Control

Paranormální divize

Hra hned od prvních vteřin skočí po hlavě do atmosféry hutné jak středověké pivo. Vestibul strohé budovy, podezřelé liduprázdno a na pozadí první myšlenky protagonistky Jesse, které pohladí uši povedeným dabingem. Sama pořádně neví, co přesně uprostřed svíravého sloupořadí vlastně hledá. Ale dozví se to.

Příběh je v jádru poměrně klasická pěšina drobečků, které vám autoři servírují, jak je potřeba. Žádné volby čekat nemusíte, děj je přísně lineární, ale to zas na druhou stranu umožňuje ho podat přesně podle autorského záměru.

Zápletce se bez problémů daří držet pozornost celých zhruba dvacet hodin (včetně vedlejších misí), co si pro sebe hra uzme. Za to je třeba děkovat lákavě tajemným prvkům a samozřejmě nadpřirozené tematice, která je pro děj stěžejní. Znáte-li například seriál Fringe, máte celkem přesnou představu, v jakých mantinelech se budete pohybovat. Přirovnání by se ale samozřejmě dalo najít víc – třeba Akta X se přímo nabízejí.

Na druhou stranu je ale potřeba připustit, že děj občas působí dojmem, jako by se snad sám sebe bál. Tak nějak si sám šlape na závoj. Je za tím možná snaha hitchcockovsky všechno nevyložit na stůl, kdo ví, ale Control zaprvé nechává docela hodně volně povlávajících konců, zajímavých, ale nezodpovězených otázek, a hlavně kolem svého nadpřirozeného jádra spíš obchází oklikou.

Na každém rohu zmiňuje záplavu paranormálních jevů a podivných úkazů, ale pořádně vás nechá zažít vlastně jen jeden – invazi transdimenzionální entity, kolem níž se celý příběh točí. Což je celkem škoda zejména v samotném závěru, kdy mohla po dvaceti hodinách lákání a náznaků přijít nějaká dechberoucí katarze, co by vám na moment zastavila srdce, ale místo toho se dostaví jen polopatická sekvence poměrně banálních událostí. Cesta je v Control zábavnější než cíl, bohužel.

Postavy mají kolísavou kvalitu. Nenarazíte na nikoho vyloženě plochého nebo neúmyslně nesympatického, drobné náhledy do charakterových pozadí taktéž působí vcelku uvěřitelně, ale hlavně protagonistka Jesse naneštěstí není někdo, koho by si člověk na dlouhou dobu zapamatoval. Díky parádnímu dabingu i hereckým výkonům je fajn ji poslouchat i pozorovat, jistě, ale v drtivé většině případů má reaktivní, nikoliv proaktivní roli – trochu víc iniciativy a výraznější osobnost by ji rozhodně neuškodily.

Nejstarší dům

Zasazení a samotné prostředí jsou jedna z největších pozitiv celé hry. Nejstarší dům, jak se říká architektonicky úchvatnému sídlu úřadu, leží částečně mimo realitu, zasahuje do mnoha dimenzí a... mnoho dimenzí zasahuje do něj. Což znamená, že se podíváte nejen do sálů a zasedaček podřízených stylovému funkcionalismu, ale i k základům světa, do bludiště rozměrů či chodeb napadených plísní z jiné reality.

Po herní stránce se jedná o svět rozdělený do několika tematických sekcí. Prvních několik krátkých kapitol probíháte spíše koridorem, když není kam odbočit, protože na otevírání dveří ještě nemáte potřebné přístupové karty a výtah nefunguje, ale po nějakých dvou hodinách se většina světa otevře a budete se moci pustit do průzkumu – budete-li chtít, samozřejmě.

Byla by nicméně škoda to neudělat, protože krom povinného (a upřímně poměrně nenápaditého) lootu potřebného k vylepšování zbraní i schopností budete nacházet hlavně dokumenty a nahrávky dokreslující dějové pozadí i činnost úřadu.

Vzhledem k nesmírně poutavému zasazení protkanému podmanivou, tajemnou atmosférou, je samozřejmě zábava si i pročítat reporty ze zásahů agentů v poli či sledovat videa vysvětlující realitu zdejšího světa. Sem tam navíc objevíte i vedlejší misi, která by vám jinak úplně unikla, protože vás k ní nikdo nenavede. Control zkrátka umí vzbudit zájem a zkoumat Nejstarší dům se vyplatí.

Level design je zdařilý, občasná hádanka s okolím potěší a nikdy nemáte pocit, že by rozvržení prostředí nedávalo smysl, ale jedna výtka by se přeci našla: Metroidvanie v podobě lokací uzavřených za zamčenými dveřmi, k nimž dostanete klíč až o poznání později.

