Cities: Skylines II

Mezi tituly, které skvěle vycházejí vstříc virtuálním budovatelům toužícím proměnit zelenou louku v živoucí metropoli, už pěknou řádku let patří Cities: Skylines. Svého času blesk z čistého nebe, který s nenucenou elegancí i nesmlouvavou finalitou sebral vítr z plachet tehdy ještě vcelku populární značce SimCity. Dnes, po letech rozšiřování a vylepšování, by se jen málokdo odhodlal nepřiznat titulu korunu pro krále stavění moderních měst. A když se chystá ambiciózní pokračování podobně prominentní hry, logicky ho provází i nemalá očekávání.

Cities: Skylines II jsou tady a s potěšením mohu prohlásit, že to v jádru vůbec není špatná hra. Daleko menší radost mám však ze skutečnosti, že mi k ní tvůrci ze studia Colossal Order ještě přibalili hodnotící oříšek. A to ne v dobrém smyslu slova. 

Dvojka

Žádné převratné novoty v designové filozofii, které by vás přinutily se samým překvapením zakuckat odpolední kávou, čekat nemusíte. Cíl hry zůstává beze změny: Vystavět co největší město plné blahobytu. Bez příběhové kampaně, úkolů, craftingu či jiných nepotřebných vylomenin. Tady máte planinu a nechť vyroste metropole, hotovo nazdar.

Veteráni ošlehaní prvními Cities se budou cítit jako doma zhruba do patnácti vteřin od spuštění hry. Dvojka se hraje prakticky stejně jako jednička, nabízí takřka totožnou herní smyčku, velmi podobné ovládací prvky a téměř zaměnitelné uživatelské rozhraní. Výsledkem je zážitek, který se pocitově velmi podobá předchozímu dílu. Což ale samozřejmě nemusí být automaticky na škodu – proč spravovat, co tak dobře funguje?

Hlavně se ale zatím bavíme jen o celkovém dojmu. O tom, jaké to je, když u silnic kolíkujete parcely a přikazujete, zda tam mají stanout činžáky, nebo obchoďáky. O pocitu z města, co vám ulici po ulici, okrsek po okrsku roste a bohatne pod rukama. Ten je pořád stejný. Stejně dobrý, nebojím se říci. Jakmile se ale podíváte pod kapotu, zjistíte, že zprvu nenápadných novinek je tu k nalezení také docela dost.

O úroveň hlouběji

Klíčový prvek Cities: Skylines II, který, jak si postupně začnete všímat, se vine skoro každým mechanismem, nabídkou či tabulkou, je: Hlubší a komplexnější simulace. Hra jde zkrátka do větších detailů, než jsme zvyklí. Simuluje chování, názory, rozhodování a denní rutinu každého jednoho obyvatele vaší klidně milionové metropole.

Při sledování náhodného kolemjdoucího, co zrovna venčí psa (ano, přibyli mazlíčci), nebo čeká na semaforu, aby přešel ulici, sedl na autobus a jel do práce, se to může jevit jako prkotina, která potěší, ale nic víc. Jenže při pomyslném oddálení pohledu už názory a chování obyvatel výrazným způsobem formují celé město.

Příklad? Vezměte si třeba, že jste za nedalekým kopcem přikázali stavbu průmyslové čtvrti. Za chvíli opravdu vyrostou výrobny a továrny, ale specializované dílny vbrzku hlásí, že jim chybí kvalifikovaní zaměstnanci. Jinak řečeno, nemáte dost potřebně vzdělané pracovní síly. Univerzita, která by teoreticky měla chrlit jednoho génia za druhým, už přitom dávno stojí. Tak co je špatně?

Lidem se do ní třeba nemusí chtít. Můžou bydlet moc daleko, můžou mít špatně navazující autobusové či tramvajové spojení, které jim leze na nervy. Ale početná skupina obyvatel také mohla zvážit, že mají lepší kariérní perspektivu a výdělky v jiném oboru, co nevyžaduje diplom, a na vzdělání se úplně vybodnout. A vy je teď musíte tím či oním způsobem přesvědčit, že univerzita je sexy a měli by ji přeci jen zkusit. Ani pak ale nemáte vyhráno, protože pustit se do studia také neznamená úspěšně dostudovat.

