Sid Meier's Civilization VI

Od císařství k republice

Žil byl jednou jeden císař Traianus (pro přátele a rodinu Traján), pán všeho Říma, dobyvatel provincií, podrobitel národů a všeobecně vzato docela tvrďácký, válkychtivý chlapík. Však se také hned po založení Říma vrhl do budování mocné armády, která by dokázala udržet na uzdě nepříjemně rozpínavé, skoro by se chtělo říct až horkovzdušné barbary. Jen co se jeho mladá civilizace trošičku stabilizovala, zvolil za svou formu vlády militantně zaměřenou autokracii a počal v Římě, Puteoli a Ravenně budovat vojenské distrikty, v nichž bylo brzo možné zaslechnout dupot legionářských caligae. Ha há, směje císař. Teď je jen otázkou času, než se všechny státy světa zhroutí pod naší ocelovou čepelí!

Ale náš milý Traján si nepoložil jednu klíčovou otázku. Co když nebude koho dobývat? Co když jsem na svém kontinentě náhodou úplně sám a společnost mi sem tam dělají akorát nějaké ty městské státy? Co učiní císař Římské říše, když jeho legie povraždí všechny okolní barbary a pak nemají co dělat, aniž by musely přeplavat přes oceán? Odpověď je nasnadě, a ani nevyžaduje zrovna státnického génia. Řím odhodí kroužkové brnění autokratických militaristů a místo toho si přes ramena přehodí hedvábný šál kupecké republiky.

Kultura nade vše! 

A pak to začne. Obchod s městskými státy. Rozvoj diplomacie i vědy. A především nevídaný kulturní rozmach. Všechna města se ze dne na den přeorientují na produkci muzeí, amfiteátrů, galerií. Tedy až na Ravennu – z té se stane svaté město zaměřené na cvičení misionářů a apoštolů. Ano, síla římské armády utrpěla… ale to přece nevadí, když si pro všechny případy ve vnitrozemském bezpečí z nově založené Ostie vybudujete hypermoderní vojenské středisko, zatímco všude kolem vzkvétá obchod a raší klíčky estetických vymožeností. Civilization VI si prostě můžete hrát, jak chcete – dobývat, obchodovat nebo jako Traján hromadit pomalovaná plátna.

Nejsi šejk? Máš problém 

Prvním konceptem na holení je specializace, konkrétně specializace měst. Jistě, možnost upravit osídlení tak, aby se zaměřila na produkci konkrétní dobroty, samozřejmě není žádná velká novinka. Ovšem, nový systém městských distriktů nutnost takových voleb vyhání do extrémních rozměrů a na každém opatrném krůčku alternativní historií před vás klade obtížná rozhodnutí. Protože odteď většinu budov nestavíte přímo v městském centru, ale ve specializovaných čtvrtích, které si pro sebe zaberou celé nové políčko.

Význam téhle změny je opravdu těžké docenit, pokud její efekt nezažijete na vlastní kůži. Co si například počnete, pokud jste narazili na ideální prostor pro vaše svaté místo, ale na stejném hexu už stojí důl s důležitou luxusní surovinou? A co když jste založili město na pobřeží (což je třeba pro takové Nory naprostá povinnost) a teď kvůli tomu prostě nemáte dost místa na stavění, protože lidem, dokonce ani drsným Vikingům, se většinou nechce bydlet na dně moře? K tomu si ještě připočtete, že to samé platí i pro divy, jejichž restrikce jsou někdy opravdu hodně svazující. Třeba pyramidy můžete postavit jenom v poušti poblíž záplavových plání. To je věc, které byste si ideálně měli všímat už při výběru lokace nového města, protože později už toho moc nezmůžete.

