o reskin hrdiny a zbraní. Při hře za něj se vrací Dante z DMC 3 se (skoro) vším, co k tomu patří, včetně stylů. Jde je přepínat během hraní, čímž výrazně ovlivňujete to, jak bojujete a za co jste odměňováni lepším hodnocením. Royalguard se zaměřuje na obranu a dělá z Danta skoro tank. Gunslinger výrazně podporuje použití pistolí, Swordmaster boj na blízko a nakonec je tu Trickster, který využívá vyhýbání se útokům a bleskurychlé přesuny. Tedy, je tu ještě pátý styl, ale na ten si počkejte...

Bohužel, co dobrého se dá říct o ovládání postav a jejich bojových stylech ve smyslu pořekadla „zraje jako víno“, to se už nedá říct o některých designových prvcích. Backtracking, tedy vracení se ve vlastních stopách, už dnes do repertoáru her nepatří. Někdo sice se slzou v oku vzpomíná na procházení už prošlých lokací v Doomovi, ale DMC 4 názorně ukazuje, že to moc zábavné není.

Nenarušuje to sice dojem ze hry, kde jsou dominantní boje, ale občas by se bez vracení stejnými lokacemi člověk obešel. Horší je to s faktem, že polovina hry je de facto stejná, protože sledujete na stejné stezce Danta. Jistě, s tím Special Edition nic neudělá, ale právě tento prvek patřil mezi nejkritizovanější už při vydání původní verze. Ještě, že ten boj je pokaždé zcela jiný.

Nepřítel jménem kamera

Před sedmi lety i dnes ovšem iritovala kamera. Někdy se zcela bizarně přepíná do fixních pozic, což vás zaručeně rozhodí. Naštěstí se tak děje především během puzzlů a skákacích pasáží, takže neškodí boji. Některé puzzly jsou však kvůli tomu logicky nesmírně otravné, protože náhlá změna pohledu je krajně neintuitivní. Jsou to pihy na kráse, které remaster logicky nedokázal odstranit - jde o memento zastaralého designu.

Co naopak remaster upravit dokázal, to je audiovizuální zpracování. Mírně. U zvuku a dabingu nebylo co opravovat, vše fungovalo dobře už před lety. Grafika se dočkala nějakého toho přeleštění, vyjasnění a dopilování, ale nemyslete si, že ze hry nejsou cítit roky. Nečeká vás žádná exhibice pixelů - jen poznáte, že jde o starší kus, který se s novými next-gen tituly nemůže rovnat.

Víc postav, víc zbraní, víc schopností, víc nepřátel

Tvůrci vám k tomu navíc servírují i několik přídavků. Třeba trojici dalších hratelných postav. Sice s nimi procházíte ty samé lokace, ale mají alespoň vlastní filmečky a především, každá z nich je unikátní co do schopností, zbraní a stylu. Lady sází na střelné zbraně a je stylově nejunikátnější. Vyhýbáte se při hře za ni boji na blízko, snažíte se držet nepřátele v šachu na dálku a odpalovat je svými silnými útoky.

Vergil je asi největší mlýnek na maso a zároveň je nejnáročnější na zvládnutí. Vyžaduje přesnost v útoku i obraně. Čím lépe se vám daří řetězit zásahy bez vlastního zranění, tím strašlivější Vergil je. Ale ve chvíli, kdy to začnete kazit, jste v háji. Poslední hrdinkou je Trish, která mává Spardovým mečem, což kompenzuje spoustou komb a schopností.

Pro koho?

Stejně jako u mnoha jiných remasterů se i v případě DMC 4 můžete ptát, proč si hru pořizovat, když už ji třeba máte. Normálně by bylo doporučení jasnél: „Nekupujte, remaster je určený pro ty, kdo hru nehráli a teď ji chtějí zkusit na nové konzoli.“ Ale v tomto případě to není tak jasné. Rozhodně lze DMC4 Special Edition doporučit všem, kdo původní hru nehráli a mají rádi bojovky. I přes zmíněné nedostatky je to úžasná a zábavná jízda.

A pokud jste původní verzi hráli, musíte si při rozhodování o koupi odpovědět na otázku, jak moc je pro vás důležitá trojice nových postav. Vzhledem k ceně remasteru a faktu, že Lady, Trish a Virgil opravdu přináší odlišné styly hraní, by se fanoušci mohli nad koupí zamyslet. I po letech jde totiž o výbornou zábavu.