Days Gone (PC verze)

Verdikt
80

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: SCE Bend Studio
Vydání: 18. května 2021
Štítky: stealth, postapokalypsa, střílečka, otevřený svět, adventura, akční

Jelikož se mi motorkářské postapo v otevřeném světě Days Gone podařilo při vydání minout, nebyl jsem si až donedávna jistý, jak se stavím k faktu, že se druhého dílu s největší pravděpodobností nedočkáme. Teď, když jsem si tento rest díky PC verzi doplnil, můžu s lehkou hořkostí v hlase prohlásit, že mě to mrzí. Samozřejmě nelze předstírat, že je Days Gone dokonalá hra, protože to tak zkrátka není, ale má řadu silných stránek, díky kterým bylo snadné slabiny přehlédnout a užít si dobrou zábavu. Dvojku bych si dal, ne že ne.

K čemu žít dál?

Lidský svět zemřel. Skonal pod útokem bleskově se šířícího viru, který proměnil populaci v dav primitivních, krvelačných zrůd. Snahy se bránit nebo situaci alespoň zvládnout na jakékoliv organizované, systematické úrovni neměly sebemenší šanci na úspěch. Konec totiž přišel moc rychle a tudíž na něj vlastně neměl kdo reagovat. Přežili jen ti, kteří se schovali. A ještě k tomu měli obrovské štěstí.

Jedním z nich je i protagonista, motorkář Deacon St. John. Málomluvný drsňák, který nemá ve zvyku dovolit svému nitru, aby pronikalo skrz jeho stoickou fasádu. Nedává city najevo. Moc to totiž neumí. Ale to neznamená, že je nemá. Deacon je člověk, zranitelný, napůl zlomený stejně jako zbytek kdysi slavné civilizace, plný obav, nejistoty, ale i naděje a kavalírství, které ostatní často nesdílí. Není to žádný umělohmotný panák. A proto jsem si ho skoro okamžitě oblíbil.

Days Gone je dobře napsaná hra. Jasně, klíčové zvraty zápletky nejsou nic, co bychom snad nikde jinde neviděli, ale to lze říct o drtivé většině příběhů na světě. Důležité je, že vyprávění je podané s citem pro tempo, gradaci a budování napětí, že je děj (většinou) uvěřitelný a s chováním postav se lze ztotožnit. A když ne to, tak ho alespoň pochopit, protože se aktéři nechovají v rozporu s logikou svých charakterů. Což pro kvalitu příběhu obrovské plus.

Zesnulá Amerika

Svět může zpočátku působit poměrně obyčejně, ale to se jen hra zdráhá vyložit všechny trumfy naráz. Prostředí je zde naopak budované s citem: plné malých příběhů, které můžete, ale nemusíte odhalit, napěchované různými maličkostmi a detaily, které dávají smysl a dotvářejí celistvý obraz toho, jak by to dva roky po konci lidstva mohlo na Zemi vypadat. Výsledek sice není až tak maniakálně propracovaný jako třeba v Red Dead Redemption 2, ale na konceptuální úrovni by se ve stylu budování světa dala mezi oběma tituly nalézt řada paralel.

Days Gone je silně příběhová záležitost a důrazu na sílu vyprávění a jeho patřičný tah na branku podřizuje i vlastní design hratelnosti. To znamená, že postranní obsah, odbočky a nepovinná povyražení jsou zde zastoupena minimálně. A i pokud budete plnit některou z mála vedlejších misí, nečekejte strojově generovaný obsah. Hra vám naopak vždycky poskytne dějové pozadí, abyste věděli, proč teď zrovna lovíte toho ujíždějícího chlápka na motorce.

A, aplaus ve stoje, tenhle důvod nikdy nebude prvoplánová záchrana světa. Možná proto jsem si Deacona tak oblíbil a milerád s ním prožíval jeho útrapy. Jeho motivace jsou totiž sympaticky přízemní, tedy takové, jaké by v jeho situaci nejspíš opravdu byly. Hlad, žízeň, bydlení, křivda, zrada, pomsta, přátelství, láska.

