Death Stranding 2: On the Beach (PC verze)

Doufaje v slzách

Hru jako takovou už před necelým rokem podrobně rozebrala Šárka ve své recenzi, nebudu vás proto nudit rozsáhlými traktáty a jen rychle připomenu: Kodžima se svým týmem trefil prakticky ideální formu pokračování. Druhý výlet do časodeštěm přemalovaného světa se hrdě drží zasněné poetiky, kterou uměla s tak nenucenou grácií vyčarovat jednička, ale zážitek jako takový už není čistá lyrika, kterou spousta lidí nedokázala strávit.

Opět se bude probírat pospojování světa, který roztrhala naruby převrácená smrt, tentokrát s otazníkem, jestli to za to vůbec stálo, nebo byla, jak se říká, cesta do pekel dlážděna nejlepšími úmysly. Souběžně s tím si prožijete Samovu občas baladu, občas nepolapitelný sonet o osamění a ztrátě, ale také o vyrovnání, naději, porozumění, a především odhodlání.

Máte před sebou dílo, které nezrazuje samo sebe: Tklivou báseň, co umí dojmout, rozesmát, inspirovat, uvrhnout do hlubokých myšlenek, občas, ruku na srdce, trochu šustit papírem, ale i strhnout tak, že s hrdinou věrně prožíváte každou chvíli lopotné námahy i přesladké úlevy. Když něco úspěšně odnesete skrz příšerný nečas a jak břitvy ostrá rozeklaná skaliska, abyste si posléze mohli dopřát chvíli odpočinku a horkou sprchu, jako byste ony popruhy z ramen sedřených metrákem nákladu opravdu sundávali i vy sami.

Jen ony verše Kojima Productions tentokrát obalili konstrukcí, ze které už vám v dlani nezůstane sto třísek, jen se k ní přiblížíte. Ne, tentokrát někdo poctivě srazil hrany hoblíkem, vybrousil plochy, zahladil vruty a zatmelil mezery. Pokud byla první Death Stranding záležitost, kterou bylo potřeba opravdu především spíše prožít, Death Stranding 2 už se... hraje.

V praxi to znamená příjemnější uživatelský zážitek, efektivnější práci s nabídkami, mnohem cílevědomější a sebejistější herní design, rozmanitější hratelnost a, budete-li chtít, daleko agresivnější akcenty. Zpracování boje totiž tentokrát byla věnovaná náležitá péče a násilí už tak není jen příšerně prkenná znouzectnost, ale zcela legitimní možnost, jak dosáhnout cíle.

Hra vám k nesmlouvavému řešení nabídne i daleko víc nástrojů: Brokovnice, odstřelovací pušky, granátomety, útočné pušky a kdovíco ještě. Podobně propracovanější je i plíživý tichý postup. A zkrátka nezůstanou ani pacifisté, kteří chtějí především zádumčivou procházku: Drtivou většinu nepřátel lze prostě a dobře obejít, pokud vám nevadí o něco delší výlet.

Při něm mimochodem opět pomáhají stavby a struktury, které k vám magií asynchronního multiplayeru protékají ze světů ostatních hráčů. Stejně jako v předchozí štaci má sdílení budovat pocit sounáležitosti, že spojujete svět táhnouce za jeden provaz s legií dalších kurýrů, a... Zase mě to spíš štvalo. Podmanivý pocit z meditativního výšlapu se totiž poněkud vytrácí, když na vás co tři metry vyskakují žebříky, silnice, lana a poblikávají značky od ostatních.

Každému, co jeho jest, ale já po chvíli přepnul na offline režim, v němž se hra mění na přesně tak asociální zážitek, jaký bych od procházky v pustině čekal. Toho bohdá nebude, aby mi přes rameno pořád koukal halasící zástup!

Doporučení ohledně hry jako takové nakonec není žádná věda: Pokud vás bavila jednička, dvojku okamžitě berte. Pokud vás jednička fascinovala svými koncepty, líbil se vám svět a jeho poetika, ale nějak jste se nemohli přinutit ji hrát, dvojku také berte, je totiž daleko... hernější. A pokud vás jednička urážela svou samotnou existencí, pokračování na tom nezmění vůbec nic a s klidem si ho můžete nechat ujít.

Počítačová verze

O převod hry na počítače se staralo studio Nixxes, které v minulosti provádělo celkem výrazné kvalitativní sinusoidy. V portfoliu má například výborné porty Ghost of Tsushima, Ratchet & Clank: Rift Apart či Horizon Zero Dawn, ale také nepovedené počítačové kusy jako The Last of Us: Part I či Spider-Mana 2.

Při práci na Death Stranding 2 ale naštěstí byli v Nixxes zrovna ve formě a hru můžeme připsat do seznamu povedených konverzí.

Hra vypadala skvěle už na PlayStationu 5, na čemž se pochopitelně vůbec nic nezměnilo: Engine Decima sype z rukávu jeden neskutečný výhled za druhým, při pohledu na skály a krajinu už klidně můžeme mluvit o fotorealismu, nasvícení vypadá parádně a třešničkou je výborná fyzika materiálů, díky niž je každé brodění dehtem, pískem či sněhem hotový zážitek.

A co je nejspíš nejdůležitější: Celé to běží velmi dobře. Pravda, v nativním 4K bez jakýchkoliv technologických berliček a se zapnutým ray tracingem (včetně ray-tracingu aplikovaného na odrazy a ambientní okluzi, což je novinka exkluzivní pro PC verzi) už se má konfigurace R9 5900X + RTX 4090 trochu zadýchala a měřák FPS ukazoval hodnoty jen okolo 40 FPS, což nejsou úplně ideální čísla.

