Death Stranding Director's Cut

V blahé nevědomosti o věcech budoucích jsem tři měsíce před úvodní klapkou pandemie v recenzi seznala, že od desítky Death Stranding dělí snad jen jeho nepřístupnost, a tak je načase vyhodnotit, co na věci (ne)mění čerstvý Director’s Cut.

Chtělo by se říct, že skoro nic. Seznam novinek avizovaný před vydáním zasel semínko pochybnosti, že půjde o velmi postradatelné drobnosti, které mají ospravedlnit desetieurový poplatek za next-genovou verzi, přičemž jsem nejvíc stála spíš o její technologická vylepšení než o zbrusu nového asistenčního doručovacího robota. Střelnice? Zbytečnost. Závody??? Uf, proč?

Režisérské verze filmů nezřídka bývají delší a ulítlejší než ty, které šly původně do kin, ale většinou s nějakým vcelku srozumitelným autorským záměrem. Byť se v tomto případě sám Kodžima přídomku „Director’s Cut“ sám brání.

Death Stranding má to štěstí, že je vynikajícím zdrojovým materiálem, který ale onen generační technologický skok nekatapultuje na další úroveň. I když by si to tvůrci asi přáli vzhledem k přítomnosti katapultu, kterým můžete vystřelovat balíčky do vzduchu a zkrátit si s tím dobu, kdy je nebožák Sam s PP na břiše musí tahat osobně.

Zároveň má hra tu smůlu, že její postapokalyptická pustina i protagonisté vypadali fantasticky už na PS4. Stejně jako byla i na DualShocku 4 imerzivní až běda, takže když jste se dlouhé kilometry plahočili se stovkami kilogramů na zádech, nepotřebovali jste adaptivní triggery k tomu, abyste měli pocit, že namísto ovladače svíráte popruhy zatraceně těžkého batohu. V tomto případě vlastně ani po bezprostředním srovnání nevím, jestli jsem si na vymoženosti DualSense už natolik zvykla, nebo z jeho podpory v Kojima Productions mohli třeba vymáčknout ještě trochu víc.

V podobném duchu se vlastně nesou i mé zbylé dojmy z Director’s Cut. Jestli vás kujón Kodžima namlsal trailerem, kde Sam v pomrknutí na sérii Metal Gear leze do kartonové krabice, zase si nechte hezky zajít chuť. Mechanismus plížení se sice rozšířil o milou drobnost, že vás nepřátelé mohou zmerčit, když se schováte za překážkou, ale čouhá vám přes ni nadměrný náklad, jinak ale trojici misí v troskách rozpadlé továrny s obrněnější verzí Mezků můžete klidně vyřešit i akčně a dohromady vám zaberou sotva hodinu. Jejich děj pak doplňuje pár nitek do už tak spletité příběhové pavučiny, ale v rámci celé hry bych vyjmenovala klidně deset momentů, které si mě i napodruhé kolem prstu omotaly mnohem víc.

Proklamovaná střelnice a závody se do asynchronního multiplayeru Death Stranding snaží vnést jistý soupeřivý aspekt, protože až dosud byly všechny sociální funkce čistě o pomoci a kooperaci. Osobně na mě ale působí až trochu nepatřičně a snaží se vyzdvihovat prvky, které nejsou dominantou hry. Výzvy na střelnici sestávají z tiché i přiznané likvidace nepřátel či terčů na čas v rozhraní virtuální reality, přičemž soutěžíte jak o nejlepší hodnocení, tak i o prvenství s ostatními hráči.

Závodní okruh s trojicí vozítek a hologramy diváků pak působí vyloženě bizarně, a to i v rámci příběhu – proč plýtvat nedostatkovými zdroji na výstavbu dráhy, kterou na rozdíl od dálnic zřejmě využije jeden jediný poslíček většinu hry zaměstnaný úplně jinými záležitostmi? Zapomeňte na Vyplavence z druhého břehu, teroristy a konec světa, je čas se bavit a drandit!

Jízdní model se navíc ani náhodou nemůže rovnat dedikovaným závodním hrám, což v otevřeném světě plném překážek nevadí, na okruhu to ale bije do všech smyslů. Víc adrenalinu ve mně vyvolalo prakticky libovolné doručování na čas. Tohle byl zkrátka totální krok vedle.

O něco užitečnější jsou nové typy staveb, ale ani skokánky nedělají nic, co by předtím nezvládly plnohodnotné mosty. Jejich nabídku tvůrci rozšířili o chirální strukturu, která je ale většinu času úplně nepoužitelná a opět poněkud nadbytečná. Po mostu postaveném z chirálních krystalů nemůžou běhat Mezci, zároveň ji ale ani vy nemůžete přecházet za nepřízně počasí. A ve Spojených amerických městech prší a sněží skoro pořád.

Nesmím zapomenout ani na kosmetická vylepšení. Konečně si můžete přebarvit nádobu se svým PP a na batoh připevnit hromadu nášivek za dosažené úspěchy. Vlastně jsem na ně skoro zapomněla, protože opravdový Sam a opravdový Propojený plod je stejně jen jeden, ale pokud si své hrdiny rádi přizpůsobujete obrazu svému a chcete se v cutscénách kochat třeba celozlatým outfitem, dobře pro vás.

Já jsem se nicméně kochala úplně něčím jiným – Death Stranding Director’s Cut totiž díky PlayStationu 5 konečně jede v 60 FPS, tedy tak, jak byl původně designovaný. Na druhou stranu, takhle už jste si ho mohli vychutnat loni na PC.

Jak je u her pro PS5 zvykem, na výběr máte ze dvou režimů: Fidelity s nativním 4K při 30 FPS a Performance s upscalem v 60 snímcích za sekundu. A podobně začíná být obyčejem, že režim zaměřený na grafiku je na televizi k nerozeznání od toho výkonového, jenom se jeden z nich výrazně lépe hýbe. Death Stranding není žádnou výjimkou, ale opět – na skvostném zdrojovém materiálu se toho v nové verzi zkrátka nedalo moc pokazit. Rychlé načítání díky SSD už je pak spíše samozřejmostí.

Škoda, že příčetných vylepšení přibylo opravdu poskrovnu a nemůžu se ubránit pocitu, že kdyby spoustu investovaných lidských zdrojů tvůrci radši věnovali macatějšímu příběhovému rozšíření, udělali by lépe, protože právě svérázné vyprávění je tím, co jim jde nejlíp. Z číselné škály je mi žinantní odčítat, jelikož novinky Death Stranding jako celek nijak nesrážejí, ale balíček s chybějícími bodíky k mýtickému maximálnímu hodnocení Director’s Cut nezvládl ani vyzvednout, natož doručit na správnou adresu.