Crimsonland

Crimsonland si od samého začátku na nic nehraje. Netrápí vás příběhem, nezahlcuje propracovanou nebo komplikovanou grafikou a mechanicky je tak primitivní, jak jen to jde. Ovládáte postavičku, která se ocitla uprostřed situace, z níž je možné se jedině prostřílet. A tak střílíte na všechny strany, protože ze všech stran se na vás hrnou problémy. Krev stříká v gejzírech, končetiny či jiné části těl poletují vzduchem... 

Standardy hra ctí až do takové míry, že máte pocit, jako by tím autoři zkoušeli zamaskovat neochotu žánr čímkoli obohatit. Naštěstí ale záhy dojdete k závěru, že jistá vylepšení hra nabízí - jsou sice minimální, ale skutečná a funkční.

Jednotlivé mise „kampaně“ nejsou jen o tom, že se na vás bezduše ženou vlny nepřátel. Spíš právě naopak je každá z nich svým způsobem naplánovaná dopředu a funguje jako jistá forma výzvy. Nepřátelé se objevují v předem zamýšlené skladbě a zároveň jsou chytře navržení z pohledu pohybu, množení se a útočení. Znamená to, že musíte každou misi hrát jiným způsobem, protože taktika, kterou jste minulou misi pokořili, nemusí v misi následující úplně fungovat. A nenechte se zmýlit jednoduchým vizuálem či herními mechanikami – Crimsonland je hra opravdu těžká.

Až na kost

Chytře vymyšlení nepřátelé v množství větším než obrovském dokáží pořádně zatopit. Nemluvě o tom, že zbraně většinou padají z mrtvol náhodně a jsou nevyvážené. Ani silné power-upy nezaručí vítězství, a abyste na konci dané úrovně stáli živí v hromadě krvavé kaše, musíte se opravdu ohánět.

Neplatí to samozřejmě vždy. Stejně jako zbraně jsou nevyvážené i úrovně, a tak některé naopak dokončíte skoro s prstem v nose. Podobných misí je ale ve hře minimum a ve zbytku se pěkně zapotíte. Nutno ale uznat, že dobrovolně a rádi, protože zabíjení je nejen krvavé, ale také uspokojivé.

Zbraní jsou desítky a daří se jim příjemně měnit hratelnost, což platí i o nepřátelích. Vedle předem připravených misí najdete ve hře i survival a rush módy, které navíc tvůrci vylepšili o RPG prvky a perky. Pokud hledáte zábavu, určitě ji v Crimsonland najdete dostatek.

Počet nepřátel však časem naroste do takové míry, že se o slovo přihlásí frustrace. V pozdějších fázích hry se velmi rychle přesvědčíte, že Crimsonland je postavená na hře více lidí a o samotě zkrátka pozdější mise zvládnete jedině s obrovskou dávkou štěstí, trpělivosti nebo s nějakou extrémně silnou zbraní. Což znamená, že ve většině případů umřete.

Je proto třeba si k sobě někoho přizvat, aby se chopil další zbraně a pomohl vám rozsévat smrt. Hra je stavěna až pro čtyři hráče najednou, má však jeden docela velký problém -  absenci online multiplayeru. Pokud chcete hrát v kooperaci, musí sedět vedle vás pěkně naživo, abyste do nich mohli dloubat loktem a nadávat jim. Jinak máte smůlu. Absence online kooperace je v případě Crimsonland kontroverzní a v podstatě sebevražedná.

Na dosah ruky

Netřeba snad dodávat, že každý nemá doma další tři spoluhráče, kteří by s ním položili hru na lopatky. Nezbývá proto, než se odvolat ke školním lavicím a pracovním kancelářím z úvodu recenze. Nevěříme, že existuje nějaká alternativní dimenze, kde řeknete pár známým, že si s nimi chcete zahrát zábavnou a uspokojivou, ale jinak úplně obyčejnou top-down střílečku a oni s jásotem přijdou. Právě naopak měli tvůrci s pomocí internetu překlenout vzdálenosti mezi fanoušky žánru a umožnit jim hrát spolu z tepla svých domovů, zatímco by na sebe hulákali bůhvíco přes headsety.

Steam verze Crimsonland alespoň nabízí bodové žebříčky – i když se s přáteli přes internet nespojíte, máte možnost se s nimi předhánět v nahraném skóre. Uznáváme, není to kdovíjaká výhra, ale fakt, že si tvůrci uvědomují existenci celosvětové sítě, možná funguje jako příslib do budoucna.

Momentálně je Crimsonland sice dobře zvládnutá, ale v podstatě obyčejná top-down střílečka, která v jednom hráči docela rychle omrzí. Abyste ji ale mohli hrát ve více lidech, musíte je nejdříve nalákat a pak přitáhnout, což se hře v dnešní pohodlné době klikání a automatického připojování může opravdu vymstít.