Tenhle prvek tu nemusel být. Ničemu neslouží. A když už musel, opravdu by se bývalo hodilo, kdyby hra označovala nedostupná místa do mapy, což nedělá. Aby pak hráč mohl jít na jistotu a ne dvacet minut bloudit v už prozkoumané zóně, protože tu před pěti hodinami zahlédl dveře, do kterých už by teď šlo vstoupit, ale samozřejmě si přesně nepamatuje, kde to bylo. Navíc to ještě působí zmatky, když si člověk není jistý, jestli se mu nedaří dostat na určité místo proto, že dělá něco špatně, nebo proto, že prostě ještě nemůže.

Sinusoida vedlejšáků

Control je konceptuálně fantasticky divná hra, co ale na druhou stranu v praxi svým bizárem k vlastní škodě celkem šetří. Jak už jsme zmínili v odstavcích věnovaných příběhu, o přehršli podivuhodných úkazů pouze uslyšíte a nikdo vás nenechá si je naživo osahat. Trochu to napravují vedlejší mise. Ale ne všechny.

Najdete pár výborných kousků, co vás například pošlou do míst, kde došlo k prolnutí dimenzí. A to jsou přesně chvíle, kterých mělo být daleko víc, protože zažívat paranormálno na vlastní kůži je zkrátka daleko působivější než si o něm číst.

Na druhé misce vah ale naleznete chudé a suché odškrtávání položek typu „najdi a zabij pět monster“ a „znič pět chuchvalců plísně“. Nápaditosti by se v podobných popelkovských avantýrách nedořezal a plnili jsme je spíš z povinnosti, protože jsou za ně cenné body k vylepšování dovedností. Zamrzí, že tu podobné aktivity zabírají místo, které mohlo být věnováno více postranním příběhovým linkám.

Óda na nepořádek

Zatím to zní celkem rozpačitě, není-liž pravda. Ano, Control má stylovou omáčku, ale čas od času se zkrátka nelze ubránit dojmu, že svého plného potenciálu prostě nedosahuje. Že tematika šla využít líp, že hra měla příběhově na víc, že obsah mohl být rozmanitější. Hodnocení už jste však viděli, je jasné, že musí také přijít chvála. A tu si hra zaslouží v tom nejdůležitějším prvku vůbec – hratelnosti. Control je pod rukama výborná zábava.

Pokud je pro vás prioritou dynamická a adrenalinová akce, můžete veškeré předešlé pseudoabstraktní brblání o konceptech s klidným svědomím ignorovat a jít si hru rovnou hned teď pořídit. K ruce dostanete nadpřirozenou zbraň, co mění tvar a s ním i funkci, a několik schopností. Telekinezi, ovládnutí nepřátel, levitaci... A před vámi haly a kanceláře v zdánlivém klidu. V tichém očekávání, až je obrátíte vzhůru nohama.

Což je ovšem jen suchý popis parketu, slova, co nemohou udělat čest samotnému tanci. Vezměte vysoce zničitelné prostředí s funkční fyzikou a přidejte souboje založené na telekinezi. To k sobě prostě sedí jak pomeranče ke skořici. Jesse je rychlá a mrštná, akce kypí vzrušením, obrazovka se plní výbuchy, uragánem papírů rozmetaných ze zpřerážených stolů, střepy a sprškami sutě, když se lámou tvárnice.

Obrovsky důležitý je pocit vlastní moci, který Control zvládá přivodit s naprosto hladkou grácií. Z každého útoku cítíte sílu. Každý drtivý dopad zabrní až morku kostí. A když zrovna není co po nepříteli hodit a Jesse takřka něžným pohybem ruky vyrve kus betonu ze zdi či podlahy, tep jednoduše nezůstane v klidu.

Nadpřirozené schopnosti utrácejí energii, střelba zase munici, a obojí se vcelku rychle doplňuje, když to nepoužíváte. Což znamená, že si po chvíli najdete uspokojivý destruktivní rytmus. Střídání palby s úhyby a metáním okolí po jiném okolí se sice po celou hru v podstatě nemění, ale vypadá to tak fantasticky, že to vlastně nevadí. Zejména pokud máte za soupeře někoho, kdo využívá telekinezi taky, mění se bojiště na naprosto omamný chaos.

Pravda, po určité době už šla zpozorovat jistá únava bojové mantry, ale abychom hře nekřivdili, bylo to asi po šestnácti odehraných hodinách v kuse. Když jsme pak Control znovu zapnuli další den, akci jsme si zase užívali naplno, takže žádný strach – pokud se nebudete jak blázni snažit titul dokončit na jedno posezení, nuda zkrátka nehrozí.

