Crusader Kings III

Život ve feudálním středověku zkrátka nebyl žádný med, ale sledovat všechny tyhle ubohé lidské osudy zabředlé v bahýnku utrpení pěkně z bezpečí vlastního pokojíčku ve 21. století? To je to pravé vazké, sladké od včeliček. A ještě lepší než se jenom dívat je se jedním z takových nešťastníků stát.

Velkolepá strategie Crusader Kings 3, pokračování veleúspěšného, kultovního druhého dílu, který nám tady v redakci přinesl spoustu radosti i díky našemu LongPlayi, přesně tuhle fantazii nabízí. Staňte se panovníkem, jedním z mnoha v husté síti vztahů, lásek a nenávistí, aliancí a rivalit. Zkuste svůj život prožít, jak nejlíp to půjde, ideálně si splnit nějaké ty sny a dobýt nějaké to území. Pak natáhněte bačkory. A pokračujte za svého syna nebo jiného dědice.

Na rozdíl od ostatních her studia Paradox nejsou Crusader Kings primárně hrou o státních útvarech, ale o lidech. Nehrajete za České země, hrajete za dynastii Přemyslovců, takže se po pár staletích matoucí dynastické politiky klidně může stát, že vaší domovem nebude Praha, ale Paříž. A spíš než nad dlouhodobou hospodářskou politikou si budete lámat hlavu nad tím, jak zařídit, aby váš král konečně přestal tak strašně chlastat. Nebo jak, pokud možno nenápadně, zabít svou vlastní nezletilou neteř, jejíž zdravé, pravidelně bijící srdíčko je to jediné, co stojí mezi vámi a korunou sousedního království.

Útlocit nechte doma. Místo něj si přineste jed.

Pro vás zločin, pro mě pondělí

Nejlepší bude, když vám takové typické dvě hodinky hraní Crusader Kings 3 přiblížím krátkým příběhem. Scéna: České království v pozdním 11. století. Hlavní aktér: vzdělaný, mazaný a bezskrupulózní král Boleslav. Cíl: podmanit si Uhry. Metoda: Bezbřehé grázlovství.

Já hraju za Boleslava Českého a mlsně pokukuju po maďarské koruně, kterémužto apetitu poslouží bratranec Albrecht, Přemyslovec z Přerova, jehož maminkou byla maďarská princezna a dědečkem samotný král Béla. Albrecht tak má poměrně slušný nárok na uherský trůn – zvlášť proto, že na něm nesedí přímý Bélův potomek, ale vítěz občanské války Dávid I.

No a tak ve jménu svého příbuzného Dávidovi vyhlásím válku. Moje vojska jsou odpočatá a připravená k boji, zatímco Uhři se teprve vzpamatovávají z interního konfliktu. Netrvá to dlouho, dvouocasý lev vlaje nad Ostřihomí, Dávid je v exilu a Albrecht je uherský král.

Druhá část mého plánu se opírá o skutečnost, že Albrecht má jediného dědice – malou pětiletou dcerku. Kdyby se jí nedej Bože něco stalo, dědila by hlava rodu, tedy já. No a tak se Albrechta slušně zeptám, jestli bych si sladkou Božislavu nemohl vzít k sobě na dvůr a vychovávat ji jako její opatrovník. Moc se mu do toho nechce, radši by měl budoucnost říše ve svých rukou, ale stačí mu jemně připomenout, čí vojska že ho to vlastně oblékla do královského purpuru, a dcerunka se stěhuje do Prahy.

A já jí přichystám pěkné přivítání. Zařídím, že se na procházce v lesích „náhodou“ ztratí a pak s ďábelským úsměvem čekám, až mi komplici u dvora donesou zprávu, že ji sežral vlk nebo medvěd. Jenže ta malá holčička je chytřejší, než se zdálo, a cestu zpátky do hradu najde sama!

Tedy aspoň napoprvé. Napodruhé neponechám nic náhodě a nařídím ji v lese rovnou zavraždit. „Pěkně provedená špinavá prácička,“ chtělo by se říct a taky by se to řeklo, kdyby se jeden z vrahů následně ze špatného svědomí nepřiznal a celému světu nevyžvanil, že za vším stojím já.

