Deadnaut

Verdikt
75

Vpády do vraků vesmírných lodí jsou fascinující a brnkají na hororovou notu. Deadnaut překypuje hustou atmosférou a nabízí velkou zásobu nevšedního vzrušení. Pro někoho však bude horor zvyknout si na strohost hry.

Počítač

WindowsWindows

8,19 €Steam

Mac OS XMac OS X

8,19 €Steam

LinuxLinux

8,19 €Steam

Další informace

Výrobce: Screwfly Studios
Vydání: 27. listopadu 2014
Štítky: sci-fi, horor, vesmír, indie hra, rpg, strategie
Člověk a vesmír, to je v uměleckém podání jedno velké klišé. Například nevrátit hrdinnou výpravu kosmonautů šťastně zpátky na Zem, byť dozajista stiženou dílčími tragédiemi, to si žádá velmi odvážného autora. V kontrastu s literární i filmovou umírněností proto taktická akce Deadnaut září jako bolid na noční obloze. Autoři ze Screwfly Studios vyrobili hru, která pozoruje vesmír mnohem drsnější optikou. Se vzdorem proti konvencím se naštěstí podařilo spojit i neopakovatelnou atmosféru a zábavnou hratelnost.

Je to rebel! 

Úspěch nezávislých her je do značné míry předurčený jejich rebelstvím. Deadnaut to dokazuje v každém ohledu. Zkoušet dělat věci jinak je v herním byznysu, kde velikost díla často odpovídá velkorysosti produkce, cesta k úspěchu. Deadnaut je velkou hrou nikoliv pro svoji technickou úroveň či reklamu, ale díky schopnosti vytěžit maximum ze zcela absurdního minima.

Čím déle se hráč seznamuje s celkovou strohostí hry, tím více oceňuje drzost autorů, s jakou přistoupili k vyprávění příběhu o neobyčejných lidech - jakýchsi vesmírných žoldácích, kteří pod rouškou vědeckého výzkumu vylupují opuštěné vesmírné lodě a snaží se zjistit, proč a z jakého důvodu je vlastně původní posádky opustily.

Zlo bez tváře 

Důvody k exodu či zkáze posádek bývají různé, většinou však smrdí po velkém průšvihu, obaleném slinami mimozemského původu. Hrozící klišé v podobě střetu člověka s cizí formou života je však v zárodku potlačeno alternativním znázorněním kontaktu obou forem života.

Deadnaut je sice hra o vetřelcích (vlastně z oboustranné perspektivy), ale přímo do tváře si soupeřící strany nikdy nepohlédnou. Ilustrovat rozdíl mezi Deadnaut a zbytkem her na podobné téma (například série UFO) je docela jednoduché. Je to jako srovnávat původního filmového Vetřelce, který děsil pouhými náznaky, s pozdějšími díly ságy, nebo zmínit fundamentální rozdíly mezi Hitchkockovou tvorbou a Jurským parkem.

Zlo, které se v Deadnaut objeví, děsí jen svými obrysy a vše ostatní je přenecháno lidské fantazii. Proto jsou hrdinové v herních mapách znázorněni pouhými ikonami lebek, zatímco na ně číhají krvelačné, chtivé a zákeřné, leč pořád také jen ikony bestií.

Vizuální skromnost však Deadnaut nediskvalifikuje. Samotné představy, budující v hlavě každého hráče poněkud odlišné podoby dramatu, jsou naopak o to více fascinující. Znovu se potvrdilo, že lidská fantazie a strach se mohou elegantně doplňovat. Dá se říct, že Deadnaut funguje podobně jako dobrá kniha. Je to videoherní kniha kvalitního hororu.

Pozor, kontakt! 

Hustota  atmosféry, v níž se coby velitel žoldáckého týmu přibližujete tu k jedné, tu k druhé opuštěné cizí lodi a váháte zmáčknout knoflík pro sestup, je nepopsatelná. Každý kontakt s novým objektem na obzoru, byť jde jen o malý herní detail, je sám o sobě velmi silnou situací.

Když v tísnivé černé pustině narazí vesmírná kapsle s hrdiny na další neprozkoumaný objekt, zahrají palubní přístroje na poplach a vy, místo abyste připravili posádku k boji, válčíte s vlastními obavami, které se zvyšují úměrně dle počtu předchozích výsadků a strašlivostí s nimi spojených...

Deadnaut ve chvílích "kontaktu" prokazuje nesmírnou čest hororovému žánru. Hráč má najedou chuť ukončit program a věnovat se méně stresujícím činnostem. Avšak chuť po štrikování je obvykle brzy překonána. Nakonec v hráči přeci jen zvítězí zvědavost a Deadnaut se promění z vesmírného simulátoru v taktickou akci. Pětice žoldáků začne bojovat. Především o život.

Drátěný dungeon 

Kdo by čekal styl a hratelnost podobnou XCOMu, bude překvapen. Samotného velícího důstojníka, tedy vás, uvězní Deadnaut v kokpitu, abyste po způsobu Arnolda Jidáše Rimmera akcí pouze z povzdálí sledovali. A údivu se nezbavíte ani poté, co se s rolí nehrajícího kapitána ztotožníte. Hra totiž plně nechá rozproudit svůj minimalismus a veškerou akci zobrazí v abstraktní změti stínů, siluet, čar a kontextových tlačítek.