Pracovité dělníky aby jeden pohledal

O roli svého města a efektech vašich předložených i nepředložených činů musíte zdlouhavě dumat i v souvislosti s dělníky. Každá stavitelská jednotka má totiž nyní pouze tři použití. Co z toho vyplývá? Že především v rané fázi hry si zkrátka a dobře nebudete moci dovolit opracovávat všechny výhodné hexy v okolí města. A tak v lidnaté, rostoucí metropoli plné prázdných domů postavíte banánovou farmu, zatímco v industriálně zaměřené pohraniční vesnici radši vykopete důl. A když do toho všeho ještě započítáte zmíněné luxusní suroviny nebo různé vychytávky z konce hry, například schopnost dělníků stavět pobřežní resorty veledůležité pro turismus…

Hluchých prostojů je v šestce daleko méně než v předchozích dílech. Ano, začíná to u měst, která tentokrát mají každé zvlášť svůj vlastní ukazatel štěstí občanů a také počet domečků, kde můžou lidé bydlet. Stejně velké starosti vám ovšem tentokrát přidělají i velké osobnosti dějin, které můžete do své civilizace nalákat.

Vybíravé celebrity

Nový systém velkých umělců, proroků nebo generálů je jednoduchý, intuitivní, zábavný, a ještě navíc dává smysl. Představte si, že existuje opravdu velká kavárna, kde se spolu vybavují všichni velikáni historie. Támhle u stolu sedí Hannibal Barkas a vehementně tvrdí generálu Pattonovi, že sloni jsou mnohem lepší a bezpečnější než džípy. Na vedlejším gauči Poe šermuje rukama před očima Goethovi a rozčileně prohlašuje, že jeho básně jsou očividně MNOHEM depresivnější. A v koutku se zatím opile líbají Hypatia z Alexandrie a Dmitrij Mendělejev. Všichni čekají jen na to, dokud je nějaká civilizace nezaujme natolik, aby se k ní přidali.

Toho můžete dosáhnout buď akumulací speciálních bodů (kampus vám přidá body k vědcům, vojenský distrikt ke generálům atd.), nebo si je prostě koupíte za zlaťáky či víru a stanete se jejich patrony. Důležité je, že se kdykoli můžete podívat, jak se závod o konkrétní osobnost zrovna vyvíjí. Řekněme, že moc chcete Napoleona, který jako jediný z generálů umí jednotku přetvořit na armádu (další novinka, umožňující umístit víc jednotek stejného typu na jediný hex). Zároveň vidíte, že ti zatracení Sumerové si ho už příští kolo vydělají za body. Takže si ho koupíte za peníze a Gilgameš místo toho dostane Simóna Bolívara a jeho, pro vás naprosto nepotřebnou, schopnost bonusového velvyslance.

Simulátor kurátorství

Ještě složitější je to s umělci. Ti totiž tentokrát tvoří konkrétní díla – ale ne všechna díla jsou vhodná pro všechny galerie. To si postavíte muzeum a do prvního ze tří možných slotů nacpete pěknou sochu od Donatella. Abyste ale dosáhli jeho plného potenciálu, musíte tohle konkrétní muzeum naplnit dalšími sochami, nikoli obrazy nebo relikviemi – a navíc sochami od jiného umělce než je Donatello. A obrazy se dokonce dělí na různé druhy, třeba portréty nebo krajiny, a platí pro ně stejná omezení. Vybudovat pořádné galerijní impérium chce opravdu hodně trpělivosti a pečlivého plánování.

Snad ne další kartičky?

Schopnost se přizpůsobit je v nové Civilizaci naprosto klíčová. Znamená, že často musíte leccos obětovat, ať už jde o vychytralý plán, farmu, surovinu nebo systém vládnutí. Vzpomínáte si na Trajána a jeho oportunistický politický 180-kickflip z autokracie na republiku? Právě takové změny – ať už takhle radikální, nebo jenom mírně upravující různé statistiky – můžete ze dne na den provádět díky novému systému vládnutí. V něm si vybíráte politické kartičky jako třeba „+15 % produkce k antickým divům“ nebo „+5 poškození proti barbarům“. Tyhle zákony jsou rozdělené na vojenské, ekonomické, diplomatické a nezařazené, a vaše forma vlády určuje, kolik jich můžete použít. Fašismus bude mít hodně prostoru pro válečná vylepšení, demokracie se zase soustředí spíš na ekonomiku a diplomacii.

