Company of Heroes 3

V historickém kontextu druhé světové války se přesouváme na jih do Středomoří, a to hned ve dvou diametrálně odlišných kampaních. Předchozí díly Company of Heroes nikdy nebyly strategiemi o velkém počtu vojáků a komplikovaných výrobních řetězcích, prim vždy hrály výbušné střety menších skupin specializovaných jednotek a vojenské techniky. To se v Company of Heroes 3 nemění, ale celá kampaň o spojeneckém osvobození Itálie dostává úplně nový rozměr –⁠ strategickou mapu.

Na generálské mapě

Na ní vás čeká masivní tažení Apeninským poloostrovem, zabírání vesnic, spravování a vylepšování rot, bombardování opevněných pozic, přepady ze zálohy, výstavba zásobovacích uzlů a občas i nějaká ta obtížná rozhodnutí. Pochod na Řím tak mnohem více připomíná třeba sérii Total War.

Jak postupujete od Kalábrie na sever a zanecháváte za sebou osvobozenou Itálii, přituhuje i odpor Osy. Města jsou opevněnější, takže trvá i několik tahů, než je vůbec můžete dobýt. Vaše stíhače, průzkumné letouny a bombardéry trhá na cucky protivzdušná obrana, pěchotu zase oslabují vedle sebe hustě posázená kulometná hnízda a houfnice. V průběhu kampaně je každý další tah potřeba čím dál více promýšlet, a hra si tak udržuje skvělou a návykovou formulku „ještě jeden tah a dost“, která je velmi povědomá z jiných tahových záležitostí.

Vaše jednotky mají v každém kole omezenou zónu pohybu a zvládnou zaútočit pouze jednou. Jakmile dojde ke střetu s rotou protivníka, případně na obléhání chráněného města, změní se Company of Heroes 3 v klasickou strategii v reálném čase, jak ji důvěrně známe.

Předpřipravené mise

Podle toho, s jakým druhem roty jste zrovna zaútočili, oblékáte britskou či americkou uniformu a ujímáte se taktické koordinace pěchoty, motorizovaných houfnic, děl a tanků v reálném čase. V podstatě se ale střety dělí na dva druhy: přestřelky a mise.

Mise se odehrávají na unikátních mapách, kdy se většinou jedná o historicky významnější města, jako je Salerno, Neapol či Foggia. Čeká vás v nich obsazování letišť, ničení pobřežních děl, záchrana posádek sestřelených letadel a další důvěrně známé kratochvíle druhoválečných strategií.

A je to právě tady, kde Company of Heroes 3 exceluje. Unikátní mapy jsou krásně variabilní a skvěle vertikálně členité. Navíc si vývojáři z Relic Entertainment skutečně dali záležet, aby se cíle misí co nejméně opakovaly, a stále vás zásobují zajímavými vedlejšími úkoly.

I ve třetím díle pozicování vašich jednotek rapidně ovlivňuje jejich životnost. Už nestačí částečný nebo úplný kryt, ale ještě je třeba počítat s výškovým rozdílem. Na kopečku za kamennou zídkou umístěný těžký kulomet si poradí úplně se vším, co se neskrývá v útrobách tanku. Právě reliéf a členitost map hratelnost na velmi detailních mapách jen dál skvěle podporuje.

Náhodné střety

Přestřelky jsou pak všechny ostatní střety, ve kterých se budete nejčastěji přetahovat o vítězné body. Tady se dostavují mé první drobné výhrady. Předně k faktu, že se dříve nebo později začne náplň šarvátek a válečné divadlo opakovat. Company of Heroes 3 totiž u přestřelek vybírá jen z omezeného počtu map. Během jednoho tahu ve strategické části hry přitom není problém absolvovat klidně i dvě, tři takové potyčky. Stále se tak budete vracet do těch samých, válkou zdecimovaných měst, polí a pobřežních vesniček.

