Deadnaut

Je to rebel! 

Úspěch nezávislých her je do značné míry předurčený jejich rebelstvím. Deadnaut to dokazuje v každém ohledu. Zkoušet dělat věci jinak je v herním byznysu, kde velikost díla často odpovídá velkorysosti produkce, cesta k úspěchu. Deadnaut je velkou hrou nikoliv pro svoji technickou úroveň či reklamu, ale díky schopnosti vytěžit maximum ze zcela absurdního minima.

Čím déle se hráč seznamuje s celkovou strohostí hry, tím více oceňuje drzost autorů, s jakou přistoupili k vyprávění příběhu o neobyčejných lidech - jakýchsi vesmírných žoldácích, kteří pod rouškou vědeckého výzkumu vylupují opuštěné vesmírné lodě a snaží se zjistit, proč a z jakého důvodu je vlastně původní posádky opustily.

Zlo bez tváře 

Důvody k exodu či zkáze posádek bývají různé, většinou však smrdí po velkém průšvihu, obaleném slinami mimozemského původu. Hrozící klišé v podobě střetu člověka s cizí formou života je však v zárodku potlačeno alternativním znázorněním kontaktu obou forem života.

Deadnaut je sice hra o vetřelcích (vlastně z oboustranné perspektivy), ale přímo do tváře si soupeřící strany nikdy nepohlédnou. Ilustrovat rozdíl mezi Deadnaut a zbytkem her na podobné téma (například série UFO) je docela jednoduché. Je to jako srovnávat původního filmového Vetřelce, který děsil pouhými náznaky, s pozdějšími díly ságy, nebo zmínit fundamentální rozdíly mezi Hitchkockovou tvorbou a Jurským parkem.

Zlo, které se v Deadnaut objeví, děsí jen svými obrysy a vše ostatní je přenecháno lidské fantazii. Proto jsou hrdinové v herních mapách znázorněni pouhými ikonami lebek, zatímco na ně číhají krvelačné, chtivé a zákeřné, leč pořád také jen ikony bestií.

Vizuální skromnost však Deadnaut nediskvalifikuje. Samotné představy, budující v hlavě každého hráče poněkud odlišné podoby dramatu, jsou naopak o to více fascinující. Znovu se potvrdilo, že lidská fantazie a strach se mohou elegantně doplňovat. Dá se říct, že Deadnaut funguje podobně jako dobrá kniha. Je to videoherní kniha kvalitního hororu.

Pozor, kontakt! 

Hustota  atmosféry, v níž se coby velitel žoldáckého týmu přibližujete tu k jedné, tu k druhé opuštěné cizí lodi a váháte zmáčknout knoflík pro sestup, je nepopsatelná. Každý kontakt s novým objektem na obzoru, byť jde jen o malý herní detail, je sám o sobě velmi silnou situací.

Když v tísnivé černé pustině narazí vesmírná kapsle s hrdiny na další neprozkoumaný objekt, zahrají palubní přístroje na poplach a vy, místo abyste připravili posádku k boji, válčíte s vlastními obavami, které se zvyšují úměrně dle počtu předchozích výsadků a strašlivostí s nimi spojených...

Deadnaut ve chvílích "kontaktu" prokazuje nesmírnou čest hororovému žánru. Hráč má najedou chuť ukončit program a věnovat se méně stresujícím činnostem. Avšak chuť po štrikování je obvykle brzy překonána. Nakonec v hráči přeci jen zvítězí zvědavost a Deadnaut se promění z vesmírného simulátoru v taktickou akci. Pětice žoldáků začne bojovat. Především o život.

Drátěný dungeon 

Kdo by čekal styl a hratelnost podobnou XCOMu, bude překvapen. Samotného velícího důstojníka, tedy vás, uvězní Deadnaut v kokpitu, abyste po způsobu Arnolda Jidáše Rimmera akcí pouze z povzdálí sledovali. A údivu se nezbavíte ani poté, co se s rolí nehrajícího kapitána ztotožníte. Hra totiž plně nechá rozproudit svůj minimalismus a veškerou akci zobrazí v abstraktní změti stínů, siluet, čar a kontextových tlačítek.

Hráč může v několika variantách měnit pohledové vrstvy mapy, tím loď poznávat z její technické stránky a přizpůsobovat zjištěným informacím akční strategii. Rozhoduje se, co na lodi půjde hacknout, co se poddá silou, kde se bude střílet a kde jen tiše našlapovat.

