Classified: France '44

Pak tu máme všechny možné Phoenix Pointy, Jagged Alliance 3 nebo třeba překvapivě povedené Gears Tactics. K téhle partičce převážně povedených kousků se teď přidává i Classified: France '44, ze které můžeme mít sice všichni radost, ale nadšení? To si schovejme pro případný XCOM 3, jestli někdy bude.

Classified: France '44 je především menší hra od menšího a nového studia Absolutely Games a vydavatele Team 17. Ve své podstatě můžeme na tuhle sympatickou tahovou novinku nalepit štítek s nápisem: „Fajn XCOM z druhé světové“, zařadit ji do regálu vedle jiných AA her a jít zase o dům dál. Byla by to sice pravda, ale taky by byla škoda takhle nad Classified jen mávnout rukou. Vývojáři sice nedělají kdejaké veletoče, ale roky prověřenou žánrovou šablonu umí a ještě ji zvládají pocukrovat hrstkou vlastních nápadů.

Do akce!

Akce na bojišti je v základu vcelku standardní. Pokud jste hráli někdy alespoň nějaký XCOM, budete tu hned jako doma. V praxi tak jednoduše posouváte jednotky po bojišti, snažíte se co nejvíc krýt, střílíte, přebíjíte, používáte předměty a modlíte se, aby byly procentuální šance na zásah spíše ve váš prospěch.

Classified klade velký důraz na taktiku, opatrný postup a promýšlení každého kroku, ale stejně tak se tu vyplatí skoro pořád střílet. A to i když máte šanci na zásah nula procent. Důvod je prostý a logický – kulky svištící kolem hlav nepřátel je demoralizují a pokud po nich střílíte dostatečně dlouho, nakonec je zlomíte. Takhle vystresovaný protivník pak v dalším tahu neudělá lautr nic a vy máte klid třeba na přesun do lepšího krytu.

Na druhou stranu si tak ale rychle vystřílíte zásobník, a musíte pak vyplýtvat jeden tah na přebití zbraně. Systém „něco za něco“ tu ale funguje skvěle a vrství tak na roky prověřenou hratelnost další zajímavý prvek.

Nižší morálka pod palbou s eventuálním „zlomením“ mysli ale platí i pro vás, takže rozhodně není dobré shlukovat všechny vaše vojáky moc blízko k sobě. Nejen kvůli případnému granátu, ale právě kvůli demoralizující střelbě. Hned několikrát se mi stalo že jsem měl sice perfektní kryt a nepřítel netrefil ani vrata od stodoly, jenže pálil mým směrem tak urputně, až se mi z toho mí borci sesypali a já pak nemohl dělat prakticky nic.

Nechybí tu ani starý dobrý režim hlídkování – Overwatch, akorát s tím rozdílem, že tentokrát máte vždycky na výběr, jestli ho skutečně chcete spustit a začít střílet, což platí i obráceně. Můžete s vaším vojákem vběhnout do nepřátelského zorného pole třeba omylem, hra vás zastaví a dá vám na výběr. Je pak už jen na vás, jestli chcete risknout zranění, nebo si pohyb raději rozmyslíte a zůstanete před červenou zónou, kterou nepřítel hlídá. Drobnost, ale užitečná.

V kampani pak nechybí ani nějaká ta občasná morální volba, nejde však o nic zásadního, rozhodně nečekejte nějaké zásadní změny ve směřování celkového příběhu nebo osudu postav. O příjemné zpestření atmosféry ale jde.

Do akce hlavně potichu

Co je pro mě osobně už zásadní zpestření hratelnosti a prvek, který mě na celém Classified: France 44 bavil ze všeho nejvíc, je důraz na stealth. Ten byl samozřejmě do jisté míry i v XCOMu, nicméně tady je dotažený ještě o kus dál a hlavně je zábavný.

Pointou je, že leckteré mise můžete udělat z podstatné části potichu, což je nesmírně uspokojivé. Vaše jednotky totiž mají k dispozici nůž, zatímco nepřátelští vojáci disponují červeně označeným dohledem a ukazatelem, kam že se v příštím tahu vydají. Vaším úkolem je tak v rámci jednotlivých tahů kličkovat mezi patrolujícími nepřáteli, dostat se jim do zad a ve vhodné chvíli nepozorovaně šmiknout nožem.

