Curse of the Dead Gods

Roguelite, nebo roguelike?

Loňský Hades patřil mezi to nejlepší, co nabízí žánr, jemuž můžeme říkat „roguelite“. Dokonce patřil jednoznačně mezi nejlepší hry roku. Jeho krutým následovníkem měla být Curse of the Dead Gods od dvanáctičlenného studia Pastech Games, která se konečně vyškrábala z předběžného přístupu, a my si tak můžeme vychutnat prokletí starých bohů v celé jeho kráse.

Curse of the Dead Gods je čistokrevná roguelite zábava. Příběh zde prakticky neexistuje, prostě se vzbudíte někde v kobkách, aniž by vás, na rozdíl od zmiňovaného Háda, rušily nějaké dialogy nebo cokoliv byť jen trochu připomínajícího zápletku. Vadí to? Mně rozhodně ne, protože prim v titulech podobného ražení hraje vždy hratelnost a vše ostatní je třešnička, která může potěšit, ale i pokazit celý zážitek.

Budiž buď proklet!

Trochu netradičně pro daný žánr je zde i tutoriál, který vás naučí ovládat zbraně, pohyb a představí vám základní mechanismy. A jak už naznačuje název, jedním z nich jsou prokletí. Během průzkumu kobek a jeskyní se vás totiž ti zatrachtilí mrtví bohové snaží zaklít.

Je to zábavná úprava klasické formulky, která nejenom ztěžuje hráči průchod, ale v jistých aspektech mu naopak razantně pomáhá. Jeden příklad za všechny: Můžete získat prokletí, které stanovuje, že veškeré povalující se mince velmi rychle mizí ze země, nicméně jich je mnohonásobně víc, než kdyby místností procházela postava, na kterou si bohové takto nezasedli.

Prokletí je zde celá řada a nikdy dopředu nevíte, které schytáte. Začarováni můžete být až pětkrát s tím, že první čtyři kousky jsou vždy náhodné a ten poslední, pátý, je vždy stejný: Začnou vám ubývat životy a jejich počet se zastaví na 1 hp. Během hraní se však můžete prokletí zbavit, buď používáním rozličného vybavení, nebo porážením bossů, jejichž skon vždy vymaže jedno z prokletí dle vaší volby.

Dalším pěkným mechanismem je boj mezi světlem a tmou. Vaše postava je mimo jiné vybavena loučí. Světlo dokáže včas odhalit nebezpečí, ať už to jsou démonické bytosti, nebo pasti. Ve tmě jste naopak náchylnější k případnému poškození. I na světlo a tmu se navíc váže několik kleteb, které s původním rozložením sil dokážou řádně zamíchat.

Víc bossů, víc zábavy

Když se ponoříte do prozkoumávání kobek, většinou máte na výběr ze tří druhů map. Každá varianta představuje jednoho z bohů, ale dávejte si pozor hlavně na barvu celé lokace – podle toho poznáte, co se na vás chystá, protože v různých sklepeních čekají různé druhy nepřátel, pastí i finálních bossů.

Lokace jsou ale opravdu jen tři a ani diverzita nepřátel není bůhvíjaká. Velká část hry mi přišla poměrně snadná, a to bohužel včetně soubojů s nejtužšími nepřáteli. Trošku tomu ovšem pomůže odemknutí těžších obtížností, které zajistí, že budete častěji narážet na nebezpečné bossy.

Když na váš meč čekají tři obří protivníci, je obtížnost už velmi tuhá a od hráče se vyžaduje i trochu taktiky. Například si musíte dobře rozmyslet, do jaké části kobek se vydáte, protože podle toho dostanete patřičnou odměnu.

