Darkspore
Studio Maxis se snaží o hru poněkud dospělejšího ražení, než na které jsme zvyklí ze zahrádek blábolících simíků. Překvapivě však přináší povedený titul, který svou obtížností, tempem ani příběhem sice Diablem odkojené hráče neuspokojí, ale zato má ambice stát se casual výplní nudného odpoledne všech milovníků nenáročné zábavy.
Jak by to asi dopadlo, kdyby režisér Chris Columbus natočil krvavý slasher horor? Ne moc dobře? Kdo ví, ovšem jedno je jisté. Všichni tvůrci někdy potřebují zásadní, svěžest přinášející změnu, a tak se i studio Maxis (The Sims, Spore) rozhodlo po vzoru Jásona a Argonautů vplout do cizích vod akčních hack’n’slash RPG, aby zde hledali zlaté rouno v podobě úspěchu se hrou Darkspore. Povedlo se jim to, nebo narazili na skaliska neúspěchu?
Vzhůru na Kolchid
Pryč jsou rodinné hodnoty, velebení života a hřejivé barvy na každém kroku. Ze staré tvorby zůstal jen editor příšerek ze tři roky starého Spore. Vše ostatní je nové a nutno říci o dost temnější a dospělejší. To se projevuje i v základní premise hry, která je zasazena do vůbec nejtemnějšího prostředí, a sice vesmíru. V něm se snaží rasa inteligentních humanoidů znovu vydobýt zašlou slávu pomocí speciálních, geneticky modifikovatelných hrdinů. V cestě jim však stojí hordy nepřátel rozsetých po všemožných asteroidech i planetkách. Zkrátka klišé jako poleno; příběh však v tomto případě hraje až druhé housle, a tak nejde o vyložený nedostatek.
První má totiž na starosti hratelnost, s níž vývojáři s lehkostí Vanessy Mae v prvních pár hodinách vyfidlávají nefalšovanou zábavu. Daří se jim to hned z několika důvodů. Za a) Stejně jako Vanessa Mae při svých koncertech dokáží i grafici z Maxis koncového zákazníka zaujmout osobitým grafickým zpracováním, což v případě Darkspore znamená opravdu širokou variabilitu prostředí a nepřátel. Za b) Opět po vzoru asijské virtuózky i lidé z Maxisu dokáží člověka jaksi zhypnotizovat. Touto zbraní vlastně vládne kterákoliv lepší Diablovka a nejde o nic jiného než o automatizovanou činnost klikání na vše živé i neživé, která je jistým způsobem uspokojující a např. v připomínaném Diablu neustále značně motivující.
V Darkspore to bohužel dříve nebo později začne působit tak trochu vidlácky a patologický efekt nekonečného klikání ve finále působí polovičatě. Světáckou Vanessu May tak po pár úvodních serenádách jakoby vystřídal holohlavý Šporcl, u nějž vždy víte, co vás čeká... další šátek. Stereotyp, kterým Darkspore v pozdější fázi trpí, je někdy až ubíjející.
Souboj s Talosem
Může za to i absence jakéhokoli náznaku monumentálnosti, ovšem hlavním pachatelem je naprosto přímočarý a identický level design, který se jako červená nit vine napříč celou hrou. Nenechte se zmást, o odstavec výše jsme sice chválili pozlátka a výzdobu jednotlivých lokací, teď si ovšem stěžujeme na samotné logistické řešení map, které snad navrhovali jezdci série Nascar (postupujete pořád stejně a stejným směrem).
Naštěstí zrovna Darkspore není titul, u kterého byste strávili dny a noci s Red Bullem a neoznačenou PET lahví na stole. Jde spíš o ten typ her, ke kterým si sednete na pár minut, odehrajete level a zase se vrátíte k bohulibější činnosti. Zkrátka zabiják času jedna báseň, který vás ani nemusí začít nudit, protože mu k tomu nedáte sami příležitost.
Pravdou však je, že příběh stojí za starého Bolla, chybí pořádný loot a vcelku brzy začne působit zmíněný stereotyp. Vývojáři tak s cílem udržet hráče u obrazovek aplikují dobře známý sběratelský efekt, který pomůže překlenout ledacos.
Naopak je třeba pochválit akční panice z Maxisu za vcelku originální systém soubojů, kdy musí hráč pomocí trojice hrdinů klasickým Diablo stylem (tlačítky na myši) masakrovat hordy těch nejrůznějších příšerek, přičemž platí, že v jeden moment lze ovládat pouze jednoho jediného hrdinu. Úkolem je tedy efektně poskládat a posléze i střídat tým tak, aby byly využity přednosti a zneužity slabosti jednotlivých ras.
Osekaný Héřin editor
Jelikož se Darkspore už od prvního pohledu na krabičku - na níž stojí, že si bez internetového připojení nezahrajete - prezentuje jako multiplayerová hra, nesmíme zapomenout zmínit, že nabízí PVP souboje a kooperativní multiplayer. Logické pak je, že s počtem kamarádů roste úměrně i zábava.
Samostatnou kapitolou je pak samozřejmě proklamovaný editor příšerek, v němž své živé zbraně pomocí ve hře nasbíraných DNA molekul můžete tunit. Z celkem logických důvodů nečekejte volnost, na kterou jsme byli zvyklí z původního Spore. Neexistuje, abyste si příšerku doslova vytvořili sami, k dispozici je pouze pár desítek polotovarů, jež je možné doplňovat součástkami získanými v boji. Překvapivě i takto omezené možnosti dokáží kreativní jedinci využít k tomu, aby uplácali originální obludky.
Herkulova FIFA
Darkspore je v konečném výsledku velmi podobná sportovním simulacím. Fanoušky žánru prostě baví, ale nemusí u ní nutně sedět několik hodin v kuse, aby se hnali za rozuzlením příběhu. Jednoduše si ve chvílích volna můžou zapnout zápas, vypnout mozek a začít relaxovat. A právě v tom tkví kouzlo tohoto pseudo MMO erpégéčka, s kterým si posádka na lodi Maxis pomyslné zlaté rouno bezesporu zaslouží.