Střety s nepřátelskými rotami můžete naštěstí nechat vyhodnotit automaticky, ale obsazování některých usedlostí bude vždy vyžadovat odehrání krátkého skirmishe. Za celou kampaň tak absolvujete takových přestřelek klidně i vyšší desítky. Díky tomu je italské tažení dosud největší a nejdelší v historii série. To ale nemění fakt, že podstatná část jejího obsahu je náhodně generovaná a dříve či později začne být repetitivní.

Těžká válečná rozhodnutí

Velmi oceňuji, že i přes přítomnost tahové strategické mapy Company of Heroes 3 neztrácí svoji identitu a pořád je primárně o válčení v reálném čase. Část kampaně, která připomíná „grand strategii“, není zbytečně komplikovaná a skvěle doplňuje hratelnost. Navíc vám dává pocit, že jste skutečný vojenský velitel a musíte neustále přehodnocovat taktiku nebo činit důležitá rozhodnutí. Možností, jak vést válku, je přehršel, ale nikdy si nepřipadáte zahlceni – naopak. Spíše vám to dává spoustu šancí si kampaň přizpůsobit svému stylu hraní.

Například: Každá rota získává zkušenosti. Ty můžete utratit za bonusy, a to jak ve strategické, tak realtimové části hry a ještě si odemykáte jednotky, které pak můžete v přestřelkách a misích vyrábět. Budete prioritizovat nakládání se zdroji, vylepšovat a stavět obranné pozice a v neposlední řadě pořádat průzkumné přelety a bombardování opevněných pozic Osy.

Do toho ještě budete vybírat, jak se vypořádat s problémy, které před vás staví vaši poradci. Podle toho, komu vyhovíte, si zvyšujete jejich loajalitu, která vám formou bonusů zjednoduší tažení na Řím.

Admirál britského námořnictva po vás bude chtít například zajištění přístupu k Jaderskému moři. Do toho si šéf amerických výsadkářů dělá zálusk na extrémně silné pozemní dělo a v neposlední řadě vůdkyně italských partyzánů potřebuje pomoct při záchraně obklíčených soudruhů ve zbrani. Protože vedlejší mise jsou většinou k dispozici jen určitý počet kol, budete si muset vybírat, komu pomůžete. Nebude mít totiž čas a zdroje vyhovět všem. Díky tomu je kampaň napínavější a máte pocit skutečného boje na několika frontách.

Wüstenfuchs in Afrika

Dosud jsem se zaměřil jen na spojenecké tažení v Itálii a ani jsem nezmínil, že Company of Heroes 3 má příběhy hned dva. Ten druhý opouští Evropu, obléká vás do uniforem Hugo Boss a vrhá do severní Afriky, kde pouštní liška Erwin Rommel žene své Afrikakorps od jednoho vítězství k druhému.

Německá část kampaně je už „pouze“ klasický sled lineárních misí, ale o to víc v ní potěší přímočařejší hratelnost s důrazem na těžkou techniku. Oči se také rády pokochají změnou prostředí, když zelené italské vísky nahradí zlatavý písek Libye. I boj se přesune z uzoučkých ulic na vyprahlé pláně a otevřené pouště.

We’ll risk it for a biscuit

Na rovinu můžu říct, že jestli v Company of Heroes 3 hledáte pořádnou porci historických detailů o druhé světové válce, poohlédněte se raději jinde. Hra je do jisté míry téměř hollywoodskou karikaturou, ve které se zblízka podíváte na hrstku důležitých druhoválečných lokací, jako je třeba benediktinské opatství Monte Cassino nebo libyjská Gazala. Je to inherentně dáno také tím, že evropská část je mnohem otevřenější a nabízí více možností, jak hrou projít.

Hrát Company of Heroes kvůli historickým lekcím je asi jako chodit se poučit o dějepisu do Call of Duty. To ale neznamená, že by hra nebyla autentická. Nadšencům vojenské historie udělá radost především široká paleta rozličných vozidel v různých konfiguracích a do detailu vyvedené unikátní bojiště.

