Crusader Kings III: Royal Court

Přesně to přináší Royal Court, první velké rozšíření výborné středověké strategie Crusader Kings III, v níž si hrajete na feudálního vládce. Usměrňovat haštěřivé vazaly za pomoci vlídného slova či katovské sekery bylo vaší milou povinností už v základní hře, ovšem v DLC k tomu dostanete 3D zobrazení svého vlastního dvora, kde sedíte na trůně a kolem vás stojí dav vašich nejvěrnějších… Plus třeba samozřejmě i nějaký ten zrádce s nekalými úmysly.

Vy zkušení, kteří už máte z koruny za poslední rok bolavý krk, moc dobře víte, jak běžně probíhá taková hra Crusaderů. Začnete jako nějaký hrabě, kníže nebo král, začnete válkou či sňatkovou politikou sezobávat okolní území, občas se pohádáte s papežem nebo z něj vymámíte penízky, no a když už to vypadá, že vás nic nemůže zastavit, nespokojení vazalové vyvolají devastující občanskou válku, která váš stát rozetne vedví.

To všechno se v novém DLC děje taky, akorát, řekněme, osobněji. Místo abyste si řekli: „Hmm, tady můj rytíř Bronislav mi v bitvě dobře posloužil, co že bych mu do správy svěřil Litoměřice?“, přijde za vámi sám Broňa, pokloní se před trůnem a prohlásí: „Drahý vládce, věrně ti sloužím už dvacet let a krvácím pro tebe na bojištích domácích i přespolních, co kdybys mě jmenoval váženým baronem plzeňským?“ „Uhmmmm, cožejakže?“ probudí se z mikrospánku opodál stojící Osvald, vážený baron plzeňský. Vy se v tu chvíli můžete rozhodnout, jak s celou situací naložíte, koho pošlete panovat, koho naštvete, zda vám věrnost jednoho stojí za zatrpklost druhého.

Dvůr samozřejmě nežije jen zásadními rozhodnutími a mocenskými škatulaty s modrokrevníky. Někdy se prostě spolu dvě hrabata porafají kvůli výstavnímu hřebci a vy je musíte uklidnit, jindy zachytíte šu(š)kandu, že si vaše dcera s jedním z rytířů užívají v nekřesťanských radovánkách, sem tam váš malý synek počmárá stěny barvou a vy se musíte rozhodnout, jestli to přehlédnete, vyplísníte ho nebo ho necháte napíchnout na rožeň a pomalu upéct nad jemným plamenem (no dobře, poslední možnost je vymyšlená, ale neměla by být – víte, kolik ve středověku stála purpurová omítka?!).

Rozhovory po povrchu

Dvorní život je rozhodně vítané osvěžení, sklenička ledové vody, když se po všem tom dobývání a přemalovávání mapy na barvu svého království cítíte poněkud emocionálně vyprahlí. Jenže je to sklenička, která postupně teplá. Dvůr s každou další interakcí svoje kouzlo postupně ztrácí.

Zásadním důvodem je skutečnost, že dvorní události se začnou velice rychle opakovat. Nevládl jsem svému království ani 50 let a už jsem u dobré třetiny dialogů věděl naprosto přesně, o co se jedná, ani jsem je nemusel číst. A když po vás poosmé za poslední dekádu nějaký napůl povědomý starosta vyžaduje, abyste mu snížili daně, protože sousední biskup ho trápí ekonomickými sankcemi, iluze skutečného vladaření se začne prohýbat jako plátové brnění pod vytrvalým bušením válečného palcátu.

On je to ale ve skutečnosti výrazně hlubší problém než jen líní scenáristé, kteří nedokázali vymyslet dost různých interakcí. I u těch, které ve hře jsou, si postupem času všimnete, jak jsou povrchní, potěmkinovské, bez návaznosti na širší dění ve světě.

Byl jsem dost nepříjemně překvapený, když jsem si uvědomil, že každé rozhodnutí je omezeno na jedno jediné kliknutí. Přijdou dva chlápci, překřikují se, kdo z nich je vlastně padouch a zločinec, vy jednomu z nich dáte přednost, vyskočí vám tabulka ukazující, jak se změnily vaše vztahy, případně jestli vám z toho káplo nějaké zlato či něco podobného… A to je konec. Jednorázové A nebo B. Rozhovor nepokračuje dál, ten samý člověk nepřijde za pár týdnů s novou žádostí, událost nemá několik fází, které by se třeba postupně proplétaly a zamotávaly, a vy si tak mohli tvořit svůj vlastní minigamebookový narativ. Chci tohle, dáš mi to? Jo, dám, ne, nedám. Tečka, konec, zapomenuto.

Interakcí by mělo být víc, měly by být složitější a taky logičtější – až příliš často se mi zdá, že za mnou se svými prosbičkami přicházejí naprosto náhodní dvořané, jako kdyby si hra hodila kostkou, jaký event že mi to tentokrát chce naservírovat, pak zavřela oči a vyententýkovala k němu toho nebo onoho, vždyť je to vlastně jedno.