Podobně propracovaný a zevrubný záběr i dalekosáhlé interakce zdánlivě nesouvisejících systémů můžete od hry čekat prakticky všude. Hra řeší výdělečnost podniků, kapacitu vodní i energetické infrastruktury, koncentraci potenciálních zákazníků při stavbě komerčních budov a tak dále. Klobouk dolů.

Do situace také občas vstoupí fyzika – třeba když prozíravě postavíte spalovnu odpadu pěkný kus od obytné čtvrti, ale o poznání méně prozíravě si předtím neověříte, z které strany zpravidla fouká vítr. O měsíc později už můžete jen z chodníku sbírat přiotrávené nebožáky, co museli každé ráno dýchat vánek svěží jak výpary z kafilerie. A když už jsme u znečištění, hra nově pracuje i se zemní vodou, jejíž pitnost si s vaší novou alejí chemiček taktéž dvakrát nepotyká.

Nenechte se nicméně zmást, stejně jako první díl, ani Cities: Skylines II není nijak drakonicky obtížná záležitost. Gró spočívá v budovatelském vyžití jako takovém, žádná kalamita za kalamitou na vaši hlavu dopadat nebude. Simulace ekonomiky je sice také hlubší, ale v praxi na tom nijak zvlášť nesejde, protože zkrátka stačí nestavět úplně bez rozmyslu, případně pro jistotu trochu osolit daně, a finanční situace se o sebe postará tak nějak sama. Pozorovat, jaké všechny maličkosti bere hra v potaz, nicméně umí docela fascinovat.

Tepny

Sekání gordických uzlů při hloubání, jak do sebe proboha zamotat zhůvěřilou entropii různých výpadovek, tunelů, dálnic, silnic a kolejnic, aby se výslednou šíleností dalo alespoň trochu projet a při první dopravní špičce okamžitě nevznikla fronta jak na Lenina, bylo v prvním díle naprosto stěžejní činností. Starost, aby doprava v žilách vaší metropole tepala hladce a bez zádrhelů, je obdobně důležitá i v pokračování, ale tvůrci přidali dvě velmi vítané novinky.

Zaprvé: Kruhové objezdy. Slyšíte správně! Už není potřeba je lepit dohromady ze sady zatočených jednosměrek při vysílání modliteb k nebesům, aby výsledek co nejmíň vypadal jako brambora. Kruháče jsou v Cities: Skylines II samostatně existující entity. Každou křižovatku lze hladce, okamžitě a snadno jediným kliknutím změnit na kruhový objezd. Stejně tak poté zase zpět na obyčejnou křižovatku. A také je mimochodem potřeba řešit prostor k parkování, k čemuž poslouží běžná i podzemní parkoviště. Tisíceré díky!

Zadruhé: Řidiči, kterým nemáte chuť srolovat okénko a vlepit pár pohlavků. Chování na silnicích je všeobecně o něco uvěřitelnější. Nejpatrnější je to při pozorování víceproudých silnic, kde virtuální jezdci konečně svědomitě využívají všechny pruhy a tvrdohlavě se neřadí pouze v jednom, ačkoliv hned vedle zeje prázdnotou druhý, jak to měli ve zvyku v prvním dílu. Dalších tisíc díků.

Na druhou stranu mě ale trochu zarazilo, že hra už neukazuje trasy aut a nelze se tudíž například podívat, kudy přesně ten který náklaďák pojede. Po chvíli úvodního brblání mi nicméně došlo, že to vlastně vědět nepotřebuju. Nesejde na tom, kam zatočí tahle konkrétní dodávka s paletami. Ne, daleko důležitější je vědět, kterou silnicí jich pojede hodně. A právě to hra naopak sleduje a na vznikající dopravní zácpy upozorňuje varovnou ikonkou, abyste je nemuseli hledat sami. Což je také fajn změna.

Práce s dopravou je díky zmíněným úpravám a vylepšením příjemnější, plynulejší a ve výsledku i zábavnější, za což si tvůrci zaslouží upřímnou pochvalu.