Výbuchy par excellence

Gró Company of Heroes vždy byla explozivní akce a nemění se to ani ve třetím díle. Míra destrukce, které můžete podrobit vše na mapě, je bezkonkurenční. Řítící se kostelní věže pod sebou drtí oddíly pěšáků, nálety uličky mění v rozoranou měsíční krajinu, tanky projíždějí zdmi a pod pásy šmelcují zaparkovaná civilní auta u krajnice.

Je skutečně impozantní sledovat obranu městečka Salerno, které před útokem nahlodají bombardéry Osy. Obranná ležení se promění v doutnající uhlíky, domy se bortí v hromady suti a kouřové clony skrývají příjezd tanků, které rozrážejí poslední zbytky pytlů s pískem. Hra přibližuje, jak nesmyslně obrovská byla míra ničivosti druhé světové války.

I samotná akce je stále skvělá. Střelba z pušek ani na vteřinu neutichá, šrapnely se odrážejí od pancířů, výstřely z děla těžkého tanku Tiger hrozí ohluchnutím a kvílivý jekot motorů štuk varuje před ničivým náletem. Company of Heroes 3 přestřelky i napínavé přetahování o sektory prostě umí a těžko byste našli strategii s lepší akcí.

Nechal jsem oči v roce 2013?

Je proto škoda, že se třetí díl za těch téměř deset let od dvojky v jádru téměř nezměnil. Nečeká vás překvapení na poli jednotek, bohužel se ale hra znatelně kupředu neposunula třeba ani graficky. Přesun z pošmourných zamrzlých plání východní fronty do prosluněné a barevné Itálie je sice fajn, ale čekal bych krom geografického skoku i ten technologický. Zvlášť u druhoválečné strategie, která nemůže své grafické nedostatky skrýt tak dobře za stylizací, jako tomu bylo například u Age of Empires 4.

Company of Heroes 3 vypadá jen o trochu lépe než její o dekádu starší sestřička. Jasně, textury jsou trochu ostřejší, při maximálním přiblížení jsou jednotky krapet detailnější, ale nemít jiné uživatelské rozhraní, asi bych měl pocit, že vlastně hraju nějaký datadisk ke druhému dílu. Obzvláště některé textury písku a půdy působí vyloženě ošklivě. Je také do oči bijící, že krátery, které po sobě zanechávájí výbušniny a těžší projektily, jsou jenom dvourozměrnou „nálepkou“, nikoliv skutečnou dírou v zemi.

Proč není dotažená AI a pathfinding?

Je to podle mě velká škoda a promarněná příležitost, protože Company of Heroes 3 mohla být tím průkopníkem mezi strategiemi a posunout se vstříc nové generaci tak, jak to kdysi udělal první díl. Bohužel jsem ale nad některými technickými nedodělky jen nevěřícně kroutil hlavou, protože jsem si připadal jako v roce 2010.

Umělá inteligence se nikam neposunula, pořád dělá úplně nesmyslné manévry a sebevražedně nabíhá do těch nejvíce chráněných míst. Nezlepšila se ani navigace s těžkou technikou. Úzké historické uličky Itálie sice jsou malebné, ale zkuste jimi projet tankem bez toho, aniž by se třikrát otočil a vyzývavě nastavil motor nejbližšímu Panzerfaustu.

Pathfinding motorizované techniky a tanků ve větší skupině je obecně stále frustrující a vyžaduje přemíru mikromanagementu, aby se vám jednotky nerozutekly tu do minového pole, tady před hlaveň protitankového děla.

Přestože je Company of Heroes 3 vlastně jen drobným krůčkem kupředu, jde o nejlepší díl série. Už jen kvůli obrovskému obsahu a zábavné strategické kampani pro jednoho hráče. Třetí díl dělá zkrátka vše o trochu lépe než předchůdce. Akorát bych si přál, aby po těch deseti letech bylo těch překvapení a změn více.