Days Gone

Na začátek si ujasněme jednu věc. Nemrtví, chodci, živí mrtví… ať už jim říkáte jakkoliv, zombie tematika už pořádně zahnívá. Možná ještě byla cool v době, kdy jsme se o Days Gone dozvěděli poprvé. Ale dnes už vypadá jako dávno vyčerpaná studnice.

Jenže ono tomu tak docela není. Ne v případě Days Gone. Zdejším zombiím se opět říká jinak (freakeři) a v zásadě se nijak neliší od klasického vyobrazení. Dalo by se říct, že samy o sobě nejsou nijak zvlášť zajímavé, ale do krajiny a celkového pocitu ze hry zapadají perfektně. Vyskytují se v různých originálních i neoriginálních formách, jako jsou například křiklouni svolávající poskoky z okolí.

Jsou zde i mnohem větší a houževnatější bestie, které pojmou několik zásobníků a molotovových koktejlů, než se konečně uráčí skácet k zemi. Nákaza se podepsala i na zvířatech, ale ne na všech, takže vás po oregonských lesích a pustinách budou honit normální i rozkládající se vlci. Hádejte, kterým z nich rozhodněte nechcete čelit.

A pak jsou tu i děti. Přesně tak. Malá, s trochou nadsázky roztomilá a plachá stvoření, která nepředstavují problém do chvíle, kdy jim narušíte píseček.

Příroda si najde cestu

Apokalypsa zkrátka nebyla milá k nikomu. Nevybírala si. Přesto někoho nechala naživu. Asi proto, aby ho viděla trpět v krásném, ale pustém světě. Oregon není dělaný na procházku, na to je Deacon málo vysportovaný, mapa moc rozlehlá a krajina prázdná. Když ale svištíte na své motorce, necítíte, že by zde kromě běžného života něco chybělo.

Skupinky tří, čtyř freakerů se toulají divočinou i vesnickou zástavbou, čas od času narazíte na více či méně střežený kemp lidí, kteří se rozhodli nemít s kolemjdoucími slitování. Na cestách na vás číhají různí bandité, kteří moc dobře vědí, jak lovit kořist na kolech. Prakticky nezahlédnutelný drát natažený přes cestu vás bleskurychle shodí z motorky a vystaví nebezpečí baseballových pálek agresorů. Následný hluk z potyčky přiláká nemrtváky i divokou lesní zvěř a z dříve pohodové jízdy od jedné mise ke druhé se rázem stává boj o holý život.

Deacon není žádná třasořitka. Odkroutil si své v Afghánistánu, takže mu zbraně a zabíjení nejsou cizí. I jeho bývalý motorkářský gang nešel pro násilí daleko. To ale neznamená, že by byl superhrdina. Pár dobře mířených zásahů či kousanců ho rychle pošle do kolen. Často je dobrou a jedinou možností úprk, ale jak už padlo výše, Deacon není atlet a zadýchá se po pár metrech. Pokud tedy nemáte po ruce motorku, daleko se nedostanete.

Ale i s ní se musíte mít pořád na pozoru. Nejen před nataženými dráty a odstřelovači ukrytými v korunách stromů, nejen před freakery, kteří po vás skočí a sundají vás z motorky, ale i před fyzickým stavem vašeho stroje a jeho žíznivostí.

Každý náraz, každý tvrdý dopad vede k slábnutí motoru. O svůj stroj nikdy nepřijdete, ale jakmile jeho stav klesne na nulu, nikam dál se nedostanete, dokud si k němu nekleknete a nedáte se do opravy pomocí nasbíraného šrotu. A nedej bože, aby vám došel benzín. V takovém případě vás čeká nebezpečná pěší túra pro kanystr a zpátky.

Na hřbetě motorky budete trávit spoustu času a dojde i na honičky s cizími motorkáři. Jiná vozidla zde slouží jen jako překážky na silnici. Nikdo je nepoužívá, protože byste se s nimi nikam nedostali. Občas musíte sesednout, káru odtlačit a teprve potom pokračovat dál.