Jde o systém, který by byl velmi elegantní už jenom sám o sobě, i kdyby nedisponoval takovou úrovní tvárnosti. Schopnost několika kliky výrazně upravit síly a slabiny vaší civilizace z něj pak dělá jednoduše fenomenální vylepšení. Panuje mnohem menší riziko, že vaše cíle a taktiky zkamení – že zatvrdnou na vašem pět hodin starém rozhodnutí dosáhnout vědeckého vítězství, i když by se vám možná v danou chvíli vzhledem ke strategické situaci hodilo investovat do všemi ostatními opomíjeného náboženství. A takové proměnlivé, nestabilní diplomatické válčiště jde ruku v ruce s tím, co s sebou přinášejí nově přepracovaní lídři jednotlivých národů.

 

Tak trochu nesnesitelná Kleopatra 

Všichni vůdcové od Teddyho Roosevelta až po Kleopatru fungují na základě svých agend, z nichž jedna je stála a neměnná – Teddy nemá rád lidičky, co začínají války a šikanují městské státy, Kleopatra pro změnu miluje pořádné drsňáky s obrovskou armádou a pohrdá slabochy. K tomu se v každé hře připojí ještě jedna náhodně vybraná skrytá vlastnost, kterou musíte odhalit špionáží nebo diplomacií. Třeba skythská královna Tomyris byla environmentalistka a naprosto nesnesla, když jste káceli lesy.

Některé vůdcovské tendence fungují lépe, jiné hůře. Skvělá je třeba možnost odhadnout chování královny Viktorie, která se v každém případě pokusí osídlit co nejvíc kontinentů najednou, i kdyby to mělo znamenat, že vám vmáčkne osadníka přímo mezi tři města. Naopak jiní lídři předvádějí nesmyslnou šikanu. Kleopatra nejspíš navštěvuje základní školy a systematicky rozšlapává brýle všem učitelským mazánkům, co u sebe zrovna nemají dost velkou armádu. Kateřina Medicejská vám zase bude neustále posílat naštvané zprávy typu „Nemám tě ráda, protože máš moc málo špionů.“ Ehm… Neměla bys z toho mít spíš radost, Katko?

Na hraně s rozhraním 

Je potřeba zmínit, že nové animace výstavby divů světa vypadají nádherně a přeměňují dokončení projektu v opravdovou oslavu. Zvlášť, když divy zabírají vlastní hex a výrazně ovlivňují podobu vašich měst. Dlouhatánský soundtrack, založený na lidových melodiích jednotlivých národů je prostě fantastický, a stojí za samostatné poslechnutí. A možná jste si už během marketingové kampaně všimli, že texty ve hře nadaboval Sean Bean, což je taky docela plus. I když Beanův tak nějak inherentně melancholický hlas občas tahá za uši u některých humornějších výroků, třeba když se zrovna citují Monty Pythoni.

Nové pokračování Civilizace je skvělá hra. Výborná. Ale přece jenom nejde o dokonalý triumf, za který by měl někdo tvůrcům z Firaxis v Baltimoru postavit vítězný oblouk. Nejen kvůli nevyhnutelné skutečnosti, že nedošlo k žádnému revolučnímu posunutí žánru na novou úroveň, nebo kvůli faktu, že zatím nelze přejmenovávat města. Trochu zlobí uživatelské rozhraní, které by rozhodně mohlo být výrazně přehlednější, s více tooltipy a bez nutnosti každou chvíli lézt do herní encyklopedie. Tahle komplikace obzvlášť palčivě postihuje obrazovky komunikace s městskými státy, které snad navrhoval někdo, kdo zbytek rozhraní ani neviděl. I v diplomacii s ostatními civilizacemi je co zlepšovat. Hodil by se například přesný číselný rozbor vzájemných vztahů, na který narazíte v každé druhé hře od Paradoxu. Občasná divná rozhodnutí AI by pak možná působila uvěřitelněji.

Civilization VI je velmi povedený přídavek do téhle série. A víte co? Šestka by mohla být tím zlomem, který k sobě přitáhne všechny staromódní stratégy, kteří dodnes tráví stovky hodin nad tím „svým“ nejlepším dílem, ať už se jedná o čtyřku, trojku, nebo třeba jedničku. Zábavná, propracovaná, chytrá, stejně návyková jako vždy, a jen velmi vzácně mdlá nebo frustrující – tak by se tahle hra dala shrnout několika málo slovy. Laťka byla nastavena proklatě vysoko, a šestá Civilizace se přes ni bez námahy přehupuje.