Cuphead

Vzhůru do pohádky

Cuphead je liška podšitá. Zláká-li svým pohádkovým zjevem naivního tátu k nákupu virtuální zábavy pro své ratolesti, ty se ještě rády vrátí k pastelkám. Na pozoru by se však měli mít i zkušení a dobře informovaní hráči, které tak jako tak může zaskočit obtížnost, překonávající i většinu osmibitových arkád. Těmi se Cuphead herně inspirovala, přestože líbezným zevnějškem vybízí ke zdánlivě příjemnému návratu až do zlaté éry kreslené grotesky.

Hra napodobuje americké animáky z 30. let tak věrně, že skutečně vypadá jako poklad z televizního archivu. Právě na televizoru je iluze dokonalá, hra si pomáhá uměle vytvořenými šmouhami, škrábanci, zašlými barvami a akvarelovým pozadím. Uměleckým vrcholem je animace, která propůjčuje postavičkám typicky dobový projev.

V Cuphead lze postupně potkat desítky hrdinů, kteří s okouzlující přesností imitují ty staré kreslené. Například se rytmicky pohupují v kolenou, nebo si bláznivě deformují těla a obličeje. Však to asi znáte - vypoulené oči na talíři, břicha jako létající balony... Autoři však napodobovali opatrně, aby se nejen nedostali do křížku s právníky od Disneyho, ale zároveň aby při vší inspiraci zůstali originální.

Přestože herní hrdinové jako by patřili do rodiny myšáka Mickeyho, Pepka námořníka, Betty Boop nebo kocoura Felixe, fyzicky se jim nepodobají, což asi ocení jen žánroví fanoušci, ale to neznamená, že by hra neuměla zaujmout, či přímo rozesmát, nikoho dalšího. Vždyť hlavní hrdina, respektive hrdinové (zvolíte-li lokální kooperaci) dostali podobu hrnků na kakao s brčkem. Možná takové máte v kredenci. Úplným protikladem k líbezné výtvarnosti je nicméně způsob, jakým se Cuphead hraje.

Vzhůru do boje

Odvrátíme-li zrak od infantilní zápletky, ve které hrnečkové sbírají cizí duše, aby se vykoupili ze smlouvy s ďáblem, je Cuphead de facto slepencem soubojů s bossy, a pakliže nepatříte zrovna k přeborníkům v disciplíně, která jiné hry zpravidla uzavírá, připravte se opravdu na nejhorší. Kromě několika drobných meziher prakticky nic jiného než „finální“ bitvy hra neobsahuje a ke všemu jsou ještě o fous náročnější, než bývá zvykem.

Ještě, než k soubojům dojde, Cuphead si z vás naposledy vystřelí. Nabídne dětinské menu jako z Commander Keen, ve kterém se jednotlivé výzvy volí shora v pestrobarevném rozcestníku. S prvním soubojem ale veškerá legrace opravdu skončí. Přestože postavičky samotné se smát nikdy nepřestanou, bude to už jen zlomyslný škleb jako od Critters. Groteska se změní v horor.

Těžší než obvykle

Traduje se špatný vtip, že hotová verze hry je slabším odvarem jakési původní, kterou tvůrci museli předělat, aby se vůbec dala hrát. Jenže i nyní je Cuphead krutá a nemilosrdná. Je to demižon frustrace z ohromného a kolikrát nazmar vynaloženého úsilí.

Obludná obtížnost má původ v opatřeních, ke kterým se herní vývojáři běžně neuchylují. Předně je hra ohňostrojem efektů, na které se sice příjemně dívá, ale snadno se v nich ztrácí přehled o nebezpečí. Co je cizí útočná salva? Co je past!? A co jen mráček plující neškodně kolem? Potrápit umějí také nezvykle malé soubojové arény, ve kterých není mnoho prostoru k manévrování.

Prostor pro akci je zpravidla olemován mantinelem jedné obrazovky, a pokud se kromě postav ještě něco rozhýbe, je to většinou jen interaktivní pozadí na principu kolotoče, což hrdinský šálek pasuje do role křečka v drátěném kole, na kterého se valí doslova nevyhnutelné problémy. Bossové ke všemu bývají narostlí přinejmenším do třetiny scény a rádi se ještě pitvoří tak, aby ji nakrátko zakrývali skoro celou. Vyhnout se jim pak už ani není otázkou štěstí. Prostě to nejde.

Usilovně do toho

Ubrečená cibule, šášula z cirkusu, žabák v boxerských rukavicích... To je jen maličký vzorek ze zhruba třech desítek rozkošných bestií, které ale takřka nejdou sprovodit ze světa. Než se hrníček v každém souboji nadechne k útoku, jsou obvykle jeho tři chatrné životy vyčerpány. Herní praxi ztěžuje i fakt, že bosáci a jejich nohsledi vytvářejí nepředvídatelné situace. Vývoj soubojů je sice možné odhadovat, protože procházejí pravidelně se střídajícími fázemi, ale nelze se je učit nazpaměť. Stačí totiž o centimetr jinak uskočit a celou bitvu už zase řídí pánbůh.

Snad jediným klíčem k překonání frustrace je nezlomná vůle a síla v tréninku. Zní to jako fráze, ale vzhledem k tomu, že úspěch v jedné výzvě obvykle podmiňuje otevření dalších, nic jiného, než enormní úsilí vám nezbude. Chcete-li ze hry vidět víc než jen tutoriál, je potřeba využít zejména nabízené bonusy, se kterými se hra alespoň akademicky snaží pomoci.

Bonusy lze dokupovat za dílčí úspěchy, přijdou-li nějaké. Postavička se díky nim trvale zlepšuje v pohybu, obraně i útoku. Může si dokupovat obratné úskoky, krátkodobá mizení na zmatení nepřítele a především vybírat ze zásoby primárních a sekundárních útoků. Některé zbraně se chovají jako granátomety, jiné používají naváděné střely. Je to zkrátka alchymie, která při správném použití může teoreticky dovést k úspěchu.

Na Cuphead je nutné pohlížet především jako na mistrovské dílo herního designu. Úžasný výtvarný styl a animace s jazzovým podkresem od Kristofera Maddigana vytvářejí dokonale autentickou vzpomínku na nezapomenutelné období hollywoodské kinematografie a hra se na první pohled zalíbí opravdu každému. Dokud se však nevezme do ruky ovladač. Pak zůstávají jen ti nejotrlejší. Dokončit Cuphead by se mohlo stát samostatnou sportovní disciplínou, což pro běžné smrtelníky není zase tak dobrá zpráva.