Coffin Dodgers

Bacha na rohy

Dostatečně originální či bláznivý nápad však sám o sobě bohužel dobrou hru nedělá. O tom se přesvědčíte velice rychle, pokud se rozhodnete dát arkádovým závodům Coffin Dodgers šanci. Na povrchu vypadá všechno, jak by vypadat mělo - hra nabízí čtyři sady závodů po třech, plus jeden finální, dohromady tedy třináct klání. Zvolíte jednoho ze sedmi statečných seniorů, zběžně obhlédnete garáž, kde zjistíte, že svůj skútr můžete vylepšit ve třech statistikách, a pak se vrhnete do akce.

Samotný jízdní model je ještě docela snesitelný - asi tak, jako je snesitelná brokolice, když hrozí smrt hlady. Ovládání je ucházející. Někomu by se nejspíš mohlo zdát příliš citlivé, ale dá se na něj zvyknout. Problémy však přicházejí, když dojde k jakémukoliv kontaktu s prostředím či ostatními závodníky. Ve hře totiž jednoduše není fyzika. Ne, že by byla špatná nebo někdy nefungovala, ona tam zkrátka úplně chybí. Není tak problém se vybourat o plot, zatímco od cihlové zdi se v mnohem větší rychlosti odrazíte. Ostré rohy, které vybízí k tomu je vybrat co nejtěsněji, vás s oblibou pošlou na asfalt, ačkoliv jste se vůbec ničeho nedotkli, protože v nich zřejmě sídlí nějaká tajemná neviditelná síla.

Po trati jsou, jak už to v tomto žánru bývá, rozmístěny různé power-upy a zbraně. To je jenom dobře, vždyť každé čistě arkádové závody potřebují trochu toho koření. Horší je, že věcí k sebrání je všeho všudy asi tak pět a používání žádné z nich není obzvlášť zábavné či naplňující. Světlejšího momentu se dočkáte, když místo řízených střel přesedláte na útoky pěkně zblízka. Každý důchodce totiž do závodu vyráží vyzbrojen svou věrnou holí, kterou pak můžete za jízdy kolegiálně přetáhnout ostatní po řepě. Člověku se u toho hned vybaví stará klasika Road Rash.

Blahé vzpomínky ovšem zase okamžitě ustoupí, protože útočit na blízko umí i počítačoví protivníci. To je pochopitelně jedině fér, jenže všechny babičky v Coffin Dodgers jsou tužší než hřebíky do rakve a mají reakční dobu pilotů bojových stíhaček. V drtivé většině případů tak stačí se kolem protivníka jenom mihnout, klidně v zatáčce a mnohem větší rychlostí, a on vás holí okamžitě vystřelí ze sedadla.

Zombie důchodci

Ti, kdo v každé ze čtyř sad závodů skončí na posledních příčkách, propadnou životem a duší. Smrtka pak oživí jejich tělesné schránky, které dál soupeří proti vám. Na začátku se tak na startovní čáru zařadí sedm důchodců a smrt, v závodu posledním už jde o přímý duel proti samotnému ponurému ženci na bledém skútru a hejnu zombií. Herně to však neznamená vůbec nic, protivníci se chovají pořád stejně a útočí primárně na vás, ať už jsou nemrtví, či nikoliv. Cílovou pásku finálového závodu protnete za nějaké slabé dvě hodinky od spuštění hry, což je vzhledem k jejím kvalitám nakonec snad ještě dobře.

S čím už se smiřuje poněkud obtížněji, je fakt, že jednou odjeté závody v příběhovém módu nemůžete opakovat. Můžete je restartovat hned, jak je dojedete, ale jakmile jednou odkliknete tlačítko "continue", již se do nich nelze vrátit. To ve výsledku znamená, že velice pravděpodobně skončíte ve finálním závodu bez možnosti se vrátit zpět a nahromadit peníze na upgrady. Problém je, že na konci už mají všichni protivníci maximálně vylepšená vozidla, zatímco vy, pokud jste naivně projeli předchozí závody jen jednou před tím, než jste je odklikli a pokračovali dál, všechna vylepšení mít nebudete.

A co s tím? Správně, dokolečka dokola se snažit zajet jeden jediný přístupný závod tak, abyste skončili alespoň v horní polovině startovního pole, dostali trochu peněz, a pak znova, a znova, a znova, dokud si nevyděláte na zbývající upgrady, které vám dají šanci vyhrát. Game design jak z učebnice, jen co je pravda. Mimochodem, krom peněz dostáváte za závody také jakési zkušenostní body, u kterých až do konce hry nebylo jasné, k čemu vlastně jsou. Ani trochu by ale nepřekvapilo, kdyby nebyly vůbec k ničemu.

Vizuální šeď

Prostředí hry je kvalitativně velice konzistentní. To znamená od začátku do konce stejně nudné. První sada závodů se odehrává na předměstí, druhá ve městě, třetí na farmě, čtvrtá na hřbitově a poslední projíždí všemi lokacemi. Je to ale vcelku jedno, protože všechno vypadá hůř než mobilní hry minulého desetiletí. Kdybyste snad čekali, že to zachrání alespoň hudba a zvuky, můžete směle čekat dál. Coffin Dodgers totiž polahodí vašim zvukovodům komediální břinkající kakofonií, kterou pravděpodobně vypnete ještě dřív, než si v menu nastavíte rozlišení obrazovky.

Krom dvouhodinového příběhového režimu hra nabízí ještě několik dalších módů. K dispozici máte rychlý závod, kdy klasicky vyberete jezdce, trať a hned se jde do akce. Dále můžete jezdit po městě a sbírat náhodně se objevující předměty či závodit s časem. Nakonec tu je ještě režim volného průzkumu, kdy jezdíte nazdařbůh a na různých místech nalézáte závody (stejné jako v příběhovém módu). Ty si samozřejmě můžete zajet, ovšem bez jakéhokoliv ocenění výsledku, což je zábavné méně než pásový opar.

Téměř jakákoliv hra je zábavnější v multiplayeru a Coffin Dodgers nejsou vyjímkou. Žánr arkádových akčních závodů je přímo stvořený k lítému soupeření za halasného pokřikování na gauči s kamarády. Ve hře více hráčů zůstanete ušetřeni designových nesmyslů story módu a otravné robotické preciznosti počítačových protivníků, což je samozřejmě fajn. Bohužel nepěkná grafika, děsivá fyzika, opakující se prostředí a nudné zbraně se nikam neztratí. V multiplayeru jsou Coffin Dodgers hratelní, občas probleskne i zábava, ale hru s klidným srdcem stále nelze doporučit.

Toužíte-li po akčních závodech se zbraněmi, ve kterých můžete poměřit síly s přáteli, sáhněte raději klidně po prastarém Re-Volt, Micro Machines či RollCage. Tyto hry vypadají vizuálně téměř srovnatelně a jsou neskonale zábavnější. Majitelé konzolí od Nintenda pak nemusí řešit už vůbec nic a s klidem mohou zůstat u bezpečně nepřekonané série Mario Kart.