Darksiders III

Zpátky na Zemi

V roce 2010 tu byl pan Válka, o dva roky později dorazil pan Smrt. A pak se šest let nic nedělo. Z velké části za to může zánik Vigil Games, kteří se v roce 2013 rozpadli, z části i diskutabilní kvalita jednotlivých her. Byť si u nás dvojka Darksiders vysloužila vysoká hodnocení, ne všechna média byla tak velkorysá a celkově se série drží spíše mírného nadprůměru. Největší otázkou pro Gunfire Games, a především pro vydavatele z THQ Nordic, tak byly úspěchy remasterovaných verzí. Ty se dostavily, a tak dostal třetí člen jezdců Apokalypsy zelenou a autoři mohli vypustit zuřivost na hříchy zpustošenou Zemi.

Ústředním motivem Darksiders III jsou Hříchy a zrada pospojované do sebe velmi špatným scénářem, který snad nevydá ani na řádný béčkový film. Bratr Válka je obviněn všemocným Charred Councilem z vypuštění sedmi smrtelných hříchů na planetu Zemi a hlavní hrdinka Fury je má za úkol všechny pochytat a vrátit rovnováhu vesmíru.

Válka mezi Anděly a Démony je totiž velmi nežádoucí a Hříchy vypuštěné na Zemi celé situaci nijak neprospívají. Aby ovšem nebyla ústřední ženská postava s bujnou kšticí a velmi temperamentní osobností sama, dostane s sebou ještě jakýsi podivný přízrak jako pozorovatele a pomocníka.

Co se děje příběhově dál nechceme zbytečně vyzrazovat, protože si myslíme, že by měl být každý zklamán vlastním způsobem. Spousta řečí často nikam nevede a po pár týdnech vaše vzpomínky na většinu postav, i těch záporných, vyšumí. Je to velká škoda, protože sedm smrtelných hříchů přímo křičí o originální ztvárnění, která nám už zábavní průmysl několikrát naservíroval, ať už v rámci kultovního dramatu Se7en nebo prostřednictvím neméně kultovního seriálu Full Metal Alchemist.

Ze hry nám zůstane nějakou dobu v paměti asi jen broukovitě zpracovaná Lenost, která se jako jedna z mála opravdu nebojí takříkajíc vylézt z ulity a zkusit něco originálního, dostatečně slizkého a odporného. Nicméně příběh zde opravdu hraje až druhé housle a tím hlavním, co se snaží třetí Darksiders naservírovat v plné míře, je soubojový systém a svět silně navozující atmosféru metroidvania her.

Švih a prásk! 

Sotva se Fury zřítí na Zemi, začíná průzkum vyplněného města, kde se snaží přežít zbytky lidstva. Daleko víc než lidi, kterých je tu opravdu jen pár, tu najde všemožné kostry, brouky a monstra spolu s anděly a démony. Na nepřátele se dá narazit po jednom, v malé skupince, ale také si užít hektické chvíle v soubojích se zdánlivě nekonečným počtem protivníků, kteří se na hráče valí.

První kroky jsou nicméně velmi seznamovací. Hráč si vyzkouší elegantní žiletkový bič, jímž se bude po celou dobu hraní poctivě ohánět, a především se začne učit uhýbat. To, co se totiž jeví v některých chvílích jako čistokrevná hack n’ slash akce během mrknutí oka dokáže změnit podobu na až souls-like obtížnost, kde rozhoduje každý milimetr. Fury je sice členkou velmi výlučné skupiny nadpřirozených postav, ale bohužel toho moc nevydrží, a to bez ohledu na to, jestli bojuje s podřadným kostlivcem nebo s inkarnací nějakého toho smrtelného hříchu.

Po několika úvodních nepřátelích si hráč všechno vyzkouší na prvním souboji s bossem. Některé střety jsou na herní mechaniky bohatší než jiné. Občas jde jen o čistokrevnou rubanici s dobře načasovanými úskoky do stran a do výšky, ale hned první souboj se snaží hráči demonstrovat, co všechno hra dokáže. A tak zatímco se boss připravuje na zničující kouzlo, musí se k němu Fury dostat pomocí skoků, úskoků, přeskoků a houpání se na biči.

Tahle část nám vlastně docela vyhovovala, hlavně oproti dalším, velmi přímočarým soubojům ve stísněném prostředí, kterých nabízí hra víc než požehnaně. A tak se dostáváme k prvnímu problému Darksiders III. Tím je absurdní míra nevyváženosti soubojů a herní mechanika, která vás po jednom špatném úhybném manévru „zamkne“ v sekvenci nepřátelských útoků, jimž už neuniknete.

Je ale velmi snadné propadnout akci a ostatní části hry neřešit. Přesně v tom se cítí Fury i celá hra nejjistěji. Když si zrovna nehraje na klon „Souls“ her, ale jde vlastní cestou a radši jde blíž k arkádové hratelnosti. Ta mnohem lépe zapadá do celkového konceptu i zpracování hry. Nejsme tu v žádném temném, hororovém prostředí, ale v barevné fantasy řežbě. Navíc, když si odmyslíte postupně odemykané Hollows, Fury má k dispozici primárně jen svůj bič a nevybudujete si nějaký svůj speciální herní styl v závislosti na vybavení.