Netřeba říkat, že se na mě zbytek křesťanského světa dívá tak trošku skrz prsty, nejvíc ze všech tatínek Albrecht, který je rozpálený skutečně doběla. Jenže než stihne podniknout odvetné kroky jako například invazi do Čech, vzbouří se proti němu uherská šlechta, odhodlaná opět nastolit na trůn starého známého Dávida.

Já znepokojeně sleduju, jak revoltující knížata a vévodové vítězí v bitvě za bitvou, a uvědomuju si, že po Albrechtovi nic dědit nebudu, protože nebude co dědit, jakmile ho vyvlečou z hradu a popraví. Povzdechu si nad tím, že jsem to dítě vůbec nemusel zabíjet, prohlásím, že uherská koruna patří ve skutečnosti mně (jakožto hlava přemyslovské dynastie na to mám právo), a vyrazím do dvojité války proti Albrechtovi a vzbouřeným šlechticům. Oni už se několik měsíců navzájem bili a jejich armády jsou zcela vyčerpané, takže moje těžká pěchota smete všechno, co jí stojí v cestě. A tentokrát už se maďarským králem stanu já sám.

Sice mě všichni nenávidí, oprávněně mnou pohrdají jako vrahem dětí a uzurpátorem, ale mně to může být jedno, protože mám dvě království, přístup k dovolenkové destinaci u Černého moře a strašnou spoustu krvelačných vojáků. „Je lepší být obáván než milován,“ řekne za pár set let Machiavelli a bude u toho myslet na Boleslava.

S nudisty nepečem

Možná vám teď přijde zvláštní, proč jsem vůbec řešil nějaké dědické vztahy a královské dědečky – proč, když jsem měl větší a lepší vojsko než Uhři, jsem si neušetřil celou tu mordýřskou námahu a prostě si korunu na začátku nedošel sám? Inu, nemohl jsem to udělat, protože středověká Evropa je podstatě méně anarchistické místo, než by se mohlo zdát.

Ke všemu, co děláte, potřebujete záminku. Chcete někoho vojensky napadnout? Musíte sehnat casus belli, důvod k vyhlášení války, například zrovna nějaký dědický nárok jako v případě Albrechta. Chcete s někým uzavřít spojenectví? Tak to si vezměte za ženu jeho blízkou příbuznou, ale vězte, že pokud umře ona nebo vy, aliance se v tu chvíli rozpustí. Jak jsem už psal, ve skutečnosti to není spojenectví mezi Čechy a Francií, ale pouze mezi Vratislavem a Ludvíkem.

A to je přesně to, v čem Crusader Kings 3 excelují. V důrazu na individuality, ve vyprávění vzájemně propletených osobních příběhů. Váš dvorní lékař dostane lepru, dva významní vazalové se spřátelí, protože oba rádi čtou o Alexandrovi Velikém, zkolabuje vám spojenectví, protože z chorvatské královny se stala adamitka, která všude chodí nahá a puritánský zbytek křesťanstva ji považuje za kacířku.

Charakter a zapamatovatelnost jednotlivých postav jsou ještě zvýrazněny novinkou třetího dílu – krásnými animovanými portréty, které vám samy o sobě napoví, co je daný člověk zač. Alkoholik bude mít oteklý červený nos, zraněný veterán bude zjizvený a potlučený, adamitka… No, když s ní budete interagovat, radši se ujistěte, že se kolem vás nenachází nikdo, koho by mohla pohoršit troška středověké nahoty.

Výsledkem je šachovnice, jejíž zvrácené, incestní, vraždící figurky by svou nepředvídatelností konsternovaly i Garryho Kasparova, šachovnice, která poskytuje skoro nekonečnou znovuhratelnost – můžete hrát za libovolného významnějšího panovníka od Evropy až po Indii, a to ve dvou různých startovních datech, ale i kdybyste hráli pětkrát za sebou za Přemyslovce, pravděpodobně vás čeká pět velmi rozdílných herních zážitků.