Nechte mě zdobit!

Pokud jste nicméně zvyklí na jedničku a všechny její datadisky, existuje možnost, že vám některé funkce, díky nimž byl zážitek rozmanitější, budou ve dvojce vcelku chybět. Dává to na jednu stranu celkem smysl, srovnáváme přeci jenom dlouhé roky obohacovanou hru s úplnou novinkou. Ale přesto by bývalo bylo fajn, kdyby si víc mechanismů ze starých rozšíření našlo cestu i do pokračování.

Nejvíc mě v tomto ohledu zamrzelo, že hra neklade příliš velký důraz na vizuální odměnu. Což je, nemůžu si pomoct, chyba. Pozorovat a kochat se svým metropolitním veledílem s doprovodem představ, kterak by bylo fajn tam vážně žít, je docela důležitá součást potěšení z hraní budovatelských strategií. Ve Skylines II si však město momentálně prakticky neozdobíte, k mání je jen pár stromů, pruh trávy vedle silnice a... To je asi tak všechno.

Radost jsem neměl ani z nové podoby specializovaných průmyslových oblastí. Prakticky na každé mapě jsou k nalezení suroviny, které můžete využít – ať už lesy lákající ke konstrukci dřevozpracujícího průmyslu, naleziště rudy, ropy či třeba země mléka a strdí, tedy úrodné pláně, kde by se obzvlášť vyjímaly kupříkladu lány pšenice. Na rozdíl od prvního dílu ale jen jednoduše označíte oblast a je hotovo, hra vás nenechá rozmisťovat žádné dílčí budovy ani ručně kočírovat produkční řetězec. Což je škoda, protože to byla zábava.

Hlavně bych ale čekal, že když už tedy stačí jenom nabarvit území kurzorem a zbytek je automatika, lokalita se alespoň sama zaplní stavbami, aby hra dala najevo, že ano, tady se teď těží uhlí. Jenže to se taky nestane a výsledek vypadá zkrátka divně. Posuďte sami, přijde vám snad tohle jako rušný hornický areál, který vyrve ze spárů země každý měsíc stovky tun rudy? Nebo je to spíš plácek, kam si občas po škole chodí na škváře začutat parta místních výrostků?

Vánoční skoropohádka

Jak už jsem nicméně zmiňoval, i přes nesporně kvalitnější a podrobnější simulaci různých městských dějů a událostí pořád výsledek působí na omak velmi podobně jako předchozí štace. V určitých chvílích možná až moc. Ano, pod povrchem se toho děje daleko víc, ale...

Pravda, ona je to na druhou stranu docela prekérní situace – jak vlastně zásadním způsobem rozvinout hru se stavěním moderního města, když se kvůli svému zaměření ani nemůže opřít třeba o svěží historické, či naopak futuristické zasazení, jako to dělá například série Anno? Ono především záleží, co od hry čeká samotný hráč. Mechanicky bohatší jedničku? Dvojka mu udělá radost. Revoluční skok kupředu? Smůla.

Přesto by se něco hodilo. Věc, kterou by se pokračování jednoznačně vymezilo proti předchůdci. Prvek, co by si hra mohla připnout na pyšně vypnutou hruď jak medaili a říct: „Tohle je ono. Tohle je důvod, proč mám dvojku v názvu.“

Jeden kandidát na podobnou obhajobu by se našel. A jde o funkci, po níž fanoušci (mě nevyjímaje) volali doslova celá léta: Dynamická roční období. Jarní rozpuk pozdraví návrhy prvních silnic, rostoucí vesnička se vykoupe v letním slunci, pak ji obklopí plamenné barvy podzimu a nakonec sledujete rostoucí věžáky skrz tanec sněhových vloček v lednové vánici.

Je naprostá paráda, že tu něco podobného vůbec je. Jenže novinka zůstává tak trochu na půl cesty. Zaprvé se jedná o prostou dekoraci, roční období nemají prakticky žádný vliv na hratelnost – sněhová kalamita, náledí nebo kolabující doprava jako vždycky, když u nás napadnou dva milimetry sněhu, se bohužel nekoná, a vytápění také řešit nemusíte.

