Dark Messiah of Might and Magic

Vítejte ve Stonehelmu

Dark Messiah není hrou nejjednodušší, je naopak pekelně těžká a místy takřka nehratelná, takže si o tutoriál přímo říká. Je tu a nejedná se o zdolání nějakého cvičiště, které s příběhem nesouvisí. Jste nadaným učněm jménem Sareth, kterého mistr Phenrig vyšle do katakomb pro krystal Shantiri - artefakt, který máte následně odvézt mágovi do města Stonehelm. Ten pak bude konečně schopen se svou neteří Leannou doplout na tajemný ostrov a, díky vašemu dárečku, i získat starodávnou relikvii Skull of Shadows.

Ale ne všechno probíhá podle plánu. V okamžiku, kdy si povídáte se stráží před branami Stonehelmu, je město napadeno hordami nemrtvých a dalších přisluhovačů nekromanta Arantira, kteří, jak jinak, pasou po šutříku ve vašem baťohu. Začátek, ostatně jako i další (ne)interaktivní naskriptované sekvence, je zpracován famózně. Jedete na koni, kocháte se, ale náladu kazí pesimističtí obyvatelé rozjímající o odchodu z města kvůli nebezpečí. Po samotném útoku padáte z oře, chvílí jste zmateni a než se vzpamatujete, neznámý rytíř vás táhne do nitra hradu. Postavíte se na nohy, oklepete své muskulaturní tělo a zase zdrháte, abyste se dostali k balistě a zabili vedoucího agresorů, monstrózního kyklopa...

Dark Messiah má pohlcující atmosféru. Zrovna ono hektické prchání městem vás donutí vnímat jenom monitor před sebou a vysvobození nastává až v okamžiku vaší smrti. Žel bohu, takovýchto vystřízlivění je ve hře až moc, protože obtížnost je místy značně nevyvážená a ke dvěma přístupným obtížnostním stupňům (střední, těžký) by se občas hodil i lehký.

XANA

Zapomeňte na Laru Croft nebo Lulu, virtuální kočkou je Xana! Phenrig vám na začátku hry „vpustí“ do mozku, aby vám dělala při vaší výpravě společnost. Sem tam vám poradí, v příběhu hraje velkou roli, ale o to vlastně ani nejde. Pronáší komentáře, zvláště pak na účet Leanny, kterou hned od začátku nemůže vystát. Před zahájením hry vás nečeká tvorba postavy. Ta je totiž pevně dána a vy si ji jenom za získané skill pointy (rozuměj splněné questy) upravujete. Můžete se vydat cestou permanentně zkrvaveného barbarského válečníka, tajemnou aurou obklopeného mága nebo téměř neviditelného zloděje.

Anebo zkombinujete vše dohromady. Fajn je, že i když se rozhodnete, dejme tomu pro svalnatého hrdlo/ruko/nohořeza, další vývojové stromy se vám nezamknou. Nic vám nebrání v tom se přiučit nějaké to kouzlo nebo kapsářství. Pokročilejší schopnosti se pochopitelně můžete naučit až po osvojení těch méně mocných, s čímž je, hlavně u kouzel, spjatý problém. Prvotní kouzla jsou žalostně slabá, takže počátečních pár kapitol mágové stejně odsekají mečem, než získají dostatek bodů pro nákup lepších kouzel.

Dark Messiah není žádné hardcore RPG, je to především řežba a tak se k němu v otázce vývoje postavy musí přistupovat. Každá ze tří větví schopností nabízí, v porovnání s tradičními RPG giganty skillů jenom pár, což by příznivce čistokrevných RPG mohlo zklamat.

Bojovník si třeba může zlepšit boj s donucovacími prostředky, zvýšit sílu pro možnost ovládání lepších zbraní nebo šanci na kritický útok. Mág se učí hlavně nová kouzla (fireball, zmražení, blesk, telekineze...) či zvyšuje maximální množství many a zloděj se např. stává tišším, méně viditelným a osvojuje si boj s dýkami, aby mohl provádět zabití na jeden zásah ze zálohy. Pak tu je ještě několik dalších, nezařaditelných - imunita vůči nakažení jedem či permanentní navýšení hitpointů.

Boj, boj a zase boj

O tom vlastně celý Dark Messiah je. Žádné větvené dialogy, činění mnoha rozhodnutí nebo cestování po otevřeném světě. Všechno se tu točí kolem bitkaření, které je zpracováno perfektně. Ano, chvíli trvá, než si zvyknete na first-person pohled, než se naučíte ovládání a odhadovat vzdálenosti, ale jakmile do toho všeho proniknete, budete si chrochtat jako prase při drbání.

V roli válečníka to není jenom o oblivionském klikání a otáčení pohledem o 360 stupňů ve snaze zasáhnout vše ve vaší blízkosti. Typů úderů je na výběr až překvapivě hodně. Záleží na délce držení levého myšítka, na směru vašeho pohybu, na vaší rychlosti, v potaz se bere i fakt, jestli se zrovna plížíte nebo skáčete. A teď k tomu ještě připočtěte možnost v jedné ruce držet štít i hodně užitečné kopání a dostanete velice solidní porci ataků.