Co soubojům také škodí, je špatná práce kamery, která má pak na svědomí obrovské ztráty na životech nebohé Fury. Kameru jde sice zacílit na jednoho nepřítele, ale ve chvíli, kdy bojujete s někým, kdo je pohyblivější, kamera automaticky zazoomuje, vám se ztratí polovina protivníků ze zorného pole, a kromě pár ukazatelů, že jsou “někde tím směrem”, nevíte nic.

Kdykoliv se Fury dostane do malých uzavřených prostor, hrozí podobné problémy s kamerou a nejhorší jsou právě v soubojích s bossy, kde se spoléháte na dostatečný rozhled a prostor při úhybných manévrech. Občas je hrát s touhle kamerou opravdu peklo na zemi.

Víc duší, Solferne

K tomu, aby ovšem mohla Fury zdárně nahánět všech sedm Hříchů, musí se pořádně vycvičit. Levelování je zde vyřešeno pomocí duší nepřátel, které hlavní hrdinka automaticky sbírá a vyměňuje je pak s dobrosrdečným démonem za level up, nejrůznější buffy a léčivé krystaly, nebo materiál nutný k vylepšování biče a již zmiňovaných Hollows. Jakmile hráč odevzdá dostatečné množství duší, dostane jeden talentový bod, který může investovat do zdraví, útoku bičem nebo Arcane poškození.

To přichází do hry ve chvíli, kdy Fury zdárně uhne nepříteli a provede protiútok nebo použije některý ze svých dvou speciálních útoků, pro které napřed musí hromadit energii průběžným masakrováním nepřátel.

Byť se hra může z dosavadního popisu tvářit, že je všechno kolem velmi intuitivní, není tomu tak. Součástí získávání nových Hollows jsou totiž i dovednosti, které je třeba šikovně kombinovat k řešení nejrůznějších hádanek, které stojí Fury v cestě. A přiznáme se, že tady si Darksiders vzali asi i kousek naší duše. Člověku občas chvíli trvá, než se zorientuje a přijde na řešení té či oné hádanky. Od toho jsou to hádanky, ale velmi frustrující je jejich následné provedení.

Občas má totiž hráč k dispozici jen zlomky vteřin na správnou sekvenci pohybů a to za předpokladu, že na ni napřed přijde. Seděli jsme před televizí, věděli jsme, jaký má hádanka konec, ale prostě tam chyběl prostředek. Chápeme, že hra nechce dát hráči téměř nic zadarmo, ale občas tyto záseky v ryze akční hře zabírají až příliš velké množství času. Menší množství lehčích rébusů by hře prospělo i co do celkového dávkování obsahu.

Tím se dostávám k prostředí, ve kterém se hra odehrává. Rozhodně je tu několik zapamatovatelných momentů. První pohled na obrovský strom Tvůrců zakořeněný ve zničeném městě. Muzeum, v němž se skrývá Lakota nebo nádherná lokace, kde celá hra končí. Většinou jsou tu ale pro hráče připravené jen chodby, (pekelné) jeskyně nebo nepříliš lákavá otevřená prostranství, kterým chybí duše a působí zcela genericky.

Nelineární gameplay a celkový design světa představují dobré nápady, ale ne v případě, že se slévají do snadno zaměnitelných prostor. Zatímco v předchozím díle šlo o otevřený svět s dungeony, teď by se dalo mluvit spíš o velkém dungeonu a pár doplňcích. Zamrzí i fakt, že při prozkoumávání všech zapadlých zákoutí toho Fury dohromady moc nenajde, byť má člověk prvních pár hodin tendenci poctivě prolézat opravdu každou díru v zemi. Bez řádné odměny vás to ale velmi rychle přejde.

Navíc PS4 verze občas trpěla nějakými technickými neduhy, k nimž patří především ztráta framů, většinou po nějakém loadingu, a pak hlavně problém s vypadávajícími texturami. Jakmile se na obrazovce sešlo příliš mnoho efektů, stávalo se například, že mohutná hříva barevných vlasů hlavní hrdinky začala znenadání probleskovat a to i bez aktivované Storm Hollow.

A ten čtvrtej vzadu…

Měli jsme Válku, Smrt, teď i Zuřivost. Tři ze čtyř jezdců už se stali hlavními protagonisty série Darksiders. Svár (Strife) má velkou šanci dočkat se vlastní hry, nicméně bude teď hlavně záležet na samotných prodejích a přijetí Darksiders III.

Jde v mnoha ohledech o výrazně rozporuplnou hru. Větší příklon k arkádové hratelnosti by totiž hře jen prospěl stejně jako oprava kamery a celková optimalizace, kterou ale snad autoři vyřeší v rámci nejbližších patchů. Vzhledem k tomu, že jsou už pro hru oznámena i dvě DLC, dá se počítat s tím, že v THQ mají se značkou velké plány a na Fury hodně sázejí.

I přes poměrně negativní tón recenze jde ale o ucházející herní béčko pro fanoušky série, které ze všeho nejvíc sráží špatná práce s kamerou a autorská nerozhodnost. Darksiders se nesnaží bořit nějaké zajeté koncepce, jen se po šestileté pauze vrací na herní scénu, kde to ovšem při současném přetlaku bude urputný boj o přežití.