Concrete Genie

Město-plátno

Hra představuje příběh Ashe, mladíka, co se ze všeho nejradši uchyluje ke svému skicáku, kvůli čemuž si na něm vylévá mindráky parta vrstevníků. Upřímně řečeno, samotné poselství příběhu nelze než kvitovat, protože se věnuje velmi lidským a povědomě osobním tématům, ale podání už moc chválit nejde.

Concrete Genie neumí vyprávět nenuceně. Jednotlivé situace i prezentované charakterové prvky dře až na kost, snad jakoby ze strachu, že jinak nepochopíte, o čem je řeč. A jelikož jde o poměrně krátkou hru, působí i očekávaný zvrat příšerně uspěchaně.

Ashovo vyprávění o šikaně je ale spíš pouhý nástroj, protože čistá pointa hry je o něco rozevlátější. Na počátku všeho stál nápad, který musel nutně zrychlit tep komukoliv s alespoň trochou zájmu o výtvarnou tvorbu. Přemalování k životu. Barvy jako nástroj změny, umění jako štít před úpadkem, materiálním i duševním, hravost a kreativita jako protipól rozkladu. To jsou základní myšlenky Concrete Genie a každý, kdo se kdy zkusil třeba vykreslit (vyskládat, vybásnit, vymalovat...) z mizerné nálady, musí odkývat, že nejsou v rozporu s realitou.

Jejich hmatatelnou formou je opuštěná rybářská vesnice Denska. Noří se do tónů hnědé a šedé, mračí se z mlhy a vůbec působí jako místo, kam by jeden na inspirativní vycházku zrovna nezamířil. A je to samozřejmě schválně, protože vy pochmurnou Densku roztrylkujete do gejzíru barev.

Svázaná ruka

Jedná se o nesmírně lákavý koncept, jenže si zkuste vymyslet, jak z něj vytesat smysluplnou hru, když zároveň chcete cosi na způsob akční adventury, ale zároveň má hráč mít pocit vlastnoruční malby. Právě na něm Concrete Genie stojí a bohužel i vcelku padá. Naráží totiž na limity platformy, respektive jejích ovládacích prvků.

Concrete Genie dělá vysoce bohulibou věc – snaží se nechat ochutnat radost z tvorby i lidem, kteří se jí normálně nevěnují. Je to taková demoverze umění. Bicykl s pomocnými kolečky. Je jasné, že kdyby hráč dostal opravdu svobodný štětec, nevzniklo by před jeho očima s největší pravděpodobností nic než nevzhledné patlaniny. Na digitální malbu existují specifické periferie a vězte, že žádná z nich ani v nejmenším nepřipomíná analogovou páčku. Na gamepadu se prostě maluje příšerně. Což není žádná kritika, jen konstatování faktu.

(Můžete si mimochodem vybrat mezi ovládáním páčkou nebo akcelerometrem/gyroskopem, ale upřímně, kočírovat štětec kvedláním ovladače je jak snažit se chytit naolejovaný knedlík hůlkami. Po deseti minutách jsme to vzdali a vrátili se k analogu.)

Stejně tak je nabíledni, že zavelet k vývoji počítačového portu s volným malováním a podporou grafického tabletu se obchodně prostě nevyplatí, protože ačkoliv by to byl nářez, těch pět a půl člověka, co by si hru tímto způsobem mělo možnost užít, to zkrátka nezaplatí.

Ve výsledku vám hra umožní skládat obrazy z předpřipravených tvarů a ornamentů, které pak sama zaobluje, doplňuje k nim pozadí, podloží, vodu a podobně, aby to nějak vypadalo. Dostanete sice jakous takous volnost v křivkách, takže úhel, pod kterým poroste strom, bude ve vaší režii, ale jak rozkvete či kolik bude mít větví, už neovlivníte.

Tvůrci vás ani nenechají volit barevnou paletu, tvarů k použití je relativně málo a výtvarný styl pouze jeden, což znamená, že výsledné malby jsou celkem na jedno brdo. Prakticky vždycky to bude krajinka a vzhledem k opakujícím se barvám si obrazy budou silně podobné. Což bohužel znamená, že ačkoliv u prvních dvou, třech dost možná zjihnete nad tou krásou, po chvíli se to celkem okouká.

Roztomilí kamarádi

To ale není automaticky špatně. Propracovaný malířský mód by přece jen zdržoval a nalijme si čistého vína – kdo chce na férovku malovat, nebude to dělat na PlayStationu. Myšlenka, že stačí mávnout štětcem a pod rukama roste les, rozkvétají louky, třepotají se motýli a třpytí hvězdy, má navíc svou podmanivou magii. A svým způsobem je to opravdu takové „umění v kostce“.

Tvůrčí láska k tematice je očividná, promítá se samozřejmě i do díla. Genie je podmanivě upřímná věc, sympatická, s duší. Jednoduchost provedení by tudíž šla bez problémů označit za ústupek hratelnosti. Jenže... ono není až tak čemu ustupovat.

Herní pointa je primitivní – je potřeba pomalovat zdi a tím rozsvítit žárovky. Jakmile zmáknete všechny, přesunete se do další lokace, kde se smyčka opakuje. Při tom si jednak máte hrát s džiny a jednak překonávat překážky v podobě zlých výrostků a environmentálních puzzlů.

