Death Stranding

Kdyby nám ještě před měsícem někdo pověděl, že se nebudeme moct odtrhnout od hry, která je z poloviny simulátorem poslíčka přepravní firmy, ze třetiny hollywoodským filmem a z šestiny nám dá na výběr mezi stealthovou akcí a střílečkou, asi bychom ho odkázali na recepci nejbližší psychiatrické nemocnice. Recenzi na dohrané Death Stranding kupodivu nepíšeme z Bohnic, a pokud jste si s námi právě procvičili zlomky, zjistili jste, že v celku už nezbývá žádný další prostor. Celky jsou, stejně jako všechno ostatní, naštěstí relativní a psát jakkoliv objektivní recenzi na Death Stranding je taky relativně těžké.

Hned zkraje se sluší říct, že nejde o hru pro každého, což je právě ten symbolický ždibec, který ji dělí od absolutního hodnocení a klidně si ho tam můžete přimyslet. Čísla jsou též relativní!

Vůbec nejde o nepřístupnost z hlediska obtížnosti – soubojů se jejím nastavením můžete dokonce zbavit úplně –, ale spíš tempa. Jestli ve vás pomalí lidé na chodníku před vámi vyvolávají neodbytnou touhu praštit jim hlavou o obrubník, chaotická frenetická akce ve Fortnite se vám zdá přehledná a ve hrách přeskakujete cutscény, směle tuhle recenzi zavřete a zapomeňte na to, že něco jménem Death Stranding vůbec existuje. Stejně byste si ho neužili.

Zmar kam se podíváš

Severní Amerika je v troskách – tedy to, co z ní zbylo po jevu zvaném Příliv smrti a následných odhmotněních, která její povrch nenávratně zohyzdila množstvím hlubokých kráterů v místech, kde dříve bývala velká města. Svět mrtvých se nenávratně propojil se světem živých, bloudící duše zůstaly v místě skonu někde na půli cesty a nemohou ani tam, ani zpátky. Každé nekrotizující tělo znamená další kráter a další vyvrhnutou duši. Do toho čas od času vše skrápí časodéšť, který rapidně urychluje stárnutí a erozi všeho, čeho se dotkne, aby se po dopadu proměnil v obyčejnou vodu.

Přeživší se uchýlili do podzemních bunkrů a i přes rapidní vývoj technologií stále závisejí na dodávkách zvenčí. Kdo by do toho zmaru venku chodil? Že se ptáte – jste to samozřejmě vy, Sam Porter Bridges (Norman Reedus), jeden z posledních kurýrů. Vaším úkolem je putovat od města k městu, útočiště k útočišti, a obyvatelům doručovat životně důležité zásilky, ať už mají obsahovat potraviny, léky, prototypy, anebo prostý příslib lepších zítřků.

Vystavět zábavnou hratelnost na nekončící sérii fetch questů v poměrně pustém světě je nadlidský úkol. To jako myslíte vážně, pane Kodžimo? To má být jako všechno? Ani náhodou, samozřejmě.

Sam v úvodu povýší z obyčejného kurýra na poslíčka s posláním propojit Ameriku od východu na západ, kde teroristi vězní prezidentku budoucích Spojených měst amerických a vůdkyni první výpravy Amelii (Lindsay Wagner), které se tenhle přechod podařil. Komunikace mezi jednotlivými usedlostmi je sice možná, ale nijak stabilní, proto vás Die-Hardman (Tommie Earl Jenkins) vyzbrojí přívěskem, kterým máte spojení povýšit na úroveň takzvané chirální sítě. V té je přenos dat mnohem snazší, všechno bude růžovější, stačí jenom přejít celý kontinent, pohoda.

Co si nedoneseš sám, to nemáš

Haha, ne. Pohoda veškerá žádná. Nehostinné prostředí „tam venku“ už jsme lehce načrtli. Fetch questy, pamatujete? Zapomeňte na klasický inventář v podobě Hermioniny kabelky, kam se vejde dvacet tisíc hřebíků s váhou nula, žebřík, mumie slona, kompletní garderoba švédské korunní princezny i s náhradní obuví a kdovíjaké krámy ještě. Kdepak. Všechno, co si s sebou chcete vzít, budete muset umístit někam na Samův oblek, ideálně rovnoměrně, aby se nenakláněl k jedné straně, což stejně bude dělat, pokud příliš prudce zabočíte.