Auta jsou však dobrým zdrojem surovin. V kufru mohou ležet náboje (Oregon byl už před apokalypsou zjevně dost divokým místem), obvazy a chemikálie, v motorové části zase najdete velmi potřebný šrot a olejové filtry, které poslouží jako tlumiče palných zbraní.

V jejich případě je dokonce rozdíl, z jakého typu auta je berete. Ty z SUV můžete namontovat na snajperky, menší auta pomohou k tichosti vašim útočným puškám a nejmenší auta jsou kompatibilní s devítkami.

Pšt!

Tím se dostáváme k tomu nejlepšímu v Days Gone, čímž je kradmý postup. Naprostou většinou hry se nám podařilo proplížit. Tábory lidských nepřátel k tomu přímo vybízí. Nejprve si dalekohledem označíte pozice padouchů, které následně sundáte utlumenou snajperkou či kuší nebo je kuchnete nožem z krytu křoví.

Spoustu informací o okolí vám poskytuje i minimapa, která hlásí, ze kterého směru se blíží nebezpečí, jak je daleko, kolik ho tam je a zda vás to něco už zpozorovalo. Výborné využití jinak běžného navigačního ukazatele.

Nic vám nebrání naběhnout doprostřed tábora a rozpoutat hlasité peklo. V takovém případě ale okusíte tupost nepřátel. Přebíhání z krytu do krytu jim nic neříká, natož nabíhání do vašich zad. Krčí se za zídkou, následně vystrčí hlavu na úplně stejném místě a dostanou tečku. Lidé v přestřelce nepředstavují větší problém a je to škoda. Stealth je totiž výborný, ale akce s hlupáky už tolik ne.

I zombie se dají likvidovat potichu, což je velice žádoucí. Můžete se k nim připlížit zezadu a vrazit jim dýku mezi lopatky. A když dojte na akci, chytrost se u nich neočekává. Hrnou se na vás ze všech stran a vy máte co dělat, abyste je ustříleli či umlátili.

Pokud se těšíte na kontaktní akci, tedy ohánění se nohou od stolu, plaňkou, pálkou a jejich modifikacemi, které najdete ve světě nebo si je sami vyrobíte, pak se připravte na to, že vám dlouho nevydrží. Zbraně na blízko (a tlumiče) podléhají rychlé zkáze, ale naštěstí je můžete za pochodu opravovat nalezeným šrotem. Pokud si tedy takovou možnost odemknete ve stromu dovedností.

Ten se větví na zbraně na blízko, na dálku a obecné přežití. Můžete zvýšit způsobované zranění, naučit se zpomalovat čas, abyste snáz zasadili ránu do hlavy a uklidnili situaci, vylepšit si svůj šestý smysl, díky kterému se vám na krátkou dobu zobrazí předměty v okolí, nepřátelé za zdí nebo třeba stopy, když se vydáte někoho hledat.

Cože? Nějak se mi ztrácíš! Přepínám…

A tím se konečně dostáváme k náplni hry, tedy k misím. Days Gone je silně příběhová hra, ve které trávíte stejně času jízdou na motorce, souboji i dialogy. Nemáte zde možnosti v rozhovorech, ale jste velmi často svědky příběhových cutscén a vaši přátelé a „zaměstnavatelé“ vás doprovází na každém kroku díky všudypřítomné vysílačce.

Vedle spousty hlavních linií plníte i vedlejší úkoly a různé aktivity, ale nečekejte mapu posetou otazníky jako ve hrách od Ubisoftu. Mise jsou dávkované postupně, v libovolnou chvíli jich máte k dispozici méně než prstů na jedné zdravé ruce. Aktivity se objevují, jak projíždíte světem.