Což se odráží i v jednotlivých misích. Ve světě panuje bezvládí a řada přeživších dávno zapomněla, co to je slitování. Chtějí to samé, co vy – žít, jíst, spát. A nebudou se ptát, jestli se náhodou nechcete bratrsky rozdělit. Budete se tudíž starat o bezpečí svých blízkých, o jejich zdraví, o přísun potravy. Žádné velkolepé cíle... nebo alespoň ne úmyslně. 

A všechno se to sčítá do jednoho zásadního prvku: Atmosféra hutná jak ranní káva po třech hodinách spánku. Jakmile vás hra je schopná přesvědčit, že nejste pohodlně rozvalení v křesle, ale jste opravdu tam, že vážně cítíte popraskanou silnici pod koly a že každý další úsvit, který máte možnost spatřit, je malé osobní vítězství, máte chuť jít hře daleko víc na ruku a přehlížet její případné chyby. Days Gone v tomhle exceluje.

Pravda, není každý den posvícení a abych jen nechválil, je nutné připustit, že občas to tvůrci s Deaconovou starostlivostí malinko přehnali. Zejména v jednu chvíli, kdy je potřeba snad čtyřikrát po sobě zachránit jednu a tu samou slečnu, která je evidentně nesvéprávná a neustále se nechá kýmsi unášet, už mi to docela lezlo na nervy. Ale to byla nakonec jen kapka v příběhovém moři.

Jeď, střílej a pliž se

Příběhová náplň misí je uvěřitelná a bohulibě rozmanitá, ta herní je z o poznání standardnějšího soudku. Ve většině případů se nejdřív někam přesunete, po cestě překonáte nástrahy, na místě pak něco zabijete, případně něco zachráníte či něco přivezete zpátky. Normálka, jistě, ale dá se to bez problémů snést, když to neděláte proto, že vám hra na nějaké místo prostě jen ukázala prstem, ale téměř vždy máte pro své konání příběhové opodstatnění.

Navíc, ačkoliv se žádná revoluce v konceptech hratelnosti v otevřeném světě ani omylem nekoná, samotná akce je pod rukama příjemná, a to se počítá. Platí to, ať už zvolíte náročný a napínavý stealth, či se vydáte cestou střelného prachu, létajících granátů a kouřících hlavní.

Plíživí motorkáři si budou muset dát pozor nejen na hlídkující nepřátele, ale bystřit i různá osidla a nástrahy, kterých tábory bývají plné. Když s očima upřenýma na strážného přehlédnete nástražné lanko a koncertem plechovek na sebe všechny upozorníte, zamrzí to, jistě, ale věřte, že šlápnout do pasti na medvědy chcete ještě daleko míň.

Stealth stojí spíš na rychlosti, přesném odhadu situace a využívání schovek - nečekejte kapsy nadité vercajkem propůjčeným od Sama Fishera. Deacon se spoléhá na řešení v poněkud kromaňonském stylu. Hází kámen. Mrtvoly také schovávat nejdou, takže jakmile se jednou pustíte do tiché řezničiny, je potřeba ji provést v jednom hladkém, svižném tanci.

Pokud to pokazíte (nebo na kradmý postup nemáte náladu a konflikt rovnou otevřete kulkou mezi oči), přijde ke slovu štěkot automatických zbraní. V takovou chvíli se z Days Gone stává klasická střílečka s krytím. Nepřátelé se bohužel nerekrutují zrovna z reprezentativního vzorku členů Mensy. Jinak řečeno, jsou tupí jak hromady kamení a přestřelky jsou díky tomu vcelku snadné – stačí zapadnout do krytu a vyměňovat si s protivníky olověné spršky, dokud všichni nepopadají na zem. O taktizování se tak pokoušet nemusíte, jen se nenechte roztrhat občasným granátem a máte vyhráno.