Zpočátku toho neunesete moc a každý strmější svah nebo hlubší potok bude pořádnou výzvou, při jejímž zdolávání budete muset odpočívat, křečovitě svírat popruhy batohu a modlit se, abyste se na vrchol dostali dřív, než vám dojde neúprosně ubývající výdrž. Základní výbavou kurýra je také skener v odradku na rameni, s jehož pomocí zjistíte, která cesta je schůdná a kudy to nepůjde, zároveň vám v prostředí zvýrazní třeba suroviny nebo ztracené balíčky ostatních kurýrů.

Dlouhé túry se podepisují na vaší vytrvalosti, takže neuškodí si přihnout energetického nápoje nebo se klidně na chvíli jen tak posadit a namasírovat si ramena. Krom toho si musíte hlídat i stav podrážek, které se časem ochodí. Na nějaký tradiční koncept rychlého cestování můžete taky zapomenout a i po jeho zpřístupnění si s sebou stejně nebudete moct vzít nic kromě povinného vybavení.

Pozor, neklopit!

Do hor zpočátku vyrazíte vybavení skládacími žebříky a skobami pro slaňování, abyste mohli dosáhnout těch ještě méně přístupných míst. Svobodu v jejich umístění máte prakticky neomezenou, ale kromě realistického inventáře musíte počítat i s podobně detailní fyzikou. Sam může kdykoliv spadnout, ať už se převáží pod tíhou nákladu, strhne ho divoká řeka, nebo to vezme šusem z prudkého kopce, kde to setrvačností neubrzdí před útesem. Jeden špatný krok může být vaším posledním, v lepším případě poškození odnesou „jen“ balíčky. Nedej bože, aby na nich byla nálepka „křehké“!

Kategorií dodávek je nepřeberné množství – někdy záleží na rychlosti, někdy na objemu, jindy balíček nesmíte namočit, nevystavovat ho přímému sluníčku, občas dokonce musíte obstarat přepravu těla. A co teprve, když si nějaký buržoazní prepper objedná pizzu, kterou si chce vychutnat ještě horkou a ideálně nepřilepenou na víku krabice.

Komplikované objednávky vyžadují porci vynalézavosti, zvlášť když proti vám nestojí pouze nehostinný terén a neutuchající časodéšť, který se na stavu kontejnerů taky podepíše. Zní vám to jako strašlivá nuda? Věřte, do svého prvního blízkého setkání s VV alias vyvrženými věcmi (Death Stranding vychází s českými titulky, které jsou až na výjimky vcelku povedené) jsme si říkali, jestli si z nás všech Kodžima náhodou nedělá srandu.

PP, VV, ET...?

Kromě radaru má totiž k odradku přístup také váš PP, propojený plod, to děsivé a zároveň roztomilé miminko v oranžovém vaku na vašem břiše. Ten vám ve vypjatých situacích pomůže VV v podobě zbloudilých duší vyhledávat a ideálně se kolem nich tiše, se zatajeným dechem proplížit. Pokud si vás všimnou a jejich černé otisky paciček vás dostihnou, zkusí vás vtáhnout mezi sebe, a když je nesetřesete, vydáte se na pořádnou dehtovou jízdu do horoucích pekel.

Zpočátku nemáte jediný prostředek, jak se při těchto setkáních bránit a nezbývá vám, než se brodit černou břečkou a doufat, že se stihnete dostat pryč dřív, než vykrvácíte nebo omdlíte a stane se z vás jeden z mnoha kráterů. To dělá přibližně v první třetině hry z každé výpravy na území VV velmi adrenalinový zážitek, kdy vám z obyčejného chození po pustině vyrazí tep výš než během tříminutového sprintu.

Naštěstí pro všechny nespokojené zákazníky, kteří svůj balíček čekali už předevčírem, je Sam navrátilcem, což znamená, že si klidně může umřít a pak se zase vrátit mezi živé, jako by se nechumelilo. Pro všechny ostatní to ovšem neplatí a každá smrt lidských nepřátel pro vás znamená zbytečný výlet navíc do spalovny, která z mrtvých těl vytvoří relativně neškodné chiráliové mráčky.

Ano, jako by nestačilo to všechno ostatní, budou se proti vám z různých důvodů stavět i lidé. Ať už to budou Mezci závislí na doručování, kterým jde o váš náklad, nebo teroristi, kterým jde o váš život, hlavně-je-prosímvás-nezabíjejte. K vítězství v tomto případě stačí je omráčit anebo svázat.

