Deponia Doomsday

Logika nikdy nebyla silnou stránkou téhle série. Pokud chcete Deponii hrát, musíte přistoupit na styl autorů a naladit se na svéráznou logiku herního světa. Tentokrát je to ale extrém. Nenavazující logické problémy jsou roztahané přes zbytečně mnoho obrazovek. K tomu je tu záplava nepotřebného balastu, který posbíráte, ale k ničemu není. Naopak najít potřebný předmět je občas peklo. Tohle už nejde obhájit osobitostí herního světa.

Částečně je to dáno přítomností cestování časem. Tuhle mechaniku hra moc dobře nevysvětluje a hráč často nemá tušení, kdy se má přemístit a kam. Už v případě předchozího dílu byl podobný prvek trošku problém a zdá se, že autoři na dopilování samotného konceptu zcela rezignovali. Deponia Doomsday je jako adventura zcela průměrná a s její logikou budou mít problémy i skalní fandové žánru.

Namísto aby si dali tvůrci více záležet na úplném základu, investovali energii trochu nesmyslně například do miniher. Během zhruba 13 hodin, které vám hra zabere, jich je k dispozici úctyhodné množství. Jde o jakési menší hry uvnitř té hlavní a není výjimkou, že si tak třeba zahrajete oldschool krokovací dungeon, nebo s hlavním hrdinou Rufusem usednete do kokpitu formule. Jde ale o zcela nepodstatné oživení, které zabaví jen proto, že oproti zbytku hry jde o něco nového a svěžího.

Návrat antihrdiny

Nový je i příběh. Autoři si totiž uvědomili, že navazovat na dobře uzavřenou původní trilogii bude problém a rozhodli se pohrát s cestováním časem. Aniž bychom prozrazovali příliš, asi můžeme říci, že si znovu prožijete důležité události předchozích her, jen trošku jinak. Vrátí se i většina známých postav v čele s opět okouzlujícím Rufusem.

Zde tkví nejsilnější stránka hry. Svět Deponie samotné je totiž kouzelný i počtvrté. I přes nezáživný herní obsah a iritující hádanky pořád ještě stojí za návštěvu. Vtipnější a uhozenější fabulaci ostatně budete hledat jen stěží. Tvůrci opět rezignují na jakoukoli korektnost, ovšem na rozdíl od symbolického rozloučení tentokrát zvládají všechny nechutnosti a podivnosti ukočírovat. Zdejší panoptikum všelijak narušených a jinak nestandardních postav tak ze sebe sype jednu hlášku za druhou a jen málokdy se stane, že by vám tvůrci naservírovali nudný dialog.

Za malý zázrak lze navíc považovat fakt, že i po tolika hodinách strávených na Deponii a Elysiu vás autoři stále ještě dokážou překvapovat. V tomhle ohledu opravdu není hře co vytknout. Pravdou sice je, že postavy jsou opět zažitými žánrovými archetypy a Rufus sám by už také mohl shodit masku antihrdiny, ale to vše jsou jen maličkosti. Davidu Hayterovi v roli jednoho z Rufusů navíc odpustíte úplně všechno! Ano, legendární hlas Solida Snakea se dostal i do Deponie. Produkční stránka hry opravdu špičková. Slavní dabéři tady jdou ruku v ruce s parádní grafikou a osobitým výtvarným zpracováním.

Opět platí, že nic nového, ani převratného se nekoná, ale kreslená grafika za těch pár let rozhodně neměla šanci zestárnout tolik, jako hratelnost samotná. Velkou devizou hry je navíc osobitost s jakou vám příběh tvůrci z Daedalicu servírují a ta se naštěstí nevytratila! Škoda jen, že opět zlobí pády hry a občasné chybky s texturami a dialogy, kvůli kterým musíte párkrát i restartovat celou hru.

Dva kroky zpět

Nakonec ale nejsou pěkná grafika a solidní příběh dostatečné důvody, aby se Daedalic (a především vy) musel k Deponii ještě jednou vrátit. Hra vypočítavě brnká na nostalgickou notu a láká fanoušky na ještě jednu návštěvu oblíbeného světa. A ano, příběh a herní svět určitě fungují i počtvrté. Hratelnost ale už pořádně pokulhává. Skalním fandům tak nezbývá, než spíše z povinnosti dohrát adventuru alespoň kvůli tomu příběhu.