Na začátek bych vám ovšem doporučoval vybrat jeden z doporučených startovních bodů a nejdřív ze všeho si každopádně užijte tutorial v Irsku, který vás, na rozdíl od učební kampaně ve druhém díle, skutečně naučí, jak hrát. Crusader Kings 3 myslí i na nové, nezkušené hráče a po absolvování výuky byste měli být dostatečně sebevědomí na to, abyste se vyhnuli rozhodovací paralýze z příliš mnoha obskurních možností.

Pomáhá tomu i skvěle navržené nové uživatelské rozhraní. Jeho reorganizace a začlenění systému chytrých nápověd je jeden z hlavních důvodů, proč je třetí díl mnohem lepší než jeho předchůdce. Pořád se ještě dá v místních seznamech a tabulkách ztratit, ale stejně jako malá Božislava se z toho hvozdu čísel a obličejů po nějaké době vymotáte, a to většinou i s informacemi, které jste chtěli v první řadě získat.

Útěcha v biči a flašce

Crusader Kings 3 je hra, která má ráda svoje panoptikum urozených bláznů, což ukazuje i skvělý nový systém stresu. Pokud se vašemu panovníkovi přihodí něco nepěkného, třeba mu zemře milovaná manželka, jeho úroveň stresu vzroste, ale to samé se mu stane, pokud jedná proti své přirozenosti.

Když je třeba pan král od přírody spravedlivý, ale z politických důvodů musí odsoudit k smrti nevinného vévodu, bude mu z toho zle nedobře – a pokud se něco takového bude opakovat příliš často, může dojít k psychickému zhroucení. Tehdy se z do té doby zcela racionálních, kompetentních panovníků stávají flagelanti, pijáci či závisláci na sexu.

Kvůli stresu se vyplatí dávat větší pozor na roleplay, snažit se hrát tak, jak by se tenhle jeden skutečný muž (či žena) se všemi svými strachy, láskami a fobiemi skutečně choval. Na jednu stranu je to omezení, protože teď nemůžete vraždit příbuzné zleva zprava, aniž by se to na vás negativně psychicky podepsalo, ale na stranu druhou je zážitek o to rozmanitější, protože je něco úplně jiného hrát za asketického světce, který skládá básně na počest Panny Marie, a za agresivního pošuka hledajícího libovolnou záminku pro to, aby se opět podíval na bitevní pole.

Strategie, nebo RPG?

Crusader Kings 3 pro vás tedy klidně můžou být víc hrou na hrdiny než klasickou strategií, záleží na tom, jaký si stanovíte cíl. Stratég se bude snažit svého současného krále naschvál zabít, protože ví, že jeho dědic má lepší statistiky, milovník RPG udělá všechno pro to, aby se jeho panovník, jakkoliv je neschopný, na trůně udržel, protože je nesmírně zajímavé pro jednou hrát za blbce.

Právě s tím by ovšem leckdo mohl mít problém – cíle si skutečně musíte stanovit sami. Hra vám poskytne nějaký velmi zamlžený horizont, k němuž můžete pokukovat (český král, pokud ovládne dost velkou část Evropy, například může vyhlásit slovanské impérium jménem Slavia), ale většinu motivace si musíte obstarat sami.

Musíte sami chtít dobýt Polsko. Nebo svou dynastii dostat na všechny trůny v Evropě. Nebo založit vlastní náboženství. Nebo vymýtit všechny kacíře. Nebo získat a udržet Jeruzalém. Nebo vypěstovat dokonalého potomka s těmi nejlepšími genetickými vlastnostmi. Nebo z Kutné Hory udělat ten nejvýdělečnější důl na celém světě. Žádné kampaňové vítězství s dopředu definovanými podmínkami úspěchu tady zkrátka nečekejte.

Kdo umře naposledy, ten se směje nejlíp

Celou dobu vyzdvihuju nezapomenutelné příběhy, které Crusader Kings 3 umí tak nádherně psát, a někdy je umí psát navzdory nedokonalým herním mechanikám. Například od oblasti válečnictví bych oproti druhému dílu očekával větší pokrok, válka se opět často zvrhne v to, že po mapě naháníte menší soupeřovu armádu a ta se ve svém úprku zastaví o půl Evropy dál. Výsledky bitev navíc můžete skutečně ovlivnit pouze předtím, než začnou, tím, že postavíte vyváženou armádu a vyberete si vhodné bojiště. Jakmile začnou létat šípy, kontrolu přebírá autopilot.

