Conglomerate 451

Povedené RPG zázemí

Ulice metropole Conglomerate ovládají nadnárodní korporace, které vedle sebe obvykle dokážou bez problému žít. Všem jim však z nějakého pochybného důvodu padne do oka sektor 451, vyšlou do něj proto nohsledy a zaplaví ulice zločinem. Vy, coby vedoucí tajné organizace, dostanete za úkol oblast vyčistit od škodné, přičemž využít k tomu můžete vše od klonování až po moderní zbraně a hackerskou magii. Hodně štěstí!

Příběh Conglomerate 451 připomíná první povídku nadějného dítěte. Je jednoduchý, povrchní, za hranicemi úvodního intra se takřka nijak nerozvíjí, a pokud na něj zapomenete, v podstatě o nic nepřijdete. Což by za normálních podmínek nemuselo tolik vadit – s roguelike tituly a dungeon crawlery obvykle trávíme čas kvůli návykové hratelnosti, a ne pro jejich literární kvality. V tomto případě nicméně příběh odráží celkovou úroveň hry, která se stěží drží průměru.

Jádro hry je jednoduché: Na mapě města si vyberete misi, sestavíte si tým z trojice agentů, hra vám vygeneruje dungeon, ve kterém musíte splnit úkol, a hurá do akce. Agenti se dělí na několik klasických RPG tříd, přičemž v průběhu misí sbírají zkušenosti a postupem času levelují. Vylepšovat jim můžete také vybavení a do jejich těl zase budete rvát nové implantáty či bojové stimulanty. Způsobů, jak modifikovat výkony vašich svěřenců obecně, je velmi mnoho, takže si svou vlastní cestu najde každý.

Smrt je konečná

Conglomerate staví na mechanice permanentní smrti, takže kohokoliv během mise ztratíte, zůstává mrtvý, a tím pádem byste modifikaci agentů a obecně piplání vaší skupiny neměli podceňovat. Celkově bychom řekli, že do činností i mechanik odehrávajících se v zázemí byla investována většina vývoje, a je to na nich vidět. Zbytek hry s nimi totiž ostře kontrastuje svou ukrutnou primitivností.

Svět, který vám hra pro každou misi vygeneruje, je totiž třeskutě jednoduchý. Zapomeňte na spousty tajných zákoutí, logické hádanky či jiné zábavné výstřelky, kterými vás dokázal okouzlit vynikající The Legend of Grimrock. V Conglomerate 451 chodíte rovnými chodbami a pouze z místnosti do místnosti.

Veškerá hratelnost se opírá o potkávání a likvidaci „cyberpunkového kýče“ v podobě psů ověšených kanóny, náctiletých holek v příliš krátkých sukních nebo pouličních rváčů prosvícených neony. Jejich modely s přivřením oka ujdou, ale obecně nedokážou zastřít skutečnost, že hrajete budgetový titul. A to samé se dá říct o kulisách místností i koridorů, které hra misi za misí recykluje.

Cyberpunková recyklace

Jakmile nepřátele pobijete, seberete případný loot a pokračujete v objevování lokace. Vaším cílem je něco najít a sebrat, aktivovat nějaký prvek, pozabíjet všechnu škodnou, nebo zlikvidovat konkrétního nepřítele. V praxi ale děláte furt to samé – pobíháte po úrovních, čistíte místnosti, hledáte karty od dveří či hackujete. Jakmile je hotovo, vrátíte se zpět, investujete suroviny do výzkumu či léčení postav a vyrazíte na další misi, která bude působit stejně jako všechny předešlé.  

Ze začátku je Conglomerate ucházející, protože vás baví vylepšování skupiny a hrabání se v extenzivních RPG prvcích. Než si vyzkoušíte všechny druhy misí, dokonce budete zvědaví, co dalšího si pro vás tvůrci přichystali.

Nicméně s přibývajícími hodinami se zájem ztratí, zábava vyvane a zůstane jen bezmyšlenkovitý grind, který nepřestane unavovat, ani když si od hry na chvíli odpočinete. Odměna za vynaložené úsilí zkrátka přestane stačit a vaše motivace zmizí. Místo ní se dostaví ještě větší znechucení z chyb.

Nice Scott!

Velmi otravná najednou začne být například vaše robotická průvodkyně, která má potřebu všechno komentovat a mluvit vám do akce. V praxi to znamená, že neustále dokola posloucháte řeči o tom, jak je nezničitelná v pokeru, že se řítíte do pasti nebo že by si na vašem místě dobila štíty.

Po každém úspěšném boji se navíc podělí o hlášku, kterou buď nějakým způsobem odkazuje k popkultuře, nebo se snaží působit drsně – vy kvůli ní ale budete skřípat zuby či nevěřícně koukat na monitor.

Jeden příklad za všechny: Namísto „nice shot“ robot říká „nice Scott“. Co to znamená? Kdo ví. Je to otravné a zvedá to úroveň cringe za únosnou mez? Rozhodně. A nedá se to vypnout… Zvukový design celkově se navíc opírá o provařenou efektovou knihovnu, takže každou chvíli budete mít pocit, že slyšíte záblesky jiných her nebo filmů.

Conglomerate 451 je zkrátka kombinací nadějných prvků, které vývojáři bohužel vytáhli stěží na průměr a pohřbili pod ubíjející herní náplní. A tak zatímco RPG systém je propracovaný i promyšlený, bezhlavé pobíhání generickými úrovněmi v honu za neustále se opakujícími cíli a absence pocitu dobře odvedené práce zabíjí veškerou touhu pokračovat.