Cossacks 3

Těla na bojištích Cossacks 3 nepáchnou, dokonce ani nekrvácejí. Jedny z nejkrutějších a také nejmalichernějších bitev v lidské historii jsou tu okouzlující fyzickou básní. Travnatými pláněmi tečou stohlavé formace pěchoty i jízdy a do rytmu, vyklepávaného dělostřelectvem, kreslí obrazce podobné ptačím hejnům.

Na tuhle vřavu je přesně tak libý pohled, jako byl před šestnácti lety na první díl s podtitulem European Wars. A nemusíte kvůli němu jakkoli mhouřit oči, které tu opět přecházejí ze staromódní, nikoli však zastaralé grafiky. Třetí díl navazuje nit na vše, čím si nás získal díl první, ale také na vše, čím nás ukrajinští tvůrci GSC Game World už tehdy trápili.

Průsečík dvou přístupů 

Pokud vás „tehdy“ minula, lze strategickou sérii Cossacks popsat jako chybějící článek mezi Age of Empires a válečnými hrami pro virtuální militaristy, ze kterých si jinak spíš mainstreamová RTS vzala důraz na logistiku tvořící páteř každé funkční armády. Běžná správa zdrojů, která se vám jinde promítá tak maximálně do tempa, s jakým chrlíte jednotky, hraje na mapách a v bitvách Cossacks klíčovou roli. Málo jídla? Nevycvičíte vojáky. Málo uhlí? Přestanou střílet. Málo zlata? Vzbouří se vám žoldáci.

Vlastně bychom mohli zmínit ještě jinou klasiku, která odjakživa tyla z prokrveného oběhu surovin: Settlers. Když startujete mapu na zeleném poli s jedinou radnicí, je Cossacks 3 k zulíbání. Prst automaticky skočí na klávesu shift, se kterou přidáváte jednotky po pěti, z radnice kvačí vesničané, ze kterých obratem děláte rolníky, horníky nebo dřevorubce, do stínu lesa postavíte jedno skladiště, ke kamenolomu další, taky něco domků a stájí a kovárnu a dělostřelecký sklad a sláva – je zaděláno na dobře promazanou vojenskou mašinu.

Bez té se neobejdete v druhé fázi, ve které už Cossacks 3 utíká šarvátkám ze Settlerů i Empires. Sice se tu můžete průběžně kočkovat i s menšími jednotkami, ale většina map ústí do monstrózních bitev, kde se umírá po stovkách, a kde vám žádný nepřítel nepromine, že jste jeho rychlé jízdě do cesty postavili mušketýry, nebo třeba poslali oddíl pikenýrů do svahu, naježeného houfnicemi.

Rozhoduje přehled o bojišti, správné načasování manévrů, ale také důkladná příprava, vedená skrze vylepšení v kasárnách, stájích a na akademii. Máte dost surovin na to, abyste si zaplatili svižnější zámky na mušketách? Vybavíte svou jízdu nabroušenějšími šavlemi? Zbude na odolnější kyrysy?

Ukrajinská škola 

Potud si vede Cossacks 3 skvěle: co hra uměla kdysi, umí dnes ve zpracování, do kterého se na velkém monitoru potopíte jako do vlahé, aromatickým olejem nasycené lázně. Brzy ale zjistíte, že tam s vámi plave množství nevábného sajrajtu. Dva měsíce po vydání už hra sice nezamrzá s takovým gustem, ale trápí ji řada problémů stran umělé inteligence, pathfindingu, skriptování misí a navrch i všelijak rozklíženého balancování jednotek, páchajícího neplechu především v multiplayeru.

Že jsou počítačoví nepřátelé občas padlí na hlavu, to by se dalo snést – do chvíle, než ta jejich padlost dosáhne míry, kdy se s jediným rychlopalným dělem pohodlně prokusujete flegmatickou formací soupeřových vojáků. Demence nepřítele ale neznamená, že by vám mise v pětici hlavních kampaní darovaly něco zadarmo, naopak!

Obtížnost map vychází ze situací, v jakých se ocitáte, a cílů, kterých máte za úkol dosáhnout. Designérská snaha o různorodost bohužel úplně neladí s tím, v čem je hra nejsilnější. Často se musíte popasovat s nemožností stavět určité budovy, cvičit vesničany nebo konkrétní jednotky a získat některé suroviny jinak než obchodem. Ve výjimečných případech to vede k napínavým příběhům. Třeba když bráníte ostrovní vesničku, jejíž obyvatele odvezli Turci do zajetí a požadují za ně výkupné, ale jinak?

Opruz! Lepší slovo nás nenapadá. Cossacks 3 blaží člověka přípravou a naolejováním armády a jejím nasazením ve válečném klimaxu, ale cokoli dalšího hře nejde, skřípe to, bolí. Bolest sice tupí vzletně formulované briefingy a promluvy zúčastněných postav, se kterými si dal i český překlad obzvlášť chvályhodnou práci, jenže jinak hře kdykoli, kdy se nekocháte pilnými včeličkami ve vašich základnách nebo pilnými včeličkami uprostřed bitevní vřavy, čouhají ošklivé švy.

Sláva vítězům, pěst poraženým 

Jasně, tohle vás nemusí pálit v multiplayeru, ale žádný strach, tam se o totéž postarají jiné libůstky. Například nenáviděná taktika spamování nových jednotek přímo do srdce protivníkova území je zpět v plné síle, a i když se s ní lze naučit popasovat (nedej bože ji přijmout za vlastní – hanba vám, kdo o tom zauvažujete!), jenom signalizuje problémy ve vyvážení prostředků a sil, které tu udávají tempo.

I proto je lepší se spíše vybláznit v anonymních šarvátkách s počítačem, kde si člověk nakonfiguruje rozvržení všeho potřebného, i když tam zase chybí dějepisná motivace z kampaní. Ve znalostech evropských konfliktů 17. a 18. století vám napáchá spíš galimatyáš a jednotlivé mapy mají s historií společného tak možná Don, vinoucí se jednou z nich, ale pořád dávají dění na obrazovce určitý rámec.

A to dění samo o sobě, to je přesně tak sympatické a kupodivu i svěží, jako bylo v roce 2000. Nikoli však proto, že by trojka přinášela cokoli nového – jen prostě nabízí specifickou válečnou zábavu mezi konejšivou romantikou a trochou syrového mletí uniformovaného masa.