Darksiders: Wrath of War

Verdikt
70

Vzpomínáte si na scénu z Apolla 13, kdy museli vědci dole na zemi sestrojit ze součástek nacházejících se na palubě raketoplánu funkční filtr? Přišel chlápek, na stůl vysypal na první pohled nesourodé harampádí a křikl: „Tady z toho potřebuji tohle!" Tak nějak nejspíš vypadal vývoj Darksiders. Bohužel “filtr” vývojářů z Vigil Games není úplně dokonalý a život by nikomu nezachránil, ovšem když přimhouříte oči, dokáže vás kvalitně pobavit.

Další informace

Výrobce: Vigil Games
Vydání: 8. ledna 2010
Štítky: fantasy, third person, bojová, bojovka, akční

Jeden z jezdců Apokalypsy, konkrétně pan Válka, spadne doslova z nebe v domnění, že začal konec světa a že si tak konečně bude moct splnit své zaměstnanecké povinnosti, tj. sprovodit vše živé ze světa. Andělé bojují s pekelnými stvůrami a všechno se zdá být v pořádku, ovšem chyba lávky!

Šéfové Války nemají žádnou apokalypsu v kalendáři, a tak si ho předvolají na kobereček. Tam přijde o svou obrovskou moc, a aby toho nebylo málo, o 100 let později musí zpátky na zem, kde má přikázáno najít a zabít toho, kdo zařídil vyhynutí druhu Homo sapiens tak brzo.

Zhruba tak nějak začíná 14-tihodinová cesta plná déjà vu a klišovitých momentů. Je opravdu k nevíře, co všechno si vývojáři dovolili „vyčmajznout“ z podobných titulů, ba dokonce úplně jiných žánrů. Hraní Darksiders by se tak dalo směle přirovnat k nejrůznějším seriálovým telenovelám, které dnes a denně vykrádají, co se dá, včetně sebe samých, ale i přesto se stále najde masa diváků (žehlících žen) těšících se na každý díl více než Dharma geek na závěr Lostu.

A stejné je to s Darksiders, protože prakticky všechno v této hře bylo již několikrát viděno (a to i v lepším provedení). To nemusí být apriori špatně, popravdě řečeno průměrného hráče to moc zajímat nebude, ale přece jen by to chtělo do příště pár originálních nápadů.

Berte tak tuto výtku spíše jako postřeh hnidopicha. Ostatně samotný fakt, že Vigil Games v jednom titulu skloubili většinu úspěšných her v žánru, vám nijak nebude znepříjemňovat hraní. Vývojářům se totiž vypůjčené prvky podařilo napasovat do relativně fungujícího celku.

Kulhající hybrid

Relativně fungující, protože i když je hra splácaná opravdu slušně, stále trpí mnoha frustrujícími neduhy. Tak například souboje – očividně vykradené z God of War (na druhou stranu, co v dnešní době v podobných titulech není vykradené z GoW, že?) – jsou často neuvěřitelně, ale opravdu neuvěřitelně zdlouhavé.

Když nepočítáme řadové nepřátelé, jež lze omráčit a pak je jednotlačítkovou sekvencí velice efektivně rozsekat, setkáte se s bossy, kteří vás zaměstnají klidně i 15 minut. V soubojích s nimi totiž nejde ani tak o bezprostřední akci jako spíš o časem mechanicky naučený postup.

No a než takové know-how získáte, zopakujete si střety klidně i desetkrát (což znamená frustraci a následné bouchání do klávesnice). Složit obří harpyji pomocí meče, kosy nebo házející hvězdice je pak zbytečně zdlouhavé.

Na druhou stranu nutno uznat, že nepřátelé jsou rozmanití a souboje s těmi řadovými jsou díky plynulosti zapojování různých komb a hlavně speciálních schopností zábavné. Navíc z padlých potvor vypadávají duše sloužící jako měna pro nákup nových úderů, kouzel, zbraní atd., přičemž právě motivace vracet se do již navštívených lokací a znovu získávat pozbyté schopnosti je jedinou hybnou silou titulu. I když - co si budeme vykládat - je opět vše drze okopčeno (nakupujete, kouzlíte a uzdravujete se za duše padlých nepřátel stejně jako v GoW).

Nelogicky logická akce

Plynulost hry bohužel často narušují některé obtížnější logické puzzle. Ty možná v Tomb Raiderovi fungují (opět jsme u toho kopírování), ale v tak akční hře spíše ruší. Ostatně cílová skupina hráčů (aniž bych chtěl podceňovat jejich inteligenci) chce řezat vše (ne)živé a ne čtvrt hodiny dumat nad tím, jak odstranit nějakou závoru. I když je třeba vzít v potaz fakt, že úkoly protahující vaše mozkové závity jsou nezanedbatelnou složkou hry.

Většina hádanek nabourává zážitek z hraní. Na druhou stranu, některým z vás jej mohou naopak zpříjemňovat, jelikož v tomto případě jde opravdu o velmi subjektivní záležitost. Na posledním mínusu, jímž je nepovedené ovládání klávesnicí a myší, se ovšem shodneme všichni. S každým divočejším pohybem totiž kamera dost hapruje, a proto doporučujeme oprášit nějaký ovladač, nejlépe xboxový.

Hvězdné války hlasy

Jedním z největších plusů Darksiders je bezesporu špičkové audiovizuální zpracování. Každého komiksového fandu určitě nadchne originální grafický styl z hlavy uznávaného autora Joa Madureira, díky němuž sice vypadají postavy jako vysekané z kostek mramoru, ale právě to dává hře jedinečný umělecký feeling. Zároveň samotné lokace jsou mistrovskou prací, ať už svou rozmanitostí nebo tím, jak každá z nich dokáže pomocí barev, filtrů a jiných efektů evokovat různé pocity.

Zároveň ozvučení je na vysoké úrovni, a to především díky kvalitnímu dabingu, na kterém se podílel i Mark Hammil alias Luke Skywalker.

Nakonec to dopadlo

Darksiders jsou moc akční adventurou nebo příliš adventurní akcí. Volba je na vás. Každopádně v obou případech si pořádně neužijete ani jednu složku hry, což ovšem neznamená, že ji můžeme úplně zatratit. Nakonec pořád lepší hrát relativně dobře zvládnutý videoherní slepenec než nějakou zhůvěřilost, která se kvůli neukočírované snaze o originalitu hrát nedá.