A zadruhé... Zase ten vizuál. Bělostné pláně jsou fajn, čiší z nich zimní, pohádková magie, ale sníh se ve zdejším městě nějakým záhadným způsobům vyhýbá zahradám, kvůli čemuž pak zástavba vypadá místo divukrásné Narnie jak průměrná košile kanadského dřevorubce. Kostka vedle kostky. A to prostě není úplná krása. Opět posuďte sami:

Zbytečné hnidopišství? Možná. Beztak mě to ale zarazilo, obzvlášť přihlédnu-li ke skutečnosti, že první díl zpracovával na svých zimních mapách sněhovou pokrývku daleko pohlednějším způsobem. A když už jsme u toho, pokud se nechcete pokochat městem plným naprostých šílenců, co do jednoho jezdí naslepo, raději v zimě moc nepřibližujte kameru na provoz – zaparkovaná zasněžená auta vypadají líbezně, jenže ona tak vyrážejí i na silnici. S půlmetrem sněhu na čelním okně.

Technické peklo

Doposud přišlo na přetřes sotva pár víceméně malicherných výtek a celá řada upřímných pochval. Cities: Skylines II je po herní stránce velmi povedená budovatelská strategie, může se pochlubit podmanivě komplexním zpracováním, je bohatá, uživatelsky přívětivá a zábavná. Takže alespoň tak za osm, ne?

Ano, zhruba někam k takovému číslu bych opravdu mířil, kdyby hra technicky fungovala, jak má. Jenže, vážení, byť se snažím vyvarovat přehnaně dramatizovaných prohlášení... Technický stav je tragédie.

Občas narazíte na menší grafické i herní bugy – nasvícení sem tam zvláštně problikává, budova tvrdí, že nemá přístup k elektrické energii, ačkoliv k ní vede kabel tlustý jak sloní kýta, průmyslová zóna zas hlásí, že se k ní nejde dostat autem, byť stojí přímo u silnice, a když ji zbouráte a na tom samém místě postavíte znovu, je najednou všechno v pořádku. A tak všelijak podobně.

To jsou všechno maličkosti, k nimž navíc nedochází nijak často, takže by ještě s přimhouřenýma očima šly odpustit. Jenže hlavní problém je jiný: Hra běží naprosto hrůzostrašně. Možná jste zaznamenali, že tvůrci někdy předvčírem vypustili do světa omluvu, že se jim nepodařilo hru optimalizovat, jak chtěli, spojenou s upozorněním, že máme tu čest s next-genovým titulem a je proto potřeba počítat se zvýšenou hardwarovou náročností.

Což je donebevolající nesmysl. Protože takhle to vážně nefunguje, přeci nemůžete jenom z rukávu vysypat prohlášení o „hře pro novou generaci“ a automaticky tím získat univerzální výmluvu pro hrůzostrašný výkon. Titul na to nejdřív musí vypadat, což nevypadá – Cities: Skylines II mají i na maximální detaily grafiku srovnatelnou s osm let starou jedničkou. Nemluvě o tom, že se tohle prohlášení podezřele rozchází s tím, co vývojáři ještě předtím napsali nám recenzentům – tvrdili, že za špatný běh hry může bug, na jehož opravě pracují.

Hrál jsem na konfiguraci R9 5900X + RTX 4090, ve 4K s plnými detaily jsem se prakticky nedostal přes 20 FPS a při otáčení kamerou byly k vidění taky třeba 3 FPS. Slovy: TŘI snímky za vteřinu. Se zapnutým upscalingem pak framerate poskočil někam ke 40 FPS.

Což k hraní budovatelské strategie sice v pohodě stačí, jistě, ale také se bavíme o číslech dobře o polovinu horších, než jaká na stejné konfiguraci zvládne třeba Cyberpunk 2077 se zapnutým path tracingem na plnou palbu. Ne že bych patřil ke skupině hráčů, kteří se vztekají, když jim framerate spadne z 240 na 220, ale zkrátka... Co je moc, to je moc.

