Cultist Simulator

Kult osobnosti

Cultist Simulator vypadá jako karetní hra, ale ve skutečnosti se v kartách skrývá mnohahodinová tvorba smyšleného náboženství, filozofie a společenského řádu. Karty jsou nositelkami herní mechaniky a příběhové pointy, ve které hráč koncentruje duchovní moc a dláždí sobě i svým bližním novou cestu do nebe.  Přitom se po celou dobu hraní nezvedne od herního stolu.

Navzdory spartánským kulisám charakterizuje hru mimořádná svoboda rozhodování. Ta se spojila s roguelike úrovní náročnosti, a proto nelze nikdy s jistotou předvídat, jaký osud vaši sektu v každé nově rozehrané kampani potká. A že oněch restartů opravdu bude. Virtuální smrt a neúspěch, to je kult, který hra vyznává ze všech nejraději.

Utopen v nesnázích

Okultismus se ve hře praktikuje pod rouškou rozdvojeného života ve stylu: ráno lékařem, večer šamanem. Kontakty z civilního světa postupně otevírají širší možnosti v hlásání duchovní pravdy a v náboru stoupenců, přičemž hrozí konflikt s úřady, pokud se kult ukáže být v rozporu s dobrými mravy. Základním dilematem hry je tedy udržení své duchovní moci v hranicích diskrétnosti a současně i nutné popularity.

Náboženská vize praktikovaná úsměvně na koleni, ale s dalekosáhlými cíli, může prýštit z jakékoliv zdroje. Ze snů, z vidění, bludných představ, kacířských knih i obyčejné lidské hlouposti. Kaskádou rozhodnutí se můžete v příběhu dopracovat až kupříkladu ve vyznavače Svaté lesní pěšiny, po které své ovečky dovedete k raketě do vesmíru. Stejně tak se ale na konci lesa může objevit hora šišek zakrývající mrtvoly vašich kultovních obětí a sekta jako vystřižená z černé kroniky skončí na nejbližší policejní stanici.

Události, ke kterým ve hře dojde, by člověku vystačily na několik životů. Přitom se dějí skutečně jen v rámci karetní hry nesoucí veškerý smysl dění. V praxi proto hra vypadá docela jednoduše. Na stole leží několik boxíků reprezentujících aspekty běžného života, jako je práce, přemýšlení, snění a komunikace a každá kategorie přitahuje a zároveň i nabízí karty s různým významem ke zkombinování. Co však vypadá snadně, je ve skutečnosti neuvěřitelně komplikované.

Kouzlo experimentu

Skládanku, která plodí dějovou zápletku, dramatizuje fakt, že významy karet nejsou vždy jednoznačné. Nemusí jít pokaždé o konkrétní pozvánku na schůzku s věrnými. Mnohdy jsou to výjevy ze snů a jiná abstraktní poselství, které hra příliš nevysvětluje, což je její kouzlo a zároveň i prokletí. Od stvoření čarokrásného příběhu o bláznivých sektářích dělí hráče docela frustrující vakuum marných kombinačních pokusů s nejasnými cíli.

Spíš než na konkrétních faktech si hra zakládá na symbolice a náznacích. Je to stavebnice složená z kusých informací a mlhavých souvislostí, mezi kterými teprve nutno najít pojivo a hlubší smysl. A protože se nekladou téměř žádné překážky způsobům, jak s nekonkrétností naložit, mají mnoho podob i herní zážitky z toho vycházející, včetně zlosti a bezradnosti.

Zejména v počátečních seznamovacích hodinách hraní je nemožné vnímat Cultist Simulator adventurníma očima a těšit se na špičkovou mysteriózní kriminálku. Ta sama od sebe nepřijde, přestože k ní hra přirozeně směřuje. Jste to vy a ne hra, kdo tvoří příběh, a upřímně řečeno, jde o tvorbu velmi obtížnou. Zejména zpočátku prakticky není v lidských silách vybudovat smysluplný děj už proto, že hra není příliš intuitivní a spoléhá se víceméně na experimentování, ze kterého sice mohou, ale nemusí vzejít silné zápletky.

Vlastní osud mimo kontrolu

Ze zamotaného chomáče dojmů a indicií nelze v Cultist Simulator vybudovat nic smysluplného přinejmenším do doby, než aspoň trochu pochopíte nesrozumitelná pravidla a vyrovnáte se s mnoha okolnostmi, které hra nekomentuje. Například s tím, že na rozdíl od běžných karetních her v ní prakticky veškerá rozhodnutí činíte pod časovým nátlakem. Dobrá polovina karet má pouze dočasnou účinnost a po vypršení limitu jednoduše zmizí, což „potěší“ zvláště při tvorbě kombinace, do které by se chvíli poté náramně hodily.

Nepředvídatelnost, role náhody a neustálé návraty na start, to je obvyklé koření roguelike her. Jenže v Cultist Simulator chutná jen dokud si neuvědomíte, že kdyby hra jenom trochu ubrala na drsnosti, mohla by být zábavnější.

Nemožnost předvídat následky svých činů a fakt, že dobře rozjetou kampaň hatí neřešitelné detaily, má devastující účinky především na příběh, který se obvykle rozpadá dřív, než stihne ukázat svoji literární sílu. V jedné ze zápletek vás hra například dožene k uvěznění svých stoupenců v domácí temnici. Bizarní příhoda ale vzniká spíše omylem a hlavně velmi nevhod, neboť vězně už nemusíte umět propustit a využít je k rituálům, náboru duší, badatelství či k odlákání nežádoucí pozornosti zvenčí, zkrátka k běžné činnosti sekty. Oslabená kampaň pak vyzní zbytečně do ztracena a hráč se znovu přesvědčí o tom, že nemá svůj herní osud pevně v rukou.

Forma nad obsahem

V Cultist Simulator jsme si náramně užili lovecraftovsky bizarní atmosféru, ve které košatě popisovaná fantazie plodí osvícené i naprosto scestné myšlenkové proudy, jako je kupříkladu nekrofilský kult či sdružení kanibalů. Zrovna tak příjemně zaměstná mikromanagement činností, když prostřednictvím karet „obsluhujete“ chod tajné organizace a čelíte oficiální moci. Správa kultu a hutná atmosféra jsou však jedinými stmelující prvky v jinak příliš rozkouskovaném herním dění drceném permanentním časovým tlakem (byť s aktivní pauzou) a tendencí hry absolutně nic nevysvětlovat.

Cultist Simulator jednoduše nezapře autorský rukopis Alexise Kennedyho, spolutvůrce Fallen London a Sunless Sea. Britský vývojář rád shazuje hráče na širé moře v píchnutém člunu a utopit se v jeho hrách není žádný problém. V Cultist Simulator je však mnohem více zmatků a nejasností než ve zmíněných hrách, a proto si nás i přes zajímavý námět, originální zpracování a nespornou myšlenkovou hodnotu příliš nezískala. Forma až moc zastínila její obsah.