Crash Bandicoot 4: It's About Time

No a pak je tu série Crash Bandicoot, která na vás z regálu v obchodě volá pestrými barvami, v intru poskakuje ztřeštěný vačnatec a pohodové calypso ve vás navodí prázdninovou přímořskou atmosféru. Velmi záhy ale započne skákačkové peklo s posuvnými plošinkami, propastmi, plamenomety, rotujícími čepelemi a roztodivnými běsy, jejichž jedinou touhou je vás podupat, naporcovat nebo rovnou zhltnout (ano, dívám se na tebe, nesympatický pirátský úhoři!).

Aktuální čtvrtý díl ale nemají na svědomí ani Naughty Dog, ani restaurátoři trilogie z Vicarious Visions, kteří měli v uplynulém období plné ruce práce s remakem prvních dvou dílů Tony Hawk's Pro Skater. Vydavatelství Activision vložilo tíhu plnohodnotného návratu herní legendy na bedra studia Toys for Bob, které se v nedávné době kromě správy značky Skylanders blýsklo i remasterem trilogie Spyro.

Už se v tom ztrácíte? Tak si to usnadníme. Toys for Bob zjevně při oprašování dračích skákaček nasbírali dostatek zkušeností, protože čtvrtý Crash je stejně parádní jako ti staří.

Obroda žánru

Trojrozměrné skákačky po době největší slávy kolem přelomu tisíciletí prožily klinickou smrt, aby se ve formě tu lepší (Super Mario Odyssey), tu horší (Yooka-Laylee) zase vrátily do centra dění. Crash Bandicoot si ze svých kořenů bere prakticky vše podstatné a výsledkem je sice nepříliš překvapivá a originální, ale o to povedenější hra, která dá nostalgikům přesně to, po čem roky volali, a nadto dokáže přesvědčit i nové hráče, že tento žánr zdaleka nepatří do starého železa.

Zlotřilí zlobivci Doktor N. Tropy a Neo Cortex mazaně uprchli ze svého vězení a během toho otevřeli interdimenzionální průrvu, která jejich zvrhlé mysli ponoukla k dalšímu pekelnému plánu – ovládnout všechny dimenze naráz a jednou provždy. Tomu samozřejmě musí Crash, Coco a další zabránit.

Trable s časem a prostorem dávají autorům spoustu volnosti v přirozeném spojování zdánlivě nekoherentních úrovní, a tak vás čeká postapokalyptický pouštní futurismus, na nějž plynule naváže pirátská historie a tak dále.

Design úrovní je naprosto excelentní, a to jak po stránce výtvarného provedení, tak i co se týče jednotlivých skákačkových pasáží. Grafici do každého čtverečního centimetru nacpali nesmírné množství detailů, drobných animací, které skvěle dokreslují fundamentálně potrhlé pojetí hry a na čtvrého Crashe je radost pohledět nejen při rychlém poskakování, ale i v situaci, kdy se jen tak zastavíte a nasáváte atmosféru.

Takových momentů ale moc není. Jak jsem už zmínil, Crash Bandicoot 4: It's About Time (ano, tentokrát nemá podtitul žádný nemravný dvojsmysl) klame tělem a rozhodně se nejedná primárně o hru pro děti.

Pravda, autoři mysleli i na běžné smrtelné hráče a taky na nebohé recenzenty, kteří potřebují titul odbavit v relativně krátkém čase, a tak kromě standardního herního režimu implementovali i (jimi přímo primárně doporučený) režim „pro lamy“, v němž máte neomezené množství životů a při každé smrti se vrátíte na poslední checkpoint, čímž odpadá ostudné (a frustrující) opakování celých levelů v případě, že se vám zkrátka vůbec nedaří.

To ale rozhodně neznamená, že by hra neměla co nabídnout hardcore pařanům, kteří za své peníze chtějí onu bájeslovnou jízdu pro opravdové hráče. Samozřejmě mohou hrát klasickým způsobem na životy, hra v sobě ale ukrývá tuny obsahu, pro jehož získání a 100% splnění se musíte pořádně otáčet, prozkoumávat úrovně, hledat skryté poklady, trénovat co nejrychlejší průchod a ideálně vůbec neumírat.

Skvělým příkladem jsou bonusové úrovně, které si odemknete nalezením videokazety (pokud jste se narodili po roce 2000, vězte, že tyto relikvie jsme používali k přehrávání filmů, případně k nahrávání televizních pořadů, které byly vysílány po 22. hodině a s hvězdičkou. Pokud nevíte, co je to pořad s hvězdičkou, zeptejte se rodičů).