V té chvíli nemusíte řešit procentuální šance na zásah, prostě šmiknete a hotovo. Musíte si ale dávat veliký pozor, neboť taková akce vám vyčerpá tah s daným vojákem a ten po podříznutí nepřítele zůstane stát exponovaný na místě činu. Uklidit ho do bezpečí budete moct až v dalším tahu.

S tím vám ale můžou trochu pomoct jednotky, které mají schopnost odlákat pozornost nepřátel házením kamení, a tím si můžete do jisté míry přizpůsobit nepřátelský dohled a trasy patrol k obrazu svému. Ve výsledku se snažíte promýšlet každý tah, postup každého nepřítele a následně i váš pohyb tak, abyste podřízli co nejvíc nepřátel.

Skoro to až místy připomíná tahové Commandos, a to je pak tuplem můj šálek čaje. Najednou hra totiž není o krytí a procentech zásahu, přebíjení, házení granátů, morálce, ale o dobře promyšleném postupu, který když se nakonec třeba nepovede, ve výsledku selže kvůli vaší nepozornosti, a ne třeba díky špatnému hodu kostkou.

Management a to ostatní

XCOM byl vždycky o potyčkách na bojišti, stejně jako o managementu základny mimo bitevní pole. A nejinak je tomu i tady, i když namísto osobní základny koukáte spíše na neosobní mapu Francie. Za vojáky sice můžete nakouknout k ohni a poslechnout si pár jejich průpovídek, ale tím to víceméně končí a já si tak nebyl schopný vytvořit s jednotlivými borci takové pouto jako s panáky v XCOMu. A to i navzdory faktu, že je můžete taky oblékat od hlavy až k patě a řešit tak u každého vojáka nejen výzbroj, ale i výstroj.

Nechybí ani jednotlivé třídy specilistů s vlastními stromy schopností. Tudíž prostor pro šití na míru je opravdu velký. Vedle detailů typu schopnosti či oblečení, řešíte už zmíněnou mapu severní Francie. Ta je rozdělená do několika regionů s různými typy misí (plížení, přepadení, akce) a nechybí ani tři různé lokální frakce (Gaulisté, kriminálníci, radikálové), kterým se můžete plněním misí vtírat do přízně. Tím jim pomáháte převzít kontrolu nad daným regionem, a pokud se vám to podaří, dostanete permanentní bonusy jako třeba zvýšení poškození morálky.

Celá složka managementu je očividně promyšlená a je dobrá, jenže je také poměrně neosobní a chladná. Právě osobní rovina se XCOMu dařila výrazně lépe, a tak jsem tady po pár hodinách sklouznul spíše jen k co nejefektivnějšímu přebarvování mapy v můj prospěch a vybírání si misí spíše podle toho, co chci zrovna hrát. O nějakém vžití se do roleplaye tady bohužel nemohla být řeč. I navzdory tomu mě ale celá strategická složka přeci jen bavila a nakonec vlastně i trochu potěšila.

Pořád stejné chyby

Co už bohužel moc nepotěší, jsou produkční hodnoty. Classified 44 chtě nechtě není vyladěná tříáčková produkce, což by samo o sobě samozřejmě nevadilo. Vadí ale hromada drobných detailů, které ale nerad vidím i v méně nákladné produkci. A jakkoliv jde o detaily, napříč celou kampaní se vám jich naskládá tolik, že vám dříve či později vadit začnou.

Nejde přitom jen o nějaký ten menší bug, na který tu a tam nejspíš taky narazíte. Co bije do očí pořád, jsou například špatné animace, které občas nesedí k dané situaci nebo na sebe více či méně nenavazují tak, jak byste čekali. Nepomůžou ani na dnešní dobu už opravdu nevhodné modely postav, které jako by vypadly z přinejlepším průměrné hry předchozí generace. Na papíře možná drobnost, ale budete je mít před očima celou dobu.

Co mě ale štvalo opravdu hodně, byl frustrující neduh dobře známý už z prvního moderního XCOMu z roku 2012. Mluvím samozřejmě o typické šanci na zásah. Není nouze o absurdní situace, kdy stojíte kousek od nepřítele, prakticky mu míříte zbraní do obličeje z pár centimetrů a máte šanci na zásah přes 90 procent. No a samozřejmě minete. Tohle mě frustrovalo už před dvanácti lety a s každým dalším XCOMem mě to štvalo víc a víc.

