Darksiders II: Deathinitive Edition

V čele kráčí Smrt

Těžko říct, čemu by se vlastně měla vlažná odezva publika připisovat. Občas se to ale stane, vždyť vzpomeňte na skvělou Beyond Good & Evil. Ačkoliv je pravda, že zrovna tato hra se za příklad hráčského nedocenění udává tak často, že ji kvůli tomu paradoxně nejspíš znají už úplně všichni. V případě Darksiders II je to nicméně škoda - hra je to totiž výborná.

Žánrově jde o téměř čistou third person akci, lehce říznutou RPG a plošinovkou. Všechny její části fungují parádně a dohromady vytvářejí úžasnou hru, což by samo o sobě stačilo, ale Darksiders II pomáhá ještě její zajímavý, atmosférický a mrazivě stylový příběh.

Děj je v základu vlastně docela primitivní, ale je to jeho povedené vyprávění, zabarvení a celkové vyznění hry, které dokáže strhnout a nepustit. Hrdinou je opět jeden z apokalyptických Jezdců, po Válce z prvního dílu na jeviště přichází jeho bratříček Smrt. Zápletka mimochodem na předchozí díl navazuje, tudíž pokud jste sérií zcela nepolíbeni, doporučujeme před případným hraním dvojky zhlédnutí alespoň nějakého shrnujícího videa.

Smrt v Darksiders II nemluví v kapitálkách, ani nemá kosu, která dokáže rozpůlit slabiky. Smrt je zde místo toho nejčistším nomen omen, jaký si lze vůbec představit. Pod vaším vedením tančí po bojišti ve víru čepelí, ran a výbojů temné magie. Nemilosrdně masakruje, co mu přijde pod ruku a jakmile přijde do tuhého, na moment vyvolá svou skutečnou formu a ukončí existenci nebohých nepřátel jako pravý Ponurý žnec. Když zrovna nevraždí, mluví hlasem pochmurným jak chřestění kostí pod náhrobním kamenem. Hlavní hrdina je zkrátka na pomyslném badass-metru fiktivních postav zatraceně vysoko, někde u samotného vršku vedle Danteho, Alucarda, Krata, Roye Mustanga, Sephirotha, Marcuse Fenixe a jim podobných.

Herní svět navíc dokáže strhnout svou posmutnělou, lehce melancholickou náladou, žíhanou špetkou neochotného fatalismu. Vše je ztraceno, lidská rasa už neexistuje, světy se šíří temnota a nevinný Válka (ano, na oxymórony si hra potrpí) je trestán za přečiny jiných. Že se posledního stébla a mizivé naděje na záchranu bratra i lidstva chytá právě Smrt, avatár konceptu finality a definitivy, může působit poněkud zvláštně, stejně jako že Smrt je vlastně smrtelná (no neříkali jsme to?). V kontextu herního vesmíru to ale dává smysl.

Zdařilý rytmus aneb zabij, přeskoč a posuň

Akce je skvěle dynamická a dobře ovladatelná. Skalní fanoušci Devil May Cry by si sice mohli postěžovat na ne až tak široký repertoár útoků a komb, ale to hra vyvažuje jinde. Řeč je o pestrém systému lootu, který se sice nemůže rovnat plnohodnotným akčním či klasickým RPG, ale je až překvapivě blízko.

Pro občasné zaplesání srdce hra chrlí několik druhů sekundárních zbraní, zbroje do několika slotů, předměty rozličné kvality a dojde samozřejmě i na unikátní kusy vybavení, které jsou jedinečné svým vzhledem i schopnostmi. Touha po lepším gearu a hon za ním v Darksiders II funguje na jedničku, zejména proto, že vylepšení jsou opravdu znát - postava je zřetelně mocnější a změny se mohou odrazit i v celém herním stylu, pokud například vyměníte drtivé kladivo za vampyrickou sekyru či ledové drápy.