Titulní džinové jsou postavičky, které si sami poskládáte z nabídky těl, uší, ocásků a přehršle doplňků. Pak ožijí a běhají s vámi jako věrní společníci po zdech, občas interagují s vašimi malbami a pomáhají v dalším postupu hrou. Sem tam si řeknou, že by třeba chtěli ohýnek, aby se zahřáli, nebo pár vážek, aby měli co prohánět po barvami rozzářeném zdivu.

A ano, má to své kouzlo. Džinové jsou roztomilí, rozverní, rozkošní a hraví, jen je pomazlit. Není problém si je okamžitě zamilovat, čemuž samozřejmě pomáhá i to, že je malujete podle svého, a jsou tudíž „vaši“. Jenže to všechno stojí na půl cesty.

Po kolejích

To, jak moc hra zůstává pouze u náznaků a nevyužívá své vlastní možnosti, považujeme za její největší selhání. Každý džin má svůj element – oheň, elektřinu, vítr. A podle něj pak v místech k tomu určených dovede ovlivnit i skutečný svět. Zapálit látku, aktivovat spínač, odfouknout krabici.

Problém je, že jsme právě bez nadsázky popsali veškerou hratelnost. Celý postup hrou se smrskává do opakování těchto tří interakcí. Vždyť toho šlo vymyslet tolik! Kombinace živlů. Fyzikální puzzly. Hrátky s teplotou, když už máte oheň a vítr. Spolupráce více postaviček naráz. Též by se dalo pracovat s faktem, že se džini umí pohybovat jenom po zdech, a muset jim stavět cestu. Nebo třeba možnost ovládat džiny napřímo a skládat s nimi nějaké logické sekvence a tak dále.

Concrete Genie sice párkrát něco podobného naznačí, ale pak se zase lekne a mechaniku pořádně nerozvede. V drtivé většině případů nakonec půjde jen a pouze o ony tři zmíněné aktivity pořád dokola. Výsledkem jsou problémy tak strašně primitivní, že se je zdráháme s klidným svědomím označit za hádanky, s čímž se pochopitelně pojí i nulová výzva, a tudíž i chatrné uspokojení z pokračování ve hře. Kéž by se tak povedly rébusy někde na úrovni Limba či Braidu...

A pokud náhodou zahrozí, že deset vteřin nevíte, jak dál, hra vám začne podsouvat nápovědu, přičemž nejde o žádné lehké pomrknutí, ale na rovinu před vás vysype, co máte udělat. Nechápeme proč. Jde nakonec o další prvek, který jen přispívá k rozporuplnému celkovému dojmu z hratelnosti: Concrete Genie se snaží zprostředkovat volnost tvorby, ale zároveň vás nemilosrdně drží na vodítku a hraje se téměř sám. A to je prostě prapodivný kontrast.

Slabé konflikty

Nezachrání to ani akční pasáže. Jsou dvojího typu – polostealth s bandou puberťáků a jakási third person akce, do níž se hra zvrhne v úplném závěru.

S ani jedním druhem se díkybohu nebudete muset zatěžovat moc často, protože hra konflikt jednoduše nezvládá. Výrostci jsou v podstatě neškodní a hlavně pitomí, až se hory zelenají. Jakmile se jim přimotáte do cesty, běží za vámi s nekalými úmysly, ale stačí vyskočit na nejbližší krabici, aby vás najednou neviděli a po chvíli zmateného hemžení zase odtáhli pryč. Nic víc.

Akční závěr pak působí jako naroubovaná zbytečnost. Ash zničehonic dostane tři útočné dovednosti, začne metat oheň a blesky ze svého štětce a... Je nám líto, ale je to zkrátka naprostá z nouze ctnost. Hra není připravená na akci, neumí ji, nepočítá s ní a zábavy by se v ní jeden nedořezal. Naštěstí jde opravdu o poslední cirka půlhodinku, dá se to se skřípáním zubů odpustit jako experiment, co nevyšel.

Pastva pro oči, pohlazení pro duši, ale hráčovo zklamání

Není proč chodit okolo horké kaše a rozevlátě uvádět fakt, který už je dávno každému jasný z přiložených obrázků: Concrete Genie vypadá fantasticky. Řada světelných a částicových efektů má sice také mimochodem na svědomí ne úplně stabilní framerate (PlayStation 4 Pro), ale nejde o nic, co by se nedalo přežít.

Uším polahodí i příjemný hudební doprovod. Každý tvar a ornament má navíc také svůj zvuk, se kterým ho umístíte na plátno, což znamená, že poslechový podkres dokonce sami obohacujete svou prací štětcem. Sympatický detail.

Concrete Genie je jako celek zpočátku fajn. Pocitově svěží a neotřelý. Ale kouzlo vyvane a titul po stránce hratelnosti brzy selhává. Ačkoliv jeho herní doba jen stěží přesáhne nějakých šest hodin, už někde okolo poloviny se jeho nedostatečně propracované herní mechaniky vyčerpají a zábava začne klopýtat. Na pohled je to krása od začátku do konce a hra nikdy nepřestane působit příjemným dojmem, ale to jsou bohužel jediné prvky, který lze při snaze o objektivitu opravdu naplno pochválit.

Z jednoho úhlu pohledu ale funguje výborně. Jako inspirace. Je-li to váš šálek čaje, vůbec by se nebylo čemu divit, kdybyste po překonání Concrete Genie měli neodbytné nutkání posadit se k plátnu, papíru či tabletu a předvést světu, jak se to má dělat, když vám nikdo nezamyká ruce do předpřipravených tvarů. A to je svým způsobem skvělá věc. Jestli se vám ale za podobné nakopnutí chce utratit osm stovek, už je úplně jiná otázka.