Prosté zapnutí DLSS v režimu kvality poslalo snímkovou frekvenci k daleko příjemnějším 70 FPS. A pokud vám puritánství nebrání si ještě k tomu zapnout generování snímků, uvidíte pak medových 120 FPS při plné palbě a maximálních detailech.

Optimalizaci se nebojím prohlásit za velmi dobrou: Propady FPS jsem prakticky nezaznamenal, jen načítání nových zón a například přechody mezi interiéry a exteriéry provází mírné zacukání. Všimnete si ho, jistě, ale jedná se o takovou maličkost, že výsledný dojem nemá šanci jakkoliv pokazit. Hra za zhruba padesát hodin jednou spadla na plochu, což jsem také schopný odpustit, když už se to neopakovalo.

Symfonie pohybu

Ovládání funguje skvěle. Sama jsem vzal do ruky hned po Crimson Desert a musím připustit, že kontrast bil do očí (a rukou) s intenzitou hurikánu Gonzalo. Proboha, takhle má vypadat vedení postavy, která má nějakou váhu a setrvačnost, ale z kterého si zároveň nemáte chuť vystřelit mozek z hlavy.

K akčním adventurám většinou automaticky beru gamepad, zde se ale musím přiznat k mírné nerozhodnosti. Ovladač je rozhodně napřed, když přijde na pohyb jako takový: Regulovat intenzitu chůze a volit, zda chcete opatrně vykračovat, lehce klusat, či rovnou sprintovat jen tím, jak přitlačíte páčku, je zkrátka příjemnější než chůzi kočírovat pomocí hned tří tlačítek na klávesnici.

A hra také plně podporuje funkce ovladače DualSense, který pak mění každé podklouznutí na štěrku v mírně brnivou haptickou radost, což zážitku dodává další rovinu, o kterou by upřímně byla škoda se připravit – pokud máte periferii doma k dispozici.

Jenže, na druhou stranu... I na klávesnici s myší se Sam vede až překvapivě dobře, ovládací schéma před vás nebude klást žádné zhůvěřilé prstolamy a, aniž bych se chtěl dotknout lidí, které ze mnou nepochopitelného důvodu baví pálit na gamepadu: Střílení a ručního míření na slabá místa bossů je ve hře také docela dost, a v takovou chvíli je myš daleko příjemnější možnost.

Nemluvě třeba o situacích, kdy svého Sama zkusíte proměnit v odstřelovače a je potřeba mířit na hlavy. Práce s nabídkami je navíc také znatelně hladší s myší v ruce. Doporučím proto nakonec trochu nestandardní možnost: Pokud vám nevadí přehmatávat, zkuste gamepad na chůzi a klávesnici s myší na akci a menu.

Krutá divočina

Hra je obsahově téměř identická s konzolovou verzí. Přibylo pár šátků na hlavu a dalších podobně extrémně důležitých kosmetických věcí, jinak je ale větší novinka krom již zmiňovaného vylepšeného ray tracingu k nalezení jen jediná: Možnost zvolit si novou brutální obtížnost.

Což je samozřejmě fajn – nikdo si jistě nebude stěžovat na větší svobodu v tom, jaký zážitek si vybrat. Na druhou stranu se ale není potřeba nějak zvlášť stresovat: Původní Death Stranding 2 byla celkem snadná hra, která preferovala pohroužení do děje a atmosféry před nějakým drcením nesmlouvavou výzvou. Takový zážitek je samozřejmě stále k mání.

A ani nová nejtěžší obtížnost „to the wilder“ není nějak nehratelně těžká, jen po jejím zvolení zkrátka musíte počítat s tím, že vykrývat údery od bossů pomocí Samova obličeje prostě není úplně nejlepší nápad. Snad jediné, co by si zasloužilo změnu, je odolnost bossů – bitvy na nejtěžší obtížnost už totiž umí být celkem zdlouhavé, abyste si při nich bohužel stihli všimnout, že jsou bossové herně občas spíše průměrní.

Všechno ostatní se ale podařilo vyvážit velmi dobře a nejvyšší obtížnost je ideální volba pro ty, kdo se se Samem chtějí při protinožské túře také trochu zapotit: Výdrž ubývá rychleji, takže je potřeba počítat s odpočinkem, čutora je najednou hotový poklad, ne jen dekorace u pasu, boty se ničí, bahno víc klouže, Sam nestojí jak Kolos rhodský a abyste zdárně dorazili do cíle a nerozsekali po cestě batoh na fašírku, budete muset dávat daleko větší pozor.

Jenom pozor, jakmile nejvyšší náročnost zvolíte, hra už vás ji nenechá měnit, takže si ji například před bossem, který vám třeba nesedne, nebudete moci snížit, což u všech ostatních obtížností jde.

Výborný port výborné hry

Závěr je jasný: Port se povedl velmi dobře. Hra vypadá skvěle, běží pěkně a výborně se ovládá na počítačových periferiích. Možná zamrzí, že nás tvůrci nerozmazlují žádným novým exkluzivním obsahem, ale jinak počítačový Death Stranding 2: On the Beach sebevědomě zaškrtává všechny kolonky konverze, která vypadá, jak vypadat má. Není proto žádný důvod sahat na původní hodnocení.