Boj je v Control tak zábavný, že náhodně se respawnující nepřátele jsme vnímali jako pozitivum, ačkoliv na ně jinde většinou nadáváme. Jakmile vstoupíte do místnosti a zpozorujete protivníky, na tváři se rozlije úsměv. Snad jediná výtka v tomto ohledu musí směřovat k rozmanitosti nepřátelského osazenstva – tvůrci se drželi celkem při zemi a pošlou na vás vlastně jenom různé druhy humanoidů. Pár spektakulárních výjimek by se našlo, ale z tematiky by se jistě dali vykřesat i o poznání bizarnější běsi.

Umělá inteligence není na úrovni, se kterou byste se zrovna měli chuť chlubit na veletrhu nejnovějších technologií, ale likvidace monster beztak probíhá ve vzrušující, dynamické šmouze. Na rozebírání toho, že se vám vojáci nijak zvlášť nesnaží dostat do zad, prostě není čas. Upřímně, ani by moc neměli kudy, protože na jednom místě stát vážně nebudete a většina z nich létat neumí. Vy ano.

Trochu víc to zamrzí u bossů, které je přeci jen až moc jednoduché ošálit vpravdě sofistikovanou, až odysseovskou lstí – tancem okolo sloupu. Což poněkud umenšuje výzvu. Ale také to neplatí vždy. Například podzemní hydra z rostlin námdala docela solidně zabrat.

Drahá krása

Hra vypadá parádně, což si samozřejmě vybírá i hardwarovou daň. Optimalizace jako taková se zdá být celkem v pořádku, zásadní či náhlé propady frameratu jsme na konfiguraci i7 7700k + Titan X nezaznamenali, ale o hraní ve 4K jsme si mohli nechat zdát. V plnohodnotném UHD se obraz propadal někam ke 20 snímkům za vteřinu, což už se pochopitelně nedá překousnout.

1440p upscalovaných na 4K už se nicméně drželo mezi 50 a 60fps – a nejspíš by šlo občas i výš, ale zamykali jsme obraz vsyncem, protože bez něj bylo často možné pozorovat nepěkné horizontální trhy. Nejnižší hodnota, kterou jsme zaznamenali v brutální řeži a lokaci plné světelných zdrojů, byla 45fps. A jelikož se nejednalo o náhlý propad, ale stabilních 45fps, dala se akce bez problémů hrát. Všechna uvedená čísla odkazují na hraní s plnými detaily a bez Ray-Tracingu.

S pochvalným přikyvováním lze dále prohlásit, že je hra technologicky naprosto v pořádku. Za celou dobu hraní ani jednou nespadla a ani jednou nekomplikovala hraní bugem. Snad k jediné věci z podivnějšího soudku došlo, když se nám povedlo nějak prapodivně vlézt do pokáceného stolku a Jesse s ním pak chvíli komicky běhala jak se sukní. Ale to, že zmiňujeme i tak úsměvnou maličkost, budiž důkazem, že si zkrátka není na co většího stěžovat.

Volba ovládací periferie je lehce diskutabilní. Samotnému vedení postavy není co vytknout, je responzivní a přesné, jak má být, ale těžko volit mezi gamepadem a klávesnicí s myší. Akce počítá se střelbou do hlav, na což se samozřejmě víc hodí myš, ale při pohybu zase chybí možnost stupňovat rychlost chůze – což na analogu jde a na klávesnici pochopitelně nikoliv. V akci to je jedno, ale při průzkumu a sbírání různých dokumentů není neustálé okamžité vyrážení do běhu, kdykoliv pohladíte klávesu pro pohyb, úplně nejpříjemnější. Zároveň se však nejedná o nic, na co by si nešlo zvyknout.

Výborná, ale ne excelentní

Control není dokonalá hra, výhrad jsme měli dost – zejména k příběhu a spíš polovičatému praktickému využití poutavého zasazení. Chtělo by to víc divnosti, víc nadpřirozena a hlavně víc nechat hráče, aby se do něj aktivně zapojil!

Jenže marná sláva, ano, problémy sice zastírat nelze, ale hra nás prostě přese všechno ve výsledku zatraceně bavila. Možná to bude znít pohříchu povrchně, ale Control působí tak neotřele, okouzluje atmosférou, má tak výtečnou akci a vypadá při ní tak skvěle, že jsme za dvacet hodin nikdy neměli chuť si dát pauzu. Navíc žádné bugy, což si prostě zaslouží ocenit.