Stavíme mosty, ne zdi

Na druhou stranu se tím dostáváme k prvku, který je v Death Stranding revoluční. Virtuální lidé mohou být proti vám, reální hráči na druhých stranách jsou ale jen a pouze s vámi, přestože se s nikým z nich nikdy herně nesetkáte. Někdo asynchronní multiplayer přirovnal ke vzkazům z Dark Souls, v tomto případě to ale cedulemi teprve začíná – a je prakticky nemožné v něm záměrně škodit.

Hrát můžete i offline, ale odmítnete tím nataženou ruku a ochudíte se o velkou část kouzla Death Stranding. Rozšiřováním chirální sítě se totiž kromě městeček propojujete i s ostatními hráči, s nimiž sdílíte takzvaně „všechno“. Lajky za vaše úsilí jsou v místním znovupropojovaném světě jakousi měnou, za kterou si ale nic nekoupíte.

V duchu pozvolného uvolňování nejdřív sdílíte žebříky, kterými si můžete usnadnit cestu, potom třeba úkryty, kde máte příležitost si odfrknout nebo si vyzvednout vozidla a ve sdílených schránkách se s ostatními můžete podělit o zásoby, které vám přebývají. Postupem času ale dojde i na mosty, které vám ušetří už pořádný kus cesty, a kdo ví – třeba jednou společně dokončíte i celou dálnici napříč kontinentem. Na vylepšování staveb se mohou podílet všichni a odměnou vám přitom nebude nic jiného než pověstný dobrý pocit.

Ten plyne právě z oněch lajků, jimiž vás odměňují za jednotlivé dodávky jak NPC, tak právě i ostatní hráči. Přestože si tím tvůrci na jednu stranu tak trochu utahují ze sociálních sítí, na té druhé to bezvadně funguje jako motivace udělat občas pár kroků navíc s vědomím, že se vám to jindy vrátí. Ze společných staveb profitují všichni a realtimové notifikace z toho, že vaše kreace pomohla někomu dalšímu, prostě zahřejí u srdíčka. Ostatní hráči se vám také zjevují v bojových pasážích s balíčky pomoci, což mohou být třeba krevní vaky, ale i zbraně.

A co akce, je tam akce?

Ke granátům i palným zbraním se dostanete v pozdějších částech hry, do té doby si musíte vystačit se starým dobrým úprkem a Samovými pěstmi. Zbraně proti lidem se zhruba dělí na smrtící s běžnými náboji a na ty s gumovými projektily – každá smrt se rovná cesta do spalovny nebo odhmotnění, pamatujte. Proti VV pak využijete munici z tělních tekutin. Každá z nich má trochu jiný účinek, nejvíc efektivní je ale samozřejmě krev. S hráčskou pomocí byste nikdy neměli trpět akutním nedostatkem, ani když se k boji připletete poměrně nepřipravení.

Všeobjímající motto „musíme si pomáhat“ je příjemným poselstvím, které díky automatizaci navíc v praxi hezky fungovalo i v recenzentské kopii, kde těch ostatních hráčů mohlo být nanejvýš pár tisícovek. Hřejivý pocit, že jste někomu pomohli a on o pár hodin poté třeba i nevědomky pomohl zase vám, je k nezaplacení.

Možná máte pocit, že jsme v těch charitativních činnostech a logistice tak nějak zapomněli na příběh. Mezi časté otázky přátel v minulých dnech patřilo, jestli po těch kryptických trailerech dává aspoň trochu smysl. A upřímně – Death Stranding je možná nejméně divná hra Hidea Kodžimy a máme pocit, že si na srozumitelnosti dal po předchozích stížnostech hráčů opravdu záležet, přestože před vydáním tvrdil, že svému dílu sám vlastně moc nerozumí.

Tenká hranice geniality a šílenství

Všechno, co jste měli možnost vidět v trailerech, je opravdu ve hře, a přitom nejde o kdovíjaké spoilery. Teď to ovšem nemá cenu jakkoliv rozvádět a kazit vám prožitek z postupného rozkrývání příběhu. Snad jen jeho rozjezd je poněkud nešťastně roztáhlý a bohužel se patrně najde část hráčů, kterým s ním dojde trpělivost dřív, než stihnou proniknout do jeho tajů. Přitom u závěrečné třetiny jsme se hráčsky bavili jako už dlouho ne, tam si na své přijdou nejen fanoušci prolamování čtvrté stěny.

Rozuzlení příběhu je svým způsobem dojemné a bez přemíry typicky japonského patosu, ale byla by opravdu škoda z něj nad rámec trailerů cokoliv prozrazovat. My recenzenti vlastně nesmíme ani naznačovat. Hlavní zápletka je možná komorní drama pár postav, které shodou okolností hrají Kodžimovi oblíbení herci, herečky a režiséři, ten větší obrázek světa ale vykresluje spousta vedlejších mikropříběhů, o něž se starají obyvatelé různých bunkrů. Ti vám své trable popisují prostřednictvím více či méně bizarních objednávek, ale taky emailů přijímaných Samovými speciálními náramkovými želízky.