Můžete se třeba probojovat ke svatyni, která vám zvýší jednu nebo dvě ze tří dostupných statistik. Ale za každé přání se platí, takže buď máte dostatek nasbíraného zlata, nebo budete platit krví. Platba krví zvyšuje vaše prokletí a na vyšších úrovních je nutné nenechat se prokletím dohnat až na poslední pátý level. Zvlášť v kobkách, kde se protivníci míchají mezi sebou a i v obyčejných místnostech na vás čeká šampion, který býval na nižších průchodech bossem.

Další místnosti nabízejí vylepšování zbraní či zkrátka peníze nebo obnovu zdraví. Jenomže i u léčivé studánky platíte zvyšujícím se prokletím. Během cest narazíte i na talismany, které vám přidávají různé bonusy a záleží na vás, který se vám zrovna v daný moment hodí. Věci, co vám padnou a nehodí se, můžete obětovat starým bohům a oni vám za to propůjčí menší bonus. Třeba vás vyléčí, srazí prokletí nebo vám věnují menší obnos zlaťáků.

Celý tenhle systém je neuvěřitelně komplexní a nutí hráče neustále koketovat s novými postupy v závislosti na dostupné výbavě a míře prokletí. Někdy tyto náhodné jevy způsobí, že svoji jeskyni dokončíte s prstem v nose, ale někdy je každá další místnost čirým utrpením. A tohle mě vlastně u hry drželo neustále. Zvlášť když se nedařilo, říkal jsem si, že další pokus musí být lepší, že to bude konečně to pravé.

O dýkách, drápech a jiných zbraních

Po dokončení kobek získáte token, díky kterému můžete postoupit do vyššího patra s tužšími protivníky a více bossy. Za zabíjení bossů dostáváte modré lebky a zelené prsteny, které slouží k odemykání nových zbraní a především permanentních požehnání.

Požehnání můžete mít najednou na sobě až tři a každé jedno vás nějakým způsobem vylepšuje. Některá zvedají jen základní statistiky, ale najdou se i taková, které vás v kritický moment vysloveně zachrání. Nicméně jsem měl z celkem dvacítky možností pocit, že použitelných je opravdu jenom pár. Za celou dobu jsem svůj set požehnání změnil asi dvakrát. Možná by bylo lepší tyto bonusy generovat náhodně, protože mě jinak nic nenutí měnit svou zaběhlou sadu. Startovní zbraně ostatně náhodně generované jsou – a velice mě baví.

Zbraně se dělí na primární, sekundární a obouruční, přičemž váš hledač pokladů může nosit a používat všechny. Já jsem si hrozně oblíbil kombinaci pařátů jako primární zbraně a dýky jako sekundární. Těžké obouruční zbraně jsem takřka nevyužíval, protože každý úder žere staminu, kterou jsem potřeboval na úskoky.

Zbraní je ale opravdu velké množství a můžete je zajímavě kombinovat. Jsou zde házecí nože a sekery, meče, palice, kopí, luky a mnoho dalšího. A navíc – každá zbraň se liší kvalitou. Čím kvalitnější, tím více má dostupných bonusů, a právě správná kombinace bonusů hodně pomůže při průchodu jeskyní.

Bohové vzhlíží k Zagreovi

Na hře mě kromě skvěle navrženého roguelite systému nadchla hlavně grafická stylizace. Jako fanoušek Darkest Dungeonu jsem se zde cítil jako doma. Ostré, komiksově řezané rysy, protkané tím správným nádechem temnoty, se mi trefily přesně do vkusu. Nabrousit dýku, vrhnout se do další jeskyně – ani jsem se k tomu nemusel přemlouvat!

Curse of the Dead Gods sice nedosahuje kvalit loňského Háda, protože to je laťka sahající někam k Mount Everestu, ale i tak se jedná o více než zdařilý roguelite, který zabaví na desítky hodin. Jenom škoda menší diverzity nepřátel a prostředí. Jinak jsou ale prokletí bohové skvělou hrou, která jen dokazuje, jak moc vzkvétají dobrodružství, která se nebojí vás zabít a poslat zpátky na začátek.