Deadnaut časem ukáže, že přes veškerou technickou strohost umí být překvapivě komplexní. A pokud hráč nevyužije veškerých jednotlivostí k chirurgicky přesnému postupu, dočká se většinou jen charakteristického tónu, oznamujícího smrt některého ze svých svěřenců.

Mimochodem, žoldáci vstupují do misí opravdu s vědomím, že se z nich nikoliv zřejmě, ale spíše pravděpodobně nevrátí a často se to opravdu stává. Neobvykle silná sebevražedná nálada je daná právě tím, co Deadnaut společně s jeho hororovým pojetím tak odlišuje od veškeré žánrové konkurence. Hardcore her existuje mnoho, ale málokterá k tomu nepřipojuje tak okaté smíření s osudem.

Jako v ponorce 

Možná ještě déle než na depresivní náladu, si budete v Deadnaut zvykat na spartánské ovládání. Hlavně na to, že celou akci musíte sledovat z kulatého monitoru, ne nepodobného osciloskopu Williama Higinbothama, na kterém před sedmapadesáti lety předvedl legendární Tennis for Two. Není to zrovna komfortní řešení a častokrát budete kvůli malému zobrazovači pociťovat silnou klaustrofobii.

V opozici proti malému displeji, který by připadal zastaralý snad i Gagarinovi, nabízí ovládání moderní finesy jako je například monitorování životních funkcí žoldáků, pokročilý sytém komunikace na dálku či dokonce měřič psychické pohody.

Je to další znak toho, že hra je v jádru nesmírně propracovaná a zároveň i velmi osobní. Hrdinové na sebe vzájemně reagují, sdílí společné city i antipatie, což elegantně zapadá do celkového konceptu. Brzy zjistíte, že je docela rizikové vypravit na misi rozhádanou posádku, a proto se v mnoha situacích musíte projevit jako manažer a rozhodnout, koho nechat doma a oželet jeho specializace.

Mimochodem, rozdělení profesí a s nimi souvisejících schopností patří v Deadnaut k dalším detailům, které hru dělají ještě složitější, než jaká se zpočátku jeví. Základní vybavení, ať už zbraně či různé gadgety, se počítá na desítky kusů a k nim je nutné připočíst i konkrétní výsledky budoucích objevů a nálezů, prostě hmotného i duševního lootu, pro který žoldáci na cizí lodě vůbec vstupují.

Komplexnost je tedy dalším výrazným znakem Deadnaut. Jde o taktickou akci, v níž musí hráč zvládnout nejen vlastní emoce, ale potřebuje též dobře vyhodnocovat momentální psychickou pohodu ostatních členů posádky, provádět management jejich zásob a vše správně ladit pro konkrétní herní situace.

Pozor na hrozící stereotyp 

Deadnaut patří k hmatatelným důkazům, že i dnes lze vyvíjet hry, schopné prolomit zavedené postupy a těžit z toho na všech frontách. Přesto se nedá říct, že by šlo o hru dokonalou.

Odhlédneme-li od základní strohosti, která skutečně nemusí vyhovovat každému, zamrzí například její horší technická optimalizace. Na to, jak hra v praxi vypadá, by se mohla její mapa hýbat lépe. Ještě o něco větší problém v sobě ukrývá jistá šablonovitost herní kampaně. Hráč časem nutně sklouzne k opakující se proceduře, spočívající v průzkumu lodí, sběru lootu, a zběsilému boji s nepřítelem či útěkem před ním.

Hratelnost se nijak zvlášť nevětví a neexistují alternativní možnosti, jak k ní přistupovat, což ne každého uspokojí. Ve spojení s poněkud pomalejším tempem kampaně může hráč v pozdějších fázích poněkud otupět všudypřítomnému napětí a bojovat spíše s úzkokolejností konceptu, který se nenechá rozšířit ani generovaným obsahem lokací. Zajímavé možnosti toho, jak zkoumat loď, například ostře kontrastují s tím, co v nich nakonec najdete. V útrobách se ponejvíce budou válet pořád dokola mrtvá těla bývalých posádek a jejich vzkazy.

Přeze všechna negativa je však Deadnaut hra, která umí zapůsobit. Zejména její atmosféra, dopovaná nenapodobitelným chropotem a dalšími víceméně (ne)žádoucími zvuky nepřátel, je právě to, co z tohoto projektu dělá opravdovou žánrovou špičku. Co může být horšího, než objevení znetvořeného důstojníka? Snad jen setkání s tím, co mu nemilosrdnou zkázu těla způsobilo.