Postupem času navíc narazíte na tolik různých velmi přiznaných popkulturních odkazů, že je záhy přestanete počítat. Kromě hollywoodského obsazení a cameí z řad komiků, herních novinářů nebo módních návrhářů budete potkávat spoustu podivně povědomých věcí, které vás mají ujistit, že jste ještě stále v Americe blízké budoucnosti, vlivem apokalypsy ale zároveň přízračně vzdálené a vyprázdněné.

Nemusíte mít rádi stejné filmy, motorky, značky figurek nebo kapely, abyste se alespoň chytali – vliv Kodžimových oblíbených snímků je ale poměrně dost patrný, a to nejen v obsazení a příklonu k pořádně dlouhým cutscénám, které celkovou stopáží dalekosáhle překračují celovečerní filmy.

Na druhé straně, taková islandská skupina Low Roar bude možná ještě překvapená z nenadálé vlny zájmu, která ji pravděpodobně zaplaví. Jejich melancholický doprovod s akustickou kytarou perfektně dokresluje klidnější momenty putování po pustině, hlavně se ale trefuje do příběhových momentů. Ať už se zpívá o tom, že máte být trpěliví, anebo o snadnější cestě, kterou si ale z různých důvodů nemůžete vybrat, náladu vždycky vystihne dokonale.

Co se technického zpracování týče, nemám moc co vytknout. Graficky Death Stranding na současné generaci prakticky nemá konkurenci a co se míry detailů týče, nezadá si snad ani s Red Dead Redemption 2 – vždyť tady vznikají vyšlapané cestičky v trávě tam, kudy chodíváte nebo projíždíte pravidelně, proboha! Na Samově kapuci ulpívá sníh, který pomaličku taje s tím, jak sestupujete do nížiny a jeho obličej zůstává patřičně upatlaný od dehtu, krve a kdovíčeho dalšího až do příští sprchy nebo ošplouchnutí v umyvadle. Dokonce se bere v patrnost to, že je pravák a levou rukou tedy nedohodí tak daleko.

Nenarazili jsme na žádné očividné bugy ani glitche a na PS4 Pro hra běží plynule bez větších propadů FPS. Jedinou výtku máme v tomto ohledu k jízdnímu modelu tříkolek a náklaďáků, které se oproti Samově šíleně propracované fyzice občas chovají poněkud svéhlavě a rády se zasekávají o miniaturní oblázky, když s nimi jinak drandíte po skaliskách, nebo vlivem gravitace končí neúmyslně zaparkované na podivných místech. V kontextu pedantského perfekcionismu všude kolem to trochu bije do očí, ale zároveň to není nějaký masivní problém.

Revoluce? Možná, asi, ale...

Váš čas strávený s touto recenzí je, jak už jsme si vysvětlili v úvodu, samozřejmě také relativní. Z našeho úhlu pohledu vás ale především zdržujeme od samotného hraní Death Stranding, které je pro majitele PlayStation 4 povinností – ostatní ji smí odložit do vydání PC verze. Pro nás jde o zážitek natolik nepřenosný, že atakujeme hranici 15 tisíc znaků a pořád máme pocit, že jen kloužeme po povrchu, protože vyzradit vám jádro, z velké části příběhové, by vašemu vlastnímu zážitku jen zbytečně ubralo.

V žádném případě nerozporujeme, že bez jména a značky Hidea Kodžimy by dost možná šlo o záležitost pro pár nadšenců. O to víc ale oceňujeme jeho schopnost vzbudit masivní zájem o mysteriózní, menšinový projekt, který je ve výsledku (možná překvapivě) taky po čertech skvělou hrou. Těžko říct, jestli půjde o ojedinělou záležitost nebo o reálné základy pro nový žánr, patří ale k průkazným důkazům, že celistvé, singleplayerové zážitky mají v roce 2019 rozhodně své místo.

A když pořád omíláme tu relativitu, právě tak relativní bude nejspíš i ten váš zážitek a to, co si z hraní Death Stranding vlastně odnesete. Je víc varováním před škodlivým vlivem sociálních sítí, znečišťováním planety, komerčním lovem velryb, nebo před něčím úplně jiným? A je to vůbec varování? Co když poslední Příliv smrti už dávno začal? Kdo pomůže zrovna vám?