Tyto zvláštní levely jsou inspirovány prvním dílem Crashe, a kromě retro stylizace nabízejí další úroveň výzvy. Abyste si je ale mohli vůbec odemknout, musíte k nim v rámci úrovně dorazit bez jediného úmrtí. Levely také obsahují další nepovinné bonusové segmenty, v nichž lze sehnat nějaká ta jablíčka (já vím, že to jsou Wumpa Fruits, ale chápeme se).

Crash, Coco, Tawna a další hrdinové ke svému snažení potřebují jako tradičně pomoc mýtických masek. Ty vám zpřístupní celou řadu speciálních schopností, takže kromě obligátního skákání a točení budete schopni fázovat předměty podobně jako Elisabeth z BioShocku Infinite, zpomalovat čas, využívat antihmotu nebo rovnou převracet gravitaci. Některé z těchto prvků výrazně obohacují hratelnost, zmíněnému fázování jsem moc na chuť nepřišel, což ale přičítám vrozené neschopnosti plánovat příliš daleko dopředu a žonglovat s několika problémy naráz.

Poctivé odemykání

V základu si můžete vybrat, zda úrovně procházet v roli Crashe, nebo Coco, a každý z nich má velké množství kostýmů k odemčení. Mikrotransakce se ale nekonají, všechno si musíte pěkně vykřesat vlastní šikovností. Kromě ústřední dvojice se vám do rukou dostane i tvrďačka Tawna, která přináší element vystřelovacího háku, a aniž bych chtěl cokoli spoilovat, tím výčet hratelných postav zdaleka nekončí.

Hra dobře střídá perspektivu jednotlivých pasáží, a tak chvíli hrajete s kamerou klasicky za zády hlavní postavy, abyste následně prchali před nebezpečím vstříc obrazovce, případně sledovali akci v 2,5D pohledu z boku.

Občas jsem bohužel narazil na tradiční bolest 3D plošinovek, a sice problém s určením konkrétní polohy, platí to zejména při naskakování na houpací lana. Je ovšem třeba pochválit designové rozhodnutí implementace jakéhosi malého kruhovitého „stínu“, který přesně ukazuje, kam dopadnete, což ve frenetických situacích může zachránit hromadu nervů.

Na druhou stranu mám dvě kritické poznámky. Zaprvé, ovládání by mohlo být přesnější. V žánru, kde krok vedle nebo příliš daleký skok znamená smrt, je jednoznačně zapotřebí, aby měl hráč postavu absolutně pod kontrolou a vždy věděl, v čem udělal chybu (a že to byla SKUTEČNĚ jeho chyba). Ovládání ve čtvrtém Crashovi občas nepříjemně lavíruje, ne sice v míře, která by doslova likvidovala herní zážitek, ale dost na to, abych to zrovna v rámci tohoto žánru považoval za problém.

Druhá výtka míří přímo na game design, respektive na nastavení obtížnosti některých pasáží. Nepovažuju se za kdovíjakou herní bábovku, ale v určitých fázích jsem měl pocit, že to vývojáři zkrátka trochu přehánějí. Ve chvíli, kdy se některým kolegům z branže nedařilo projít úrovní ani po stovkách úmrtí, je zřejmé, že v tom nejsem sám.

Občas zkrátka záleží na drobnostech, jako je umístění jednoho konkrétního zpropadeného nepřítele, případně záludně postavené explozivní zelené bedýnky s lákavým nápisem nitro. Jenže na takových detailech hratelnost 3D skákaček stojí a padá a právě ony oddělují mistry v oboru (jako je zmiňovaný Super Mario Odyssey) od těch ostatních.

V průběhu hraní jsem nenarazil na žádné technické problémy, tedy vyjma řvoucího PlayStationu 4 Pro, který je ale v poslední době hlasitý při spuštění libovolného nového titulu. Snad jen ty nahrávací časy mě čím dál více nutí snít o nové generaci a SSD. To ovšem platí pouze pro načítání levelů, respawn po úmrtí je naštěstí okamžitý.

Jinak nezbývá než chválit, Toys For Bob zvedli hozenou rukavici víc než úspěšně a na slavný odkaz navázali úctyhodně. Grafický styl odkazuje k N. Sane Trilogy, hra je ale subjektivně hezčí a bohatší. Za své peníze dostanete tunu obsahu, a to i v případě, že nepatříte k hráčům, kteří potřebují zakoupený titul vydřenit do poslední kapičky. Crash Bandicoot 4: It's About Time může na dlouhé hodiny zabavit pamětníky i nováčky, tedy pokud poslechnou vývojáře a pojedou na benevolentnější režim.

Pokud se chcete do tohoto žánru vrhnout, není důvod, abyste Crashovi nedali šanci. Jen se dopředu připravte na to, že občas budete mít chuť prohodit ovladač obrazovkou. Ale to je součástí bandikutova šarmu.