Spousta věcí po kapsách 

Současný dvorní systém působí spíš jako takový základ, který skutečně rozkvete až s budoucími updaty. A to samé se dá říct o nových artefaktech.

Mnohokrát jsme v redakci diskutovali nad tím, jestli Crusader Kings považovat spíš za strategii, nebo za RPG – no a s novým rozšířením se přikláním zase trošku blíž tomu druhému, protože váš panovník dostává vlastní inventář, takže na sebe může navléct legendární zbroj hrdiny Rolanda, na hlavě nosit diamantovou korunu, která generuje prestiž, v ruce třímá meč Karla Velikého a do třísel ho píchá posvátný hřeb z Ježíšova kříže.

Ale opět: Má to význam? Kromě drobných buffíčků bych si artefaktů vlastně pomalu ani nevšiml. Těším se, co s nimi provede modifikace ze světa Hry o trůny, protože nezničitelný meč z valyrijské oceli, který v případě potřeby zabije i zombíka, asi bude trošku jiné kafe než dýka, co přidává mizerné +3 k vaší oblibě u všech důležitých vazalů.

Podobné to je s těmi artefakty, kterými neověšujete vlastní osobu, nýbrž trůnní sál – všemi možnými gobelíny, prapory, prastarými zbraněmi nevhodnými k boji či krabičkami s vytrženými jazyky důležitých světců (ne, nekecám). Jednak jsou jejich bonusy podobně nezáživně číselné a nestane se, že by třeba někdo okomentoval, jaká vám to nad hlavou visí pěkná tapiserie, jednak mě dosti zklamal jejich estetický dopad.

Víte, byl bych rád, kdyby můj trůnní sál byl skutečně můj. Kdybych si ho mohl načančat a vymazlit jako milionář svoje nové Lamborghini, nabarvit stěny, pověsit obrazy, kdyby se z holé místnosti postupně stávalo Monteriggioni z druhého Assassin’s Creed. Místo toho mám pár slotů na zdi, pár slotů na podlaze, tam bez ladu a skladu šoupnu artefakty s největšími bonusy. Prostor k interiérovému designu neexistuje.

Musím ovšem uznat, že proces získávání artefaktů je kreativní a zábavný. Na dvoře se vám zjeví človíček, který je „inspirován“ a chce po vás peníze, aby svůj geniální nápad mohl přetavit v realitu. Někdy chce jen namalovat obraz nebo vyrobit pěknou truhlu a tehdy to zas taková zábava není, maximálně si vyberete, co na ní bude vyryté. Občas se ale o pozornost zdviženou rukou hlásí cestovatelé – a s těmi je švanda.

Tihle dobrodruhové řeknou, že by fakticky potřebovali pár chechtáků třeba na cestu do Indie. Anebo na Sibiř. Anebo do západní Afriky. A že pokud je zasponzorujete, přivezou vám z cest něco hezkého na památku.

Zní to možná divně, ale tady narazíte na tu správnou gamebookovou dobrotu. Vy totiž svoje cestovatele v konkrétních situacích můžete ovládat. „Pane, je mi hrozná zima a chce mě zbaštit vlk!“ piští vyděšená šedesátiletá Francouzka, která se vydala hledat štěstí a artefakty do ruských lesů. „Uteč, honem!“ můžete jí přikázat, ale to potom dostanete míň kvalitní artefakt, takže ji místo toho vybídnete: „Nekňuč a bojuj!“ Buď vlka zabije a přiveze vám jeho kůži, kterou si pověsíte nad krb a všichni se vás budou bát, anebo přebarví sníh na rudo a vy jste právě vyhodili do koše padesát zlaťáků.

Problém je v tom, že i když jsou cestovatelé asi tím nejzábavnějším způsobem, jak artefakty získávat, pořád to z odměny nedělá nic kdovíjak žádoucího. Za pár desítek let jsem měl komory tak narvané všemi možnými meči, knihami, zbrojemi a vlajkami, že jsem je ani neměl kam věšet. Občas mi některý příbuzný řekl: „Hej, bratránku, tenhle palcát, který nechal vykovat náš děd, po právu patří mně! Vydej mi ho, nebo bude válka!“ Moje odpověď vždy zaručeně byla: „Na, vem si ho, mám takových krámů ještě patnáct.“

Hej, ty! Ochutnej moje jídlo

Se svým novým statusem dvorního pána můžete provádět ještě jednu důležitou věc: Udělovat svým poddaným čestné tituly. Dvorního lékaře znáte už ze základní hry, ale Royal Court přidává obrovskou spoustu dalších – třeba nejvyššího lovčího, královského ochutnavače, vychovatele dětí, samozřejmě šaška, když se potřebujete zbavit nějakého toho stresu.