I přesto se ale Days Gone hrají vcelku dobře, za což je potřeba poděkovat řemeslně kvalitnímu zpracování střelby. Zbraně v první řadě výborně zní. Výstřely jsou ohlušující, žádná chrastítka, a každá stisknutá spoušť pořádně kopne, což dodává potřebný pocit síly. I zvuky zásahů a reakce nepřátel jsou provedené dobře, takže kosit ozbrojence je nakonec i přes jejich stupiditu vlastně docela fajn. A podobně nakonec působí i boj na blízko. Herně nic složitého, ale pocitově fajn a čvachtavé zapraskání pálky dopadající na hlavu „zombíka“ se zkrátka jen tak neoposlouchá.

Domorodci

Ne, nebojte, nezapomněli jsme na ně. Boje s nakaženými samozřejmě patří ke správné postapokalypse jak pivo ke grilování a Days Gone jich nabídne, co hrdlo ráčí. Freakeři, jak se tu zdejším zombíkům říká, jsou pochopitelně také naprosto tupí, ale u nich se to tak nějak čeká a hra to vyvažuje prozaicky. Kvantitou.

Nutno připustit, že tenhle přístup funguje, jak má. Pár olezlých otrapů nepředstavuje větší problém, ale jakmile to přeženete a rozčílíte větší skupinu, jde občas docela do tuhého. Například když nenápadně paběrkujete na parkovišti, hledáte třeba potřebný polystyren nebo benzín, omylem se vám povede spustit bezpečnostní alarm v zaparkovaném SUV a najednou ze všech stran jak děsivý chorál zazní chroptivý řev, protože jste probudili spící hordu, člověka nefalšovaně zamrazí.

Hordy, tedy několikasethlavé davy freakerů, jsou jaksepatří impozantní a až jednu z nich omylem vyprovokujete poprvé, vůbec bych se nedivil, kdyby následný krkolomný úprk provázela solidní řádka neslušných výrazů. Pocit, když se otočíte a ze všech stran, skrze všechna okna a přes všechny střechy se valí řvoucí vlna běsů, je totiž prvotřídní hnus. V nejlepším slova smyslu.

Horší už to bohužel je, když máte přikázáno se s hordou pustit do křížku. Člověk by čekal, že bude platit odvěké pravidlo „když je málo fajn, víc musí být lepší“, ale není to tak docela pravda. Vraždit hordu je oproti očekávání docela zdlouhavá nuda.

Nápad prostě si stoupnout a postřílet dav vás po prvním pokusu rychle přejde, jenže ostatní nástroje ke zvládání obrovského náporu nepřátel nejsou o moc účinnější. Nakonec to vypadá tak, že rozmístíte třeba pár nástražných bomb, pokusíte se si zapamatovat, kde byly výbušné sudy, nakonec na skupinu naházíte všechny zápalné lahve a granáty, co máte a... zabijete tím třeba třetinu.

Se zbytkem nabroušených chroptičů pak nezbývá než jak s vláčkem běhat dokola třeba deset minut a pomalu je upižlávat puškou. Případně utéct úplně a postup opakovat. Co si budem, to není zrovna esence herní radosti. Jistě, chápu, že horda měla být vrcholem děsu a nebezpečí a kdyby hráč dostal zbraně hromadného ničení, tenhle dojem by to pokazilo, ale... s rotačním kulometem by to prostě byla větší zábava, nemůžu si pomoct.

Jednostopá láska

Když se hra rozhodne využít pro prakticky veškerý přesun po mapě jeden dopravní prostředek, Deaconovu motorku, je potřeba, aby jízda za něco stála. Aby se hráč těšil, až osedlá motorizovaného oře, aby chtěl získat lepší motor či odpružení, aby to nedělal z povinnosti nebo dokonce s nechutí. A to se zde povedlo.

Jízdní model je v základu samozřejmě čistá arkáda, ale s právě tolika jemnými, nenápadnými doteky reality, aby řídítka v ruce nepůsobila umělohmotně a byla zábava stroj vést po úzkých cestičkách i kličkovat mezi vraky aut v tunelech.