Může jít o zmiňované čištění nepřátelských kempů nebo hnízd zombií. Oblasti jimi zamořené jsou obecně nebezpečné a brání vám v rychlých přesunech po mapě. Jejich čištěním si tak usnadníte putování a zároveň si šplhnete u jednotlivých spřátelených kempů, pro které plníte úkoly a ve kterých můžete pořídit nové zbraně i munici a vylepšit si motorku. Ta se díky novým dílům stane odolnější, rychlejší, dojede dál a budete-li chtít a mít dostatek peněz, můžete si ji vymazlit i po vizuální stránce krásnými nástřiky.

V tomto bodě musíme zmínit velice zajímavý aspekt peněz, které jsou zde zastoupené kredity. Nejde o něco, co byste měli fyzicky v kapse. Kredity totiž získáváte u jednotlivých kempů zvlášť za váš přínos komunitě. Může se tak stát, že v jedné osadě nevíte, co s kredity a ve druhé jste na nule a nemůžete tam natankovat ani dobít zbraně. Je to malý, lehký management, se kterým musíte počítat, jinak na něj doplatíte.

Opakování je matkou nudy

Abyste tedy nasbírali nějaké kredity, musíte plnit nejen hlavní úkoly. A to je bohužel jedním z kamenů úrazu Days Gone. Přílišnou variabilitu zde nehledejte. Buď musíte někoho zachránit, nebo honit na motorce a nezabít, nebo zabít, nebo vyčistit určitý tábor, nebo hnízdo zombií, nebo pro něco dojet.

V jednu chvíli jsme hru podezírali, že si sama ze sebe dělá srandu. Po příběhové stránce nás totiž čtyřikrát po sobě poslala pro jednu věc někam hluboko do zamořeného území. Nešlo to prostě udělat najednou. Vždy šlo o to, někam dojet, tam něco postřílet, pak něco najít a to přivézt zpátky. Takový úkol vás po desítkách hodin opravdu nenadchne.

Hra je velmi repetitivní ve vedlejších úkolech, ale i v těch hlavních. Nebudeme vám zde prozrazovat moc z příběhu, protože je svým způsobem poměrně zajímavý. Takový obyčejně lidský. Deacon se jen snaží s parťákem Boozerem odjet na sever, kde doufají v lepší život. Náhle se ale objeví indicie naznačující, že Deaconova manželka Sarah není mrtvá (tedy, je o tom přesvědčený jen a pouze Deacon), Boozer utrpí vážné zranění, kempy se začínají hroutit a vy nevíte, kam skočit dřív.

Zároveň pořádně netušíte, co je vlastně hlavním cílem hry a už vůbec nemáte ponětí, které mise k němu vedou a kdy nastane. A to nás upřímně bavilo. Všechno se zkrátka zdálo stejně důležité/nedůležité, ale vždy to posunulo procenta plnění několika úkolů naráz. Nicméně čekání na objevení té opravdové nezapomenutelné zápletky, toho něčeho, proč Deacon vlastně dělá to, co dělá, trvalo až moc dlouho.

Vedlo to přes moc stejných a ve výsledku nezajímavých a nesmyslných úkolů, které se sice lišily příběhovým pozadím, ale herně nešlo o nic nového. Hře zkrátka dojde dech a začne se příliš opakovat a velmi zbytečně natahovat.

Vrcholem byla mise, kdy jsme jednomu nezajímavému týpkovi měli sehnat MP3 přehrávač, protože mu vadilo ticho. Nebyla možnost odmítnutí, šlo o hlavní příběhovou misi ze závěrečné pasáže hry, která prostě nešla obejít. Deacon ji přijal, i když by se takovému zadání soudě dle jeho osobnosti měl vysmát. A samozřejmě, jediná MP3 na celém světě byla v táboře, ve kterém byla horda.

Všeho moc škodí

O hordách, asi největším lákadle hry, jsme se ještě pořádně nezmínili. To proto, že na ně za celou hru prakticky nenarazíte. Jednu, možná dvě potkáte ve volné přírodě ve chvíli, kdy nemáte šanci je udolat, ale můžete se jim vyhnout. Pak jste ale nuceni je několikrát po sobě likvidovat v rámci příběhu.