Snížení detailů na střední úroveň přineslo nárůst snímkové frekvence někam ke 30 FPS, s upscalingem okolo 50. Teprve na nízkých detailech se ale dalo hovořit alespoň o stabilních 60 FPS. Velmi nízké detaily pak vystřelily framerate ke stovce, ale hra při nich také vypadá bez jakékoliv nadsázky hůř než SimCity z roku 2013:

Vzhledem ke komplexitě simulace by se nabízela myšlenka, že čert by mohl vězet spíše v nárocích na procesor. Jenže hra běžela úplně stejně hned od začátku, kdy byla na obrazovce k vidění jen prázdná louka a prakticky tak ještě nebylo co simulovat, jako v pozdějším stotisícovém městě. Což napovídá, že procesorová optimalizace se naopak povedla dobře a problém opravdu tkví v samotném vykreslování grafiky.

Při testování jsem mimochodem zjistil, že nejspíš největší dopad má nastavení hloubky ostrosti, při jejímž úplném vypnutí se snímkování citelně zlepšilo. Pořád se sice na plné detaily nedostalo přes 30 FPS bez upscalingu, ale chcete-li, aby vám hra běžela alespoň o trochu lépe, víte, co první vypnout.

Jezdit s hlínou, jezdit s trakařem...

K hraní si mimochodem připravte i vlastní hudbu. Ne že by se ta herní snad nedala poslouchat, soundtrack sestává ze zcela standardní a nepřekvapivé směsky lehkého popu, která se k žánru hodí a nikterak neurazí. Problém je, že hra muziku prokládá i mluvenými pasážemi, které mají připomínat rozhlasový přenos komentující dění v městě.

Tyto části srší tak třeskutým vtipem, že je jednomu nefalšovaně trapně i před obrazovkou, navíc je jich dohromady asi pět a půl, což znamená, že se neustále opakují a maximálně do hodiny lezou na nervy tak, že má člověk chuť si zabodnout vidličku do ucha. Ale když zamíříte do menu a vypnete je, rovnou s nimi vypnete i veškerou ostatní hudbu. Umlčet jenom rádiové žvanily a nechat hrát soundtrack, to bůhvíproč nejde.

Hra si na mě nakonec přichystala ještě jednu dýku. Poslední, ale zato pořádnou. Při ukládání vypsala chybovou hlášku a přestala spolupracovat. Nakonec jsem ji musel vypnout natvrdo. A pokud se vás právě zmocnila neblahá předtucha, vězte, že tušíte správně: Po opětovném zapnutí byla uložená pozice pryč. Hra sice má automatické ukládání, které si ale musíte nejdřív ručně zapnout, čehož jsem si nevšiml. Nakonec nezbylo než si jen zanotovat Hrobaře. Sbohem, moje město! Vzpomínat budu přesto!

Drobné bugy se dají odpustit, optimalizaci tvůrci snad ještě dořeší. Ale ne, díky, je mi líto, ale na to, aby mi hra z plezíru vymazala padesát hodin postupu, opravdu nejsem zvědavý. Tento žlučí zapáchající zážitek mi nicméně alespoň umožňuje přidat ještě jednu, nejspíš nepříliš překvapivou radu: Chystáte-li se Cities: Skylines II hrát, ukládejte do víc než jedné pozice, a hlavně si v menu zapněte automatické ukládání.

Co s tebou?

Už chápete, o jakém hodnotícím oříšku jsem mluvil v úvodu? Cities: Skylines II je velmi dobrá, chvályhodně komplexní, propracovaná a zábavná budovatelská strategie v prachbídném technickém provedení.

Rozbitému produktu nemůžu s klidným svědomím udělit vysoké hodnocení a doporučit ho ke koupi. Ale nízké skóre může na druhou stranu za nějaký čas působit naprosto scestně, budeme-li předpokládat, že dorazí tolik potřebné opravy. Jenže se nedá nic dělat, musím známkovat, co mi tvůrci dodali k oznámkování.

S pořízením počkejte, případně maximálně zvažte Game Pass. Hra momentálně není hotová a nefunguje. Až ji vývojáři opraví, směle do toho.