Stačí už jen třeba to, že každý povrch má trochu jinou trakci a v zatáčce na bahnité cestě při podklouznutí zadního kola okamžitě bezpečně poznáte, jestli pršelo, nebo ne. A potěší i takový detail, že motor spotřebuje víc paliva, jakmile šlapete na plyn, takže když si dáte pozor a z kopců pojedete na volnoběh, dojedete dál. Povedené.

Deacon je zkušený motorkář, jen tak nespadne, ustojí ledacos a hře se tím daří nastolit povedenou rovnováhu, kdy máte z jízdy radost, protože nestačí jen držet šipku dopředu, ale zároveň se nemusíte neustále zvedat ze země, jako když jste se v Red Dead Redemption 2 pokusili cvalem projet les.

Díky tomu mi mimochodem nakonec ani nevadil fakt, na který bych v řadě jiných her dštil kritickou síru – hra vás čas od času v rámci příběhových misí nechá přejíždět sem a tam po mapě, a to na docela velké vzdálenosti. Motorka mě bavila, osobně jsem to tedy vítal, ale kdo podobný sentiment nesdílí, nemusí lomit rukama. K dispozici je i poměrně vstřícné rychlé cestování a nebudete-li mít zrovna náladu na road trip, stačí prostě kliknout na mapu.

Naopak trochu zamrzí střídmé využití motorizované akce. Čeká na vás jen pár poměrně primitivních honiček a jízdních přestřelek, zbytek konfliktů je pěších a motorka funguje pouze pro pohyb. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se tvůrci bývali trochu inspirovali třeba u Mad Maxe a představili propracovanější vehikulární souboják. Chtělo by se říct „tak třeba příště“, ale... však víte.

Drobnou výtku ještě pošlu směrem k velikosti nádrže. Motorka totiž žere zhruba jak sovětský tank a zpočátku musíte tankovat benzín asi tak každých sto metrů. Jakmile se dostanete k větším nádržím, je všechno v pořádku, palivo je pak potřeba doplnit jen jednou za čas, jak by člověk ostatně očekával. Ale úvodní nutnost krmit bezedný chřtán co pět minut působí přeci jen poměrně zvláštně.

A ano, já vím, použitelný benzín po dvou letech je nesmysl, ale... přimhouříme oči, ano?

Pastva pro uši

Když se nad tím člověk zamyslí, je vlastně až k neuvěření, jak moc dokáže něco tak zdánlivě automatického, jako je ozvučení, ovlivnit celkový dojem. Přestřelky by byly sotva poloviční, kdyby zbraně nezněly tak rázně, jak znějí. Motorka by nebyla až takové terno, kdyby se jeden nemohl za jízdy zaposlouchat do dunivé symfonie válců. Páčit kufry od aut by byla nuda bez zvláštně uspokojivého zaskřípání vylomeného zámku. A co by byla horda bez děsivých skřeků? Days Gone zní skvěle.

Platí to i pro soundtrack a zvukový design všeobecně. Výraznější hudba, třeba zpívaná kytarovka, spustí v pečlivě a citlivě vybrané chvíle, kdy zpravidla vyšponuje už tak výbornou atmosféru, ambient vám zas jasně dá najevo, jestli vám zrovna hrozí nějaké nebezpečí. Kolem a kolem, za zvuk oba palce nahoru.

Ke konci vata

Krom pohanění nepříliš bystré AI mám ke hře opravdovou výtku vlastně jenom jednu, ale zato je bohužel celkem výrazná. Mrzí mě to napsat, protože to zní dost krutě, ale kdyby byla Days Gone o čtvrtinu kratší, vlastně by se vůbec nic nestalo. Trvá zhruba padesát hodin a ke konci došla tvůrčí síla, zážitek ztrácí tempo kvůli umělému natahování a chvíle, kdy vás vývojáři zcela bezostyšně pošlou na sekvenci snad pěti zbytečných fetch questů hned po sobě, rozhodně nepatří zrovna za gamedesignový rámeček.