Já samozřejmě vím a chápu, že jde pouze o jakousi vizuální reprezentaci neviditelného hodu kostkou na pozadí. To ale nic nemění na tom, že mě zrovna tohle zpracování jinak skvěle vymyšleného systému nebaví, frustruje a obtěžuje. A už ho v roce 2024 prostě nechci.

Stejně tak je z dnešního pohledu nesmírně hloupé „nevidět“ nepřátele při jejich tazích. Místo nich totiž sledujete ukazatel označení nepřátelského vojáka pohybujícího se po prostředí. Vy ho nevidíte, protože ho nevidí váš voják, čemuž opět naprosto rozumím. Jenže v praxi?

V praxi to zase vypadá hloupě a zastarale – namísto pohybů nepřátelských jednotek sledujete, jak se po mapě pohybuje uživatelským rozhraním jasně označené „nic“. Vidíte přesně kudy to nic jde, jak si to otevírá dveře, jak proskakuje oknem, ale v reálně koukáte jen na prázdnou scénerii bez postav.

A bohužel, a to mně štve snad ze všeho nejvíc, je tu i další obrovský neduh XCOMu – místy neuvěřitelně špatná práce s kamerou. Ve chvíli, kdy se hra rozhodne, že vaše akce je natolik cool a vůbec hodna speciálního „filmového“ záběru, pošle kameru z ptačí perspektivy přímo na bojiště. Třeba za rameno vašeho střílejícího vojáka.

Jenže ouha, voják stojí tak, že kamera namísto cool akční scény zabírá lampičku. Nebo krabici. Nejčastěji ale prostě jen více či méně rozmazanou texturu zdi. Tohle nebylo v pořádku nikdy a fakt, že ty nejlepší momenty nedokáže hra adekvátně prezentovat ani v dnešní době, považuju už jednoduše za neakceptovatelné bez ohledu na rozpočet, počet áček nebo počet vývojářů.

Nepotěší ani občas nešikovná AI, kdy nepřátelé naběhli do opravdu toho nejhoršího možného krytu, přičemž do výrazně lepšího by to během stejného tahu mohli stihnout. V podstatě tak šli leckdy na zbytečnou smrt, což jen kazí dojem z akce. Osobně mi taky vadil přílišný důraz na střílení, protože hra vás ani ve stealth misí nenechá odehrát komplet celou misi v utajení – buď přijdou posily, nebo naplníte ukazatel přepadení, kdy prostě musíte začít střílet.

Není to vyloženě špatně, nicméně jste tlačeni do jiného stylu hratelnosti, který třeba nemusíte preferovat. Akční složka je navíc spíše tak nějak standardní a průměrná, zatímco stealth je zajímavější a minimálně pro mě by byla větší svoboda výrazně lepší.

Dobré, ale?

Classified: France 44 je ve výsledku dobrá a zábavná hra. Jen se bohužel zasekla v době před více než deseti lety. Všechny ty inovace a novoty, o které se snaží, dělá sice dobře, jenže jde o spíše menší příjemné věci které, nemají na většinu praktické hratelnosti žádný velký vliv.

Na jádru hratelnosti se totiž nic moc nemění, a tak je to pořád hra typově velmi podobná XCOMu, který jsme hráli už v roce 2012. Jen v jiných kulisách a s místy větším důrazem na stealth. Což je dobré, velice dobré. Ale je to málo. Sympatický editor misí je sice příjemným bonusem, jen se ale trochu obávám, že zrovna v tomhle případě nebude jeden z těch nejrozšířenějších. Ale to se pochopitelně teprve uvidí.

Osobně bych u tohoto žánru viděl velice rád nějaký větší posun. Nějakou inovaci třeba v duchu toho, co předvedl výborně promyšlený Mario + Rabbids: Kingdom Battle. Ten dokázal celý žánr dokonale zpřístupnit a posunout směrem k všednímu publiku, a tak by mohl někdo udělat to stejné jen opačným směrem. Nebát se větší evoluce, výraznějších zásahů do základních konceptů a posunout žánr o kus dál směrem k větší výzvě.

Možná jsem už příliš vybíravý, možná je to těmi stovkami hodin v posledních čtyřech XCOMech (1, 2, Long War, Chimera Squad). Classified: France '44 mě sice zasytilo, jenže zase tolik jsem si nepochutnal.