Destiny: Rise of Iron

Destiny v umělém spánku

Zdaleka nejvíce o současném stavu Destiny a DLC Rise of Iron vypovídá následující. Rise of Iron mimo jiné přináší i nový raid, tedy týmovou PvE misi pro 6 hráčů. Jde o nesmírně zábavnou a parádně navrženou kratochvíli, které neschází nápad ani zajímavé momenty, ale abyste si ji mohli zahrát, musíte zburcovat široké okolí a donutit kamarády aby si na den vzali v práci volno, nebo strávit hodiny hledáním spoluhráčů na internetu a prostřednictvím mobilních aplikací. Ano, Destiny i tentokrát postrádá matchmaking. Ani po dvou letech tvůrci tuto chybu nenapravili. A tak je to v tomto DLC se vším. Zůstává to dobré i špatné, a jediné co Rise of Iron přináší, je více toho samého.

I po dvou letech a řadě masivních vylepšení jde stále o hru, která vám musí sednout. Komu neimponovala původní Destiny, Iron Lordem se určitě nestane. Tvůrci jednou na volnoběh podle zažitých schémat, jako kdyby byla Destiny v umělém spánku.

Na tom samozřejmě nemusí být nic špatného, nový obsah je ostatně až na výjimky povedený, ale určit byste se měli mít na pozoru a neočekávat žádnou revoluci. Rise of Iron totiž není po vzoru Taken King dalším pozváním pro nováčky a ani nijak nepřekovává základní herní mechanismy. Rise of Iron totiž v prvním řadě uspokojuje hlad po novém obsahu a snaží se zavděčit těm, co to s Destiny táhnou už od vydání.

Není to ovšem ani tak problém obsahu, který je veskrze klasický a prakticky vše, včetně raidu už hráči v Destiny někde mohli vidět, ale samotných hráčů a již zmíněných základních herních mechanik. Například chybějící matchmaking ze hry udělal elitářskou záležitost pro veterány. Pokud u hry nesedíte od rána do večera, budete mít problém dostat se k některému obsahu, zpravidla tomu nejlepšímu. Obecně vzato je to tentokráte o grindu ještě více než kdy dříve. Pokud byste si snad chtěli koupit Rise of Iron kvůli kampani, nedělejte to. Tohle totiž není příběhové DLC. Zároveň pak platí, že ani letos se okolo ničeho nedělají zbytečné cavyky - internet a google vám opět pomohou.

Nostalgické ohlédnutí 

Že tvůrci cílí hlavně na veterány a současné hráče ostatně sami přiznávají prostřednictvím kampaně. Návrat slaví staří nepřátelé v mírně obměněné podobě a hned několikrát dojde na vyloženě nostalgické odkazy na dobrodružství, která jste ve světě Destiny absolvovali na levelu jedna. Škoda jen, že zároveň s příjemnou nostalgií dělají tvůrci krok zpátky - vyprávění a hlavně dialogy nejsou tak nápadité, jako tomu bylo v případě Oryxova dobrodružství. Letos se zkrátka hraje na city a nic víc.

V Bungie ubrali na vtipu, a přestože není vyprávění o záhadné nanotechnologii vyloženě marné a Nolan North opět táhne celé tříhodinové dobrodružství vpřed, nejde o nic, z čeho byste se posadili na zadek. Leda že byste opravdu milovali mytologii zdejšího světa. Pak pro vás tvůrci mají povedenou sondu do minulosti herního univerza -  především v podobě Lorda Saladina a jeho bandy legendárních Iron lordů.

Nemá ale cenu si nalhávat, že by snad někdo investoval do Rise of Iron jenom kvůli kampani, která má tři filmečky a 10 misí, byť některé mise a lokace se opravdu povedly. A třeba závěr s ohnivou sekerou je skutečně famózní. Rise of iron si hráči koupí, protože chtějí novou výbavu, přístup do nové lokace a samozřejmě nový raid. A na tomhle všem odvedli tvůrci standardně poctivou práci.

Nová lokace Plaguelands neurazí a má určitě i silné stránky. Například zchátralá raketová sila mají neskutečnou atmosféru, a ani lokace ze závěru příběhu nejsou k zahození, ale nakonec jde pouze o rozšíření původního kosmodromu. Chybí tomu všemu větší nápaditost a hravost s jakou přišel Drednaught, a to samé platí i o nepřátelích, které představují nanoboti říznutí Falleny.

Zato raid, hlavní bod každého DLC, se povedl na výbornou a pokračuje v krasojízdě The King's Fall. Samozřejmě rozvíjí a ukončuje příběh kampaně a nabízí tři zcela odlišné a parádně propracované části. Týmovou hru podrobí raid pořádné zkoušce a jednotliví bossové jsou navrženi tak, abyste občas mohli i sundat prst ze spouště. Když se sejde dobrá parta, jde o skutečně ultimátní zážitek, který trumfne jen máloco. Bude navíc bezesporu zajímavé sledovat, jaká tajemství ještě raid skrývá, a co do něj tvůrci v budoucnu přidají. Bohužel je ale takřka perfektní raid jediným obsahovým prvkem, snad s výjimkou povedeného striku, který vystupuje z řady dobře udělaného, ale nijak objevného DLC.

Trošku málo, trošku pozdě 

Rise of Iron nakonec není zase tak velkým přínosem, jak by možná někteří čekali. Nedá se příliš srovnávat s datadiskem Taken King. Nových exotic zbraní není příliš mnoho, většina obsahu zachovává současný standard hry, některé mise skutečně potěší a určitě si nelze vyloženě stěžovat ani na kampaň, ale kde je ta velká věc? Ano, raid je fajn a vydrží na dlouho, navíc narušuje typické herní schéma postavené na bossech, co vydrží celé zásobníky, ale jde o jediný vyloženě nadprůměrný element. Celkově to všechno působí jako trošku málo trošku pozdě. Proč nemohl podobný přídavek, který rozvíjí stávající obsah, vyjít už před půl rokem?

Pro všechny fandy Destiny a současné hráče je samozřejmě Rise of Iron povinností. Podobně na tom budou i ti, co na koncept Destiny nedají dopustit, ať už kvůli mytologii a příběhu či návykové hratelnosti, ale už ze hry před časem vypadli. Sice se budou nějakou dobu seznamovat s tím, co se v jejich absenci událo, ale opět je nemůže nic z nového datadisku zklamat.

Rise of Iron je totiž sázka na jistotu, i když v DLC najdou prvky, které se vyloženě povedly. Vedle raidu třeba i Felwinter Peak, což je nový prostor, kde se mohou setkávat hráči, a který obsahuje skvělé překvapení v podobě prostorového puzzlu. Na druhou stranu je ale třeba tato lokace také plná živých vlků, jejichž potenciál je zcela nevyužitý. Jakoby si tvůrci v mnoha ohledech usnadnili život a rok vytvářeli to úplně nejzákladnější rozšíření, jaké vůbec mohli udělat.

Rise of Iron není zklamáním, ale zároveň se nejedná o žádnou pecku. Jestliže Taken King udělal z chromé nadprůměrnou hru, tohle DLC jen prodlužuje její život. Samo o sobě to není málo, zvlášť když je obsah kvalitní. Po roce čekání by ale člověk očekával něco víc…