Z pocitu mírného zklamání pak ale člověka opět vytrhne další náhodně vygenerovaný moment, který by nemohl být lépe vypointovaný, ani kdyby ho vymyslel elitní hollywoodský scenárista. Největším rivalem mého krále Vratislava byl německý císař Jindřich – ti dva se celý svůj život nenávistně přetahovali o to, kdo bude pánem střední Evropy. No a když jim bylo oběma už dobře k sedmdesátce, rozdali si to v jedné poslední bitvě.

Na jejím začátku byl Vratislav smrtelně raněn, když se statečně vrhl do vřavy, ale jeho vojsko stejně dokázalo zvítězit – a na útěku nepěkně posekat i císaře. A tak si dva nesmiřitelní rivalové dali ještě jeden závod na konec: kdo dokáže pomaleji krvácet, toho druhého přežít a ještě se mu naposledy vysmát.

Jindřich vydechl naposledy tři dny po bitvě, zneuctěný porážkou. Vratislav žil ještě dva měsíce a odešel na onen svět jako hrdina, který pokořil Svatou říši římskou.

Bude toho víc

Během staletí panování rozhodně narazíte i na hluchá místa, kdy vám zrovna nic nehrozí, nenapadá vás, proti komu byste zrovna měli spřádat osidla komplotů a na další válku ještě nejste připravení. V takovém případě samozřejmě můžete zvýšit rychlost hry na maximum, ale stejně bych ocenil, kdyby v Crusader Kings 3 existovalo víc náhodných událostí.

Ty, co ve hře jsou, jsou skvělé, navázané na charakter vašeho panovníka – pokud je to sečtělý mudrc, hra vám dá například možnost začít překládat knihu, na což je navázáno několik rozhodnutí a několik různých výsledků. Pokud zrovna hrajete za válečníka, bude třeba diskutovat o strategii se svým maršálem. Ale mohly by se vyskytovat častěji a bylo by lepší, kdyby se tolik neopakovaly. Což je dozajista něco, čemu se budou věnovat budoucí DLC.

Prodej dodatečného obsahu je něco, na čem studio Paradox zakládá svou vydavatelskou politiku, a i v případě Crusader Kings 3 je to velmi patrné, a to nejen kvůli nedostatku náhodných událostí. Některým regionům a kulturám byla zjevně věnována větší pozornost, takže ačkoliv zde nejsou tvrdá omezení jako v předchozím díle, kde jste od začátku mohli hrát pouze za křesťany, skutečně propracované, unikátními mechanikami obdařené slovanské pohany, stepní nájezdníky nebo Indický subkontinent pravděpodobně přinese až některé budoucí rozšíření.

Nejlepší strategie od Paradoxu

Crusader Kings 3 ale rozhodně nejsou nějaká kostra, která by zoufale čekala na placené masíčko. Už teď to je vysvalovaný atlet, nejlepší způsob, jak se stát absolutistickým panovníkem od doby, kdy se v Evropě začala prosazovat nudná demokracie. A nejlepší základní hra od Paradoxu, kterou jsem kdy hrál.

Zahrajte si ji i vy. Kvůli promyšleným strategickým plánům, které se naplní až za několik generací. Kvůli zvráceným, šíleným vládcům, nejnetradičnějším hrdinům v historii počítačových her (kteří jsem ovšem velice tradiční, co se týče historie lidstva jako takového). Kvůli tomu, že si sami napíšete vlastní středověkou kroniku, která bude aspoň tak zábavná jako ty skutečné.

A upřímně, možná víc. U Kosmy ani Dalimila si nějak nevzpomínám na děti s GPS zabudovanou do lebky ani na přátelský zápas o to, kdo dřív umře. A pokud vím, vynechali i nahé balkánské kacířky.