Hráč může v několika variantách měnit pohledové vrstvy mapy, tím loď poznávat z její technické stránky a přizpůsobovat zjištěným informacím akční strategii. Rozhoduje se, co na lodi půjde hacknout, co se poddá silou, kde se bude střílet a kde jen tiše našlapovat.

Deadnaut časem ukáže, že přes veškerou technickou strohost umí být překvapivě komplexní. A pokud hráč nevyužije veškerých jednotlivostí k chirurgicky přesnému postupu, dočká se většinou jen charakteristického tónu, oznamujícího smrt některého ze svých svěřenců.

Mimochodem, žoldáci vstupují do misí opravdu s vědomím, že se z nich nikoliv zřejmě, ale spíše pravděpodobně nevrátí a často se to opravdu stává. Neobvykle silná sebevražedná nálada je daná právě tím, co Deadnaut společně s jeho hororovým pojetím tak odlišuje od veškeré žánrové konkurence. Hardcore her existuje mnoho, ale málokterá k tomu nepřipojuje tak okaté smíření s osudem.

Jako v ponorce 

Možná ještě déle než na depresivní náladu, si budete v Deadnaut zvykat na spartánské ovládání. Hlavně na to, že celou akci musíte sledovat z kulatého monitoru, ne nepodobného osciloskopu Williama Higinbothama, na kterém před sedmapadesáti lety předvedl legendární Tennis for Two. Není to zrovna komfortní řešení a častokrát budete kvůli malému zobrazovači pociťovat silnou klaustrofobii.

V opozici proti malému displeji, který by připadal zastaralý snad i Gagarinovi, nabízí ovládání moderní finesy jako je například monitorování životních funkcí žoldáků, pokročilý sytém komunikace na dálku či dokonce měřič psychické pohody.

Je to další znak toho, že hra je v jádru nesmírně propracovaná a zároveň i velmi osobní. Hrdinové na sebe vzájemně reagují, sdílí společné city i antipatie, což elegantně zapadá do celkového konceptu. Brzy zjistíte, že je docela rizikové vypravit na misi rozhádanou posádku, a proto se v mnoha situacích musíte projevit jako manažer a rozhodnout, koho nechat doma a oželet jeho specializace.

Mimochodem, rozdělení profesí a s nimi souvisejících schopností patří v Deadnaut k dalším detailům, které hru dělají ještě složitější, než jaká se zpočátku jeví. Základní vybavení, ať už zbraně či různé gadgety, se počítá na desítky kusů a k nim je nutné připočíst i konkrétní výsledky budoucích objevů a nálezů, prostě hmotného i duševního lootu, pro který žoldáci na cizí lodě vůbec vstupují.

Komplexnost je tedy dalším výrazným znakem Deadnaut. Jde o taktickou akci, v níž musí hráč zvládnout nejen vlastní emoce, ale potřebuje též dobře vyhodnocovat momentální psychickou pohodu ostatních členů posádky, provádět management jejich zásob a vše správně ladit pro konkrétní herní situace.

Pozor na hrozící stereotyp 

Deadnaut patří k hmatatelným důkazům, že i dnes lze vyvíjet hry, schopné prolomit zavedené postupy a těžit z toho na všech frontách. Přesto se nedá říct, že by šlo o hru dokonalou.

Odhlédneme-li od základní strohosti, která skutečně nemusí vyhovovat každému, zamrzí například její horší technická optimalizace. Na to, jak hra v praxi vypadá, by se mohla její mapa hýbat lépe. Ještě o něco větší problém v sobě ukrývá jistá šablonovitost herní kampaně. Hráč časem nutně sklouzne k opakující se proceduře, spočívající v průzkumu lodí, sběru lootu, a zběsilému boji s nepřítelem či útěkem před ním.

Hratelnost se nijak zvlášť nevětví a neexistují alternativní možnosti, jak k ní přistupovat, což ne každého uspokojí. Ve spojení s poněkud pomalejším tempem kampaně může hráč v pozdějších fázích poněkud otupět všudypřítomnému napětí a bojovat spíše s úzkokolejností konceptu, který se nenechá rozšířit ani generovaným obsahem lokací. Zajímavé možnosti toho, jak zkoumat loď, například ostře kontrastují s tím, co v nich nakonec najdete. V útrobách se ponejvíce budou válet pořád dokola mrtvá těla bývalých posádek a jejich vzkazy.

Přeze všechna negativa je však Deadnaut hra, která umí zapůsobit. Zejména její atmosféra, dopovaná nenapodobitelným chropotem a dalšími víceméně (ne)žádoucími zvuky nepřátel, je právě to, co z tohoto projektu dělá opravdovou žánrovou špičku. Co může být horšího, než objevení znetvořeného důstojníka? Snad jen setkání s tím, co mu nemilosrdnou zkázu těla způsobilo.