Protože se hordy po celou věčnost neobjevovaly, nabyli jsme dojmu, že nebudou hrát tak důležitou roli. Protože jsme jeli na stealth, nebyli jsme na ně následně připravení. A musíme uznat, že autentičtější pocit ze zombie apokalypsy jsme asi nezažili. Když se na vás ta horda masa doslova valí jako tsunami, přetéká přes všechny překážky, po hlavě se vrhá ze skály, leze jeden přes druhého… Hladina adrenalinu vytryskne k nebesům.

Hordě neutečete. Hordu neustřílíte. Na hordu neplatí ani stealth, ani přímý postup. Hordu musíte postupně udolávat. Snažit se odlákat její část, házet po ní granáty a výbušné lahve, vystřílet do ní zásobník, to vše při zběsilém úprku s občasným otočením se a vytřeštěním očí. Jenže to ve výsledku není taková zábava, jak to může znít.

Je to pomalý postup, který vyžaduje vytrvalost, jinak hezky rychle zemřete a můžete začít znovu, jen budete po smrti připraveni o vyházené výbušniny a čeká vás tak průzkum bezpečnějšího okolí, shánění surovin, výroba předmětů a opětovné moření hordy.

I přes úvodní skvělý pocit jsme tak z hord nakonec zklamaní. I na nejnižší obtížnost je jejich zdolávání velmi zdlouhavé a uspokojení ve formě ukořistěné MP3 vážně neodpovídá vynaložené námaze. A tím bohužel výtky nekončí.

Nejen motor se může zadřít

Je totiž potřeba kouknout na technickou stránku. Days Gone jsme hráli na PS4 Pro, na kterém hra vypadá krásně, ale neběží úplně plynule. Propady FPS, a dokonce občasná zamrznutí jsme zaznamenávali poblíž městských oblastí, obzvlášť za deště.

Po delší době ve hře přestala fungovat navigace. Jednou nám byla odebrána možnost používat dalekohled a vyřešil to až restart hry. Vypadávání zvuku motorky také nebylo úplně výjimečné, stejně jako nejrůznější glitche a zasekávání nepřátel.

Přáli bychom si, aby to vše vyřešil day one patch. Během recenzování se stahovalo několik různě objemných záplat, ale všechny problémy se před vydáním hry vyřešit nepodařilo. Možná vás nic z toho nikdy nepotká díky dodatečnému opravení chyb a moc vám to přejeme, ale nás to bohužel potkalo a nemůžeme spoléhat na zářnou budoucnost, ve které bude vše šlapat jako hodinky.

Víme, že jsme na konto hry vyřkli spoustu negativ, ale ta v žádném případě nepřevládají nad pozitivy. Days Gone má zajímavé postavy, se kterými se nijak zdlouhavě neseznamujete, protože Deacon už je dávno zná a ony znají jeho. Hře se podařilo připoutat nás k obrazovce a pídili jsme se po sebemenších detailech v životech přeživších, hltali jsme informace o událostech vedoucích ke konci světa a zajímali se o snahu místních vrátit se k původnímu životu.

Jízda na motorce byla vyloženou radostí, stejně jako starání se o ni. Vybudovali jsme si k ní pouto a chodit pěšky nám připadalo jako zostuzení nás i jí. Kradmý postup je vyloženě excelentní a rozhodně ne jednoduchý. Kolikrát jsme šlápli do ideálně nastražené pasti na medvědy a připravili se tak o část zdraví i moment překvapení!

Máme zkrátka na co vzpomínat. Na osobní přístup k příběhu, zrady, situace jak vystřižené z hororu. Days Gone není bez chyb, ale rozhodně má co nabídnout. Sice nedosahuje kvalit God of War, Spider-Mana, The Last of Us a dalších pecek ze stáje Sony, ale na poli akčních her z otevřeného prostředí se nemá za co stydět, tedy s výjimkou nezábavného opakování. A hlavně: motorka jako v podstatě hlavní postava je něco, co bychom ve hrách rádi viděli častěji!