Zklamání z využívání prostředí

Před vydáním značně proklamovaným prvkem bylo časté využívání prostředí ve svůj prospěch díky propracované fyzice. Což o to, je to svatá pravda, ale naskýtá se stejná otázka jako v případě vysokého počtu proveditelných útoků – opravdu to využiji? Nalijme si čistého vína – ani ne. 

Potěší, že jsou všude možně rozmístěna třeba lešeníčka se sudy, kterým stačí podkopnout nohu a vše, co nesou, se sesype na zem a smete protivníky. Jenže je tu hned několik zádrhelů. Těch chatrných konstrukcí si člověk moc často nevšimne, protože než se vůbec dostanou do zorného pole, už vás s otevřenou náručí vítá horda nepřátel, takže není čas koukat se po okolí, jestli tu náhodou není něco využitelného. Další věcí je to, že když na potvoráky něco sesypete, tak nejenže je to většinou ani nezabije, ale ještě k tomu vám pod nohama bude překážet napadané harampádí.

Spíše než pasti se ke slovu dostanou všude možně se válející předměty. Šutry, krabice, sudy se v boji osvědčí snad více než klasické zbraně. Nepřítele většinou rovnou shodí na zem a nic vám pak již nebrání k němu dojít, zabodnout mu čepel do hrudi a ukončit tak jeho mrzký život. Mág navíc může většinou krámů mrskat pomocí telekineze a to je pak teprve ta pravá zábava. Někdy se spustí i zajímavá řetězová reakce, kdy letící oponent sejme lešeníčko, které spadne na přihlížející pod ním.

Pěkná to sebranka

Na své pouti potkáte celou řadu přisluhovačů zla. Od slabých vojáků a kouzelníků se dostanete k orkům, menším ale početným goblinům, ještě menším, ale ještě početnějším a k tomu pěkně otravným a jedovatým pavoukům. Postupem času se proti vám postaví i již zmiňovaní zombíci, kyklopové, dále pak ghúlové připomínající Gluma z Pána Prstenů, silnější rytíři i mágové a nechybí ani bossové. Na ně je někdy třeba vyzrát speciální taktikou (drak Kao Pai), zdlouhavě bojovat ze všech sil a neustále se dopovat lektvary, anebo hrdinsky utíkat.

Druhů nepřátel je tedy hodně, ale to samé naštěstí platí i o zbraních. Do rukou dostanete všemožné meče, dýky, hole, štíty nebo luky. Každá potvora je náchylná vůči nějakému typu magického zranění a praktické je, že se nepřátelé se stejnou slabou stránkou zpravidla vyskytují společně, byť jde o různé druhy. Třeba démonické potvory jako kyklopové, orkové a goblini nemají rádi blesky, lidé či pavouci zase oheň.

Design úrovní

Až na občas nešikovně zpracované pasti jsou však levely parádní. Úrovně povětšinou nejsou moc větvené a až na pár výjimek je vždy jen jedna možná cesta. Na nějaké prostorové puzzle ala Tomb Raider si také nechte zajít chuť, maximálně tak musíte přeseknout lano držící balvan, který prorazí zeď a tedy utvoří cestu dál. Prostě jako klasická střílečka, jenom s tím rozdílem, že tohle je ve fantasy provedení a můžete se zdokonalovat.

Zaměření hry odpovídají i samotné úkoly na vaše bedra kladené. Ať už máte někam dojít, něco sebrat, někoho vysvobodit nebo s vysvobozeným někam přesunout, aby něco sebral, plnění je vždy propojeno s neustálou řežbou. Na druhou stranu, řežba je to zábavná, takže se žádný problém nekoná. Jediné, co nejspíš úplně nesedne, je až příliš velká koncentrace questů typu „Vrať se“. Kdyby se cestou zpět alespoň něco změnilo, nic neřeknu, ale procházet hluchá a již navštívená místa je, lehce expresivně řečeno, vopruz.

Nicméně prostředí je variabilní a nápadité, sem tam narazíte na skrytou komnatu s lektvary, kouzelnými svitky nebo rovnou novou zbraní... Navštívíte středověké město, bitevní loď, pradávné chrámy, tajný podzemní komplex nekromantů, líhně předimenzovaných pavouků i překrásné domečky zabudované do skal nad hlubokými propastmi. Snad jen kdyby bylo více rozlehlých exteriérů namísto klaustrofobických koridorů. Tak jako tak, cestovka Arkane Studios pro vás připravila exotický zájezd, na který jen tak nezapomenete.

Ačkoliv to z místy negativně laděného textu nemusí vyznít, Dark Messiah of Might & Magic se povedl. Sice tolik proklamované využívání herního prostředí ve svůj prospěch zklamalo a poměrně nevybalancovaná povolání spolu s neuspokojujícím vyvrcholením také nepotěší, ale další chybky jsou již minoritní. Jedná se o bez debat povedenou akční a - co je hlavní - i netradiční RPG rubačku, která tu chyběla. Fanoušci fantasy akcí budou spokojeni.