Hra pravidelně dávkuje souboje, hádanky s prostředím a skákací pasáže. Bitkám není co vytknout, snad jen krom občas trochu nepřehledné kamery, pokud nepoužíváte klávesu k uzamčení pohledu na nepřítele. Environmentální hlavolamy jsou principielně jednoduché, ale jejich řešení většinou není patrné na první pohled a je třeba se zamyslet nebo experimentovat. Nejedná se nicméně o žádnou nervy drásající obtížnost, tvůrci trefují zlatý střed. Akrobacii Smrťák zvládá též s bravurou sobě vlastní a po římsách či sloupech provádí takové kreace, že by se z nich udělalo nevolno i kdejakému perskému princi. Je to ale právě při hopsacích pasážích, kdy dokáže lehce zazlobit ovládání. Tragédie se nekoná, ale ze všech herních částí jsou kvůli tomu ty plošinovkové o fous nejslabší.

Depchrrffpfinitivní edice

Shrnutí pro nováčky máme za sebou, pojďme si nalámat trochu chleba. Co tedy vlastně remaster, krom nešťastného jména, které sice vypadá zajímavě, ale při vyslovení zní jak něco mezi smrtelným chropotem a vadou řeči, přináší nového?

Herně vůbec nic. V Deathinitive Edition naleznete staré dobré Darksiders II se všemi vydanými DLC. Tvůrci se sice chlubí doladěním balancu a změnami v distribuci lootu, ale popravdě, kdybyste si to od nich nepřečetli, nevšimli byste si toho. Jedinou podstatnou změnou tak zůstává nová grafika a přepracované nasvícení hry.

Na to konto lze objektivně prohlásit, že, ano, textury jsou vskutku jemnější, světlo vážně vypadá rozdílně, prostředí je detailnější a grafika jako celek je... jiná. Občas není zcela jasné, zda nová edice vlastně vypadá lépe, či nikoliv. Místy totiž působí podivně umělohmotně a možná až příliš mdle - hutnější a sytější barvy originálu vám možná budou sedět více. V tomto ohledu však přebírají taktovku osobní preference každého hráče. Ostatně, podobu hry můžete z obrázků posoudit sami.

Původní Darksiders II neměli problém rozběhnout hráči s průměrným hardwarem. U remasteru je situace podstatně horší, fóra vývojáře se dennodenně plní stížnostmi na microstuttering a propady fps. Na konfiguraci i7+980Ti problém nebyl a hra si stabilně držela medových 60fps ve všech testovaných rozlišeních včetně 4K, ale v případě, že vlastníte horší železo a plánujete novou edici zakoupit, raději se předem ujistěte, že vám opravdu poběží.

Už to drží pohromadě

Produkt byl po vydání naprosto nehratelný. Co chvíli přišlo místo, ve kterém hra nemilosrdně padala na plochu, a když už se vám povedlo ho nějakým způsobem obejít, za pět minut jste to mohli opakovat. Alt-tabnutí vymazalo textury podlahy, které se nevrátily, dokud jste hru nerestartovali a celé to vůbec fungovalo naprosto žalostně. První patch sice zmíněné problémy vyřešil, ale čekat tři týdny na to, abyste si mohli vůbec zahrát, na dojmu zkrátka nepřidá.

V současném stavu už není problém hru projít, ale to neznamená, že má úplně čistý štít. Nejotravnější jsou grafické bugy jako třeba nezobrazující se popisky ovládání, místo kterých se na obrazovce občas objevují jen černé čtverce. Jistě, nápovědy nejsou až tak potřeba a vedení postavy přejde do krve i bez nich vcelku snadno, ale i tak se jedná o rušivou věc. Stejně jako nepříjemně často se opakující problikávání stínů a nasvícení v některých lokacích.

Číslo? Tam, kam jedeme, nepotřebujeme žádný čísla.

Přichází tak poněkud kuriózní situace, kdy je hra skvělá, hra baví takřka každou vteřinu, a ji nelze všem s klidným svědomím doporučit. To je také důvodem k hodnotě numerického verdiktu, která se vztahuje čistě jen ke kvalitě remasteru, nikoliv základní hry.

Darksiders II je výtečná hra. Pokud jste ji nehráli, z obrázků a videí usuzujete, že vám nová grafika vyhovuje víc, a máte výkonný počítač, není co řešit, remaster si pořiďte. V opačném případě sáhněte raději po původní verzi, u které budete navíc mít jistotu, že opravdu bude fungovat, jak má. A pokud už hra ve vašem hráčském deníku zaujímá místo v kolonce "dohráno", klidně si Deathinitive Edition nechte ujít, nemá pro vás pražádný smysl.