Osobně jsem hru dojel do konce bez reptání, zkrátka proto, že mě výsostně zajímal příběh, byl jsem napjatý a rozhodně bych si neodpustil, kdybych se nedozvěděl, co bude dál, ale ideální by samozřejmě bylo, kdyby gradaci a rozuzlení zápletky provázel i náležitě vybroušený obsah. To se však nestalo a první dvě třetiny hry mají po herní stránce zkrátka větší sílu. Tak se na to mentálně připravte, pokud sami plánujete výlet do postapokalyptického Oregonu.

PC verze v pořádku

Nerad bych to zakřikl, ale skoro se mi zdá, že mizerným portům z konzolí už konečně začíná zvonit hrana. Však si vzpomenete na nějaký opravdu špatný z posledních let? Možná tak PC verze RDR2, ale od ní už také uběhl rok a půl, jinak dostáváme samé lepší oddíly. Days Gone naštěstí v tomto bohulibém trendu pokračuje.

Technický stav je až na drobné výjimky zcela v pořádku. Hra na stárnoucí konfiguraci (kterou bych milerád vyměnil, ale všichni víme, jak mimořádně skvěle to v dnešní době jde) i7 7700k + Titan X běžela ve 4K při plných detailech stabilně okolo 45 FPS při jízdě a okolo 50 FPS při pěší akci. Nedocházelo k žádným propadům, které by opticky způsobovaly trhání a výsledek byl bez problémů a příjemně hratelný. Při snížení rozlišení na 1440p už se měřák snímkové frekvence prakticky nepodíval pod 80, takže v klidu mohou být i hráči, kterým hodnoty pod 60 snímků za sekundu způsobují střevní koliku.

Při hraní akčních adventur většinou automaticky sahám po gamepadu, ale v Days Gone se střílí vážně hodně. Nakonec jsem tedy hrál na klávesnici s myší a světe, div se, ani v tomto ohledu není nač si stěžovat. Klávesy jsou rozložené rozumně, intuitivně, interface si bez jakýchkoliv zádrhelů s myší rozumí (jen ten klasický kurzor z Windows se vývojáři mohli obtěžovat upravit) a motorka je též ovladatelná bez problémů. Ačkoliv plynulost zatáčení srovnatelnou s analogovou páčkou z klávesnice samozřejmě prostě nevyždímete, i kdybyste se na hlavu stavěli.

Po grafické stránce se sice nejedná o absolutní špičku, ale to neznamená, že by hra snad vypadala špatně. Pravda, ve výhledech daleko do krajiny se s Valhallou rovnat nemůže, ale třeba zase na krásné, křišťálově čisté textury je radost pohledět. Jak jsem zmiňoval, původní konzolovou verzi jsem nehrál, nemohu tudíž srovnávat napřímo, ale i ze zběžného porovnání screenshotů je nabíledni, že je scéna ostřejší, hezčí a detaily se vykreslují ve větší vzdálenosti.

Hra dvakrát spadla na desktop, což vzhledem k padesáti odehraným hodinám nemám sebemenší problém odpustit. Jednou se nenačetl most tam, kde měl být, a musel jsem ho objíždět. A to je vlastně tak nějak všechno. Jasně, sem tam zpozorujete drobný glitch, občas se třeba o něco zasekne nepřítel, ale to se mi stalo za celou dobu jestli třikrát, čtyřikrát. Upřímně, bylo to v porovnání s jinými hrami stejného žánru tak vzácné, že kvůli tomu nemíním sahat na hodnocení.

Zda si Days Gone užijete jako celek, výrazně závisí na vašem osobním žebříčku důležitosti jednotlivých herních prvků. Pokud jako já nedáte na hru dopustit, když se jí daří vás nechat na chvíli zapomenout, kde doopravdy právě sedíte, a nedělá vám kvůli tomu problém přehlédnout sem tam nějakou tu herní slabinu, Days Gone vám musím od srdce doporučit.

Patříte-li ale k těm, pro něž první příčku zaujímá bezchybný design a hratelnost a přes to nejede vlak, buďte s investicí raději trochu opatrnější. Já jsem si však, přiznám se, hru užil mnohem víc, než bych býval čekal, měl jsem problém od ní vstát a... tu dvojku bych si vážně dal. Sakra práce.