Crypt of the NecroDancer

Kdo netančí s námi...

Crypt of the NecroDancer je netradiční "roguelike dungeon crawler" postavený na hudbě. Že to zní šíleně, náročně a ještě jednou šíleně? To si pište! Jenže, když se coby mladá dívka vydáte hledat odpovědi na otázky a skončíte v kryptě nekromanta posedlého beaty, holt musíte skákat, jak jeho reprobedny pískají... tedy duní.

Brace Yourself Games postavili jednotlivá patra na náhodném generátoru, podlahu úrovní rozdělili na pomyslnou šachovnici, a pak je naplnili nepřáteli i poklady. Ve spodní části obrazovky vám do rytmu tluče srdce a na vás je, abyste veškeré své akce podřídili hudbě. To znamená, že se pohybujete a bojujete, jen když vám to dovolí. A to pěkně hezky v duchu již zmíněného Dance Dance Revolution - všechno ovládáte směrovými šipkami.

Minete-li, vaše postava neprovede požadovanou akci. Pokud se vám naopak daří sladit s rytmem všechno to lootování, zabíjení a poskakování podzemím, zvyšuje se vám násobič spadeného zlata, podlahu začnou prosvětlovat disco dlaždice a celá hra nabírá na ujetosti.

Dřina na parketu

„To je šílenství, jak mám hrát něco takového?“ ptáte se. Inu, dle očekávání dost obtížně. Na druhé straně je koncept spravedlivý. I tentokrát platí, že za pokořenou roguelike hrou stojí hodiny tréninku, učení se a zlepšování dovedností. Postupně přijdete na to, že každá příšera má určitý vzorec chování i pohybu. Když jim přizpůsobíte svoje hopkání, uvědomíte si, že je docela snadné nepřátele zabít. Samozřejmě ale platí, že čím víc jich je na obrazovce a čím divočejší vám k tomu hraje písnička, tím komplikovanější je situace.

Minimálně v základním módu jde navíc stranou veškerá chuť dungeonem v rychlosti proběhnout, bleskově uskakovat a hrát tak nějak ze všech sil. Musíte si uvědomit, že tentokrát jste otroky rytmu a odpor je zcela zbytečný. Je třeba se naučit trpělivosti a najít si správné načasování.

Zhudebněná klasika

Jakmile se jednou správně rozhoupete, rozvine se před vámi čtyřaktové dobrodružství s chytře navrženými bossy, zajímavě postavenými a zničitelnými (!) patry dungeonu, nepřáteli, co vám nedají nic zadarmo a také celou řadou předmětů. Konkrétně jejich drop z náhodně rozmisťovaných truhel a několik dalších prvků hra opírá o sbírání diamantů a jejich investování.

Vybavení si odemykáte, ale do boje s ním standardně nevyrážíte – pouze si zajišťujete šanci, že vám takříkajíc může spadnout. Hra navíc dovoluje trénovat proti zvoleným nepřátelům nebo bossům, nabízí speciální eventy a dokonce mění pravidla podle postavy, s jakou vyrazíte za dobrodružstvím. Jedna například odkopává bomby, druhá zase může s přehledem kašlat na rytmus a prostě změnit hru v tahovou záležitost, kdy se nepřátelé pohybují v tom samém okamžiku, co vy. Hru to sice značně usnadňuje, ale také připravuje o velkou část zábavnosti.

Míra zábavnosti se opírá též o fakt, že můžete dungeon prohopsat pěkně na svou vlastní hudbu. Algoritmům sice chvilku trvá, než jednotlivé písničky zanalyzují, a jejich hledání v systému také není kdovíjak intuitivní. Když si ale dáte tu práci, můžete jedno patro vyčistit s The Prodigy v zádech a u druhého zase rozmlátit klávesnici, protože jste si bláhově navolili black metal.

Ještě jedno repete a jdu spát

Tvůrci stvořili něco jako nový žánr, říkejme mu třeba DDR (Dance Dance Roguelike), a v podstatě milionkrát ohraný koncept vyšvihli do zcela nových výšin, případně hloubek. Je drsný, je krutý, je nesmlouvavý, je zničující.

Pokud jste však dočetli až sem, pravděpodobně ve vás dřímá masochista a přesně po takovémto druhu zážitků a her toužíte. Vám tedy lze návštěvu krytpy nekrotanečníka jedině doporučit. Vy ostatní byste si ale měli velice dobře rozmyslet, jak moc vám záleží na osobní hrdosti. Jen málokterá hra vás totiž dokáže tak nechutně zostudit klidně už v prvním levelu.