Objektivně vzato by se opět dalo namítat, že jde, podobně jako v případě artefaktů, spíš o výměnu trošky zlata za nějaké ty drobné pasivní benefity, ale musím říct, že k dvorním titulům jsem shovívavější. Přinášejí s sebou totiž jistý RPG potenciál – váš ochutnavač je například velmi užitečnou osůbkou, kterou mohou rivalové podplatit, když se vás pokoušejí otrávit. Lovčí vám zase pomůže, když se vám ne a ne zadařit hon na kance, který terorizuje vesničany v podhradí. A navíc je prostě fajn, že vedle trůnu postávají dva z vašich nejlepších rytířů, které jste jmenovali královskými osobními strážci.

Býval jsem Normanem

Druhou zásadní složkou nového rozšíření je předělávka systému kultury a jazyka. Rozhodně je to ta polovina, které se toho dá míň vytýkat – vlastně bych řekl, že implementace konceptů jako kulturní hybridizace a divergence je provedená víceméně perfektně. Jen je problém, že jde tak trošku o vylepšení pro fajnšmekry.

Když jste si v Crusader Kings II koupili některé DLC, které třeba přidalo morové epidemie nebo vám umožnilo plnohodnotně hrát za středomořské merkantilní republiky, okamžitě jste na nějaké drobné, ale výrazné části hry jednoznačně viděli zásadní změnu. Kultura v Royal Court je oproti tomu velmi nenápadná a vlastně byste si jí ani nemuseli všimnout.

Jednotlivé národy se navzájem ovlivňují. Když třeba s Vilémem naskočíte na loď a z Bastarda se stanete Dobyvatelem, rázem coby Norman mluvící francouzsky vládnete obrovské anglosaské populaci, jejímuž jazyku vůbec nerozumíte. Do toho vám navíc ještě pravděpodobně pod rukama zbyli nějací staří Godwinsonovi šlechtici, kterým jejich tituly nemůžete jednoduše sebrat.

V tu chvíli tedy začíná zajímavá hra – přizpůsobíte se, pokusíte se obě kultury smísit do jedné, naučíte se třeba mluvit starou angličtinou, abyste si pokecali s běžným obyvatelem své nové říše? Jednoho dne možná dojde i k tomu, že se angličtina stane oficiálním jazykem dvora, celá vaše kultura zkombinuje normanské a anglosaské vlastnosti a z vás se stanou praví Angličané.

Ve finále jde o pár bonusů sem a tam, tradicionalistický germánský earl vás bude mít trochu míň rád, občas vypukne lidové povstání, ale pokud jste se v základní hře nenimrali v náboženském systému a nevytvářeli si vlastní kanibalské sekty, je dost pravděpodobné, že vás ani mixování jednotlivých kulturních pilířů zas tak moc nezaujme.

Pro veterány jde o vynikající přídavek, který jim umožní buď tvořit bláznivé hybridy, nebo se ještě striktněji držet historických reálií – a ona je vážně legrace vzít nějaký kočovný kmen, obsadit s ním část Evropy a postupem času sledovat, jak se zvyklosti obou naprosto odlišných civilizací, stepních pastevců a usedlých zemědělců, mísí v jednom nádherném a unikátním koktejlu.

Chce se vám něco takového řešit? Chcete se coby pan král rozhodovat, jestli svého prvorozeného syna a dědice radši necháte studovat norštinu, nebo španělštinu s tím, že vaše volba dost možná ovlivní budoucí šance na konkrétní alianci? Na to už si musíte odpovědět sami.

Bez nedokonalého dvora ani ránu

Jak tedy Royal Court hodnotit? Je to obtížné. Na jednu stranu mi přijde, že v něčem vlastně jde o míň působivé rozšíření, než jakým byli Northern Lords – balíček, který vycizeloval hratelnost za skandinávské národy. Tam jste mohli sáhnout po některém Vikingovi a dostat výrazně pozměněný zážitek, který okamžitě ospravedlnil sedmieurovou cenovku.

Royal Court ale stojí třicet eur, a jakkoliv je svými ambicemi na zcela jiné úrovni, onen okamžitý skvělý pocit z nové hračky se nedostaví v bůhvíjaké intenzitě. Na druhou stranu je pravda, že nové rozšíření mění celou hru, pro všechny typy panovníků, protože s kulturou si může hrát kdokoliv a těch dvorů po světě taky není málo (i když musíte být aspoň král, abyste měli svůj vlastní, knížecí titul nestačí).

Když mi o rozšíření vyprávěli vývojáři a v nádherných barvách ilustrovali svou vizi, čekal jsem víc – hlavně tedy od samotného královského dvora, který je pro mě drobným zklamáním. Kultury jsou ovšem, pokud vás něco takového zajímá, zpracované výborně. Shrnul bych to asi takhle: Mohlo to dopadnout líp, budu vyhlížet další updaty, ale bez Royal Court už bych Crusader Kings III hrát v žádném případě nechtěl.

Poznámka: Část rozšíření bude dostupná i zdarma ve formě bezplatného updatu pro všechny majitele hry, konkrétně dvorní role, osobní inventář a dokupování nových kulturních